US trip report #3 – kruh se uzavírá

Tak jo, report číslo 3 a taky závěrečný z našeho putování. Původně jsem chtěl aktualizovat častěji, leč není to tak jednoduchý, když spíte vesměs na punk někde u lesa, připojení lovíte u Meca s rychlostí telefonní linky a starých modemů a navíc místo vysedávání u kompu si to chcete radši pořádně užít. Nicméně snažíme se, snad nám to odpustíte a zde poslední část našeho amerického cestování, trochu delší, shrnující ty poslední dva týdny zde. Enjoy.

Trochu rekapitulace. Poslední report končil Lock Haven u Tommyho T., tam bylo stejně dobře. Strávili jsme tam ještě odpočinkovou neděli a v pondělí se rozjeli vstříc další štaci, Pittsburghu. Tam jsme strávili týden plný různých radovánek, pak odjeli zpět do Bethlehemu na Posh a Catty, dali si den na kolech v NYC a kruh se uzavírá na Long Islandu, kde to vše začalo. A tady opět pár vztyčných bodů a veselých historek.

Woodward – legendární tréninkový kemp uprostřed Pennsylvanie, když už jsme tady, tak se tam stavíme. Resi, molitan, resi, molitan, pojď si. Sen mnoha jezdců na celým světě, nemálo českých lidí by sem chtělo, my ne. Sem bych jel tak za trest, kdo se na kole rád baví, ne jen sportuje a trénuje, sem nechce. Kromě ježdění sem ani pes nezabloudí, natož aby tu chcípnul.

Hazelwood – nejšílenější spot na světě jednou provždy, jaký nikdo nikdy nepostavil a troufám si říct, že už ani nikdy nepostaví. Férová jungle, kde chodíte v tunelech z křoví, kterým se proplétají šílené lajny hodně macatých rozměrů, který si nezadají s ničím. Z dopadu stěží vidíte nájezd dalšího skoku, všechno je to betonový a neskutečně rychlý, výjezdy kamkoliv neexistují, není prostě kam. Dokonce mám pocit, že tady se to staví naschvál těžké, aby to všichni věděli. Lajna například začíná boulemi, následuje klopenka, která má na konci bouli a první skok. Skok se musí dobře trefit, aby byla rychlost na další. Tak a teď, normálně si člověk řekne, tak jo, tady jsou boule, přímo se nabízí, aby si je člověk napumpnul a jel. Ovšem zde se nesmí pumpnout ani trochu, jinak vás ztrestá klopka potažmo boule za ní. Když jedete zase moc pomalu, musíte mega napumpovat bouli na konci klopky, jinak není dost rychlosti na první skok. A v tomto duchu jede celá lajna. Je to těžký, velký, pumpovací a nahání to strach. Kdysi nebyla menší lajna, teď zde jeden nový lokál jednu postavil, i ta však není jednoduchá a je určitě větší než naše levá. Málo lidí na tomhle spotu vytáhlo kola z auta.

Ježdění na Hazelwood – chce to odvahu, ale dá se. Foerske nalítal hlavní lajnu zvanou Big Foot na čtvrtý pokus. Zbytku Belgičanů to trvalo dva dny. Hout s bolavými zády dal pár pokusů první den, to nebylo dobrý, druhý den napotřetí celou první část včetně největšího skoku, pak se kously záda a bylo po ježdění, škoda, chtěl jsem si to nalítat celý. Mimochodem, první část vypadá asi takto: klopenka s boulí na konci, hip doleva, rovný skok tak 5, klopenka a z ní hodně vysoký záludný skok do zatáčky, klopenka na druhou, boule, hip doleva, rovný vysoký skok tak těch 7.. Prostě není to málo. Z lokálů jezdil Ryan Popple, Tom Arkus a Mr. Doyle, kromě nich ještě jeden Australan, který byl už nějakou dobu v Pittsburghu. Je vidět, že když je na to člověk zvyklý, není to zas takový hrot, dávali si to hodně na pohodu. Mr. Doyle je kapitola sama pro sebe, samozřejmě, točil, kopal, supermužoval a štýloval, nádhera veliká. 360 invert na tom sedmimetráku je prostě zážitek.

Monroeville trails – další trailsy na kraji Pittsburghu, ke kterým se hlásí i Chris Doyle. Malé, hravé, technické, zábavné. Hodně klopenek a technických hovadin, největší skok neměl přes 4 metry. Hout mimo se zádama, Ruben s Frenkem trochu pokoušeli, ale jak není tahoun, nechce se jim do toho. Tady hodně chyběl Kudr, kterýho by tohle bavilo a hecnul by ostatní. Pan Doyle to tam prostě má, i na malých technických skočkách je jak doma, radost pohledět. Dokonce i na skokách okolo 3 metrů sypal většinu svých triků, zajímavé. Jo a jednomu z lokálů mohlo být tak 40, nahulil se a lítal skoro všechno, tohle je Amerika. Kdo 40ti letý u nás jezdí na dětským kole? Tak možná pár oldskool lidí bikros na cruiseru, ale trailsy? Holt tady to jede jinak.

Robinsons trails – dlouhá štreka za město někam, prý je to malý ale v poho. Tak teda jedem. Skočky vskutku malé, tady si zajezdí každý, jede jedna lajna, skoro nás mrzí, že jsme se sem táhli. Hout šetří záda, zbytek party zevlí, den před tím byla party, na ježdění není moc nálada.

Mark’s house – Mark se přestěhoval od rodičů do města, se svým bráchou si pronajali barák nedaleko centra. Bydlí tam on, brácha, ve sklepě další bmx týpek jménem Mike, jsme prý zváni. Když jsme dorazili, zjistili jsme, že jsme v trochu punkový černošský čtvrti a že Markův barák je klasický bmx squat, ve kterým momentálně přebývá asi 15 lidí. Kromě nás Němčouři, dva Australani, naše belgická společnost, zkrátka punk jak má být. Mark byl úplně v klidu, že se nějak naskládáme, že v poho, všichni dávaj pivka, prostě pohoda. Nakonec jsem první noc spal s Belgičanama na betonu na dvorku, vždyť je to jedno. Bmx house je nejvíc, vždycky jsem chtěl v nějakým alespoň chvíli bydlet, tak alespoň tento týden, dobrý to bylo. Díky Markovi. Mimochodem, byla to po 14 dnech první teplá sprcha, do té doby jen oceán, případně řeka v Bethlehemu 🙂

Pittsburgh – minule s Kudrem jsme si ho moc neprohlídli, bydleli jsme daleko za městem u rodičů Marka, teď jsme si to vynahradili. Roztahané ale moc zajímavé město okolo řeky, alternativní části plné bizarních obchůdků všeho druhu, galerie, kluby, umělci.. Nechybí Whole Foods market, řetězec bio potravin založený v Austinu, kde se dají koupit naprosto fantastické věci všeho druhu, kéž by jen bylo něco takového u nás. Z bizarních návštěv bych zmínil bar Blue Moon, kam jsme mimoděk vlezli. Lidé vypadali mírně vypunkovaně, dívali se na nás trochu zvláštně, asi to mělo svůj důvod. Známý to pittsburghský gay bar, jak jsme se později dozvěděli. Pivo se nám tam moc nezdálo, takže jsme se příliš nezdrželi, nicméně zajímavá zkušenost. Pak jsme objevili nejvíc podivně vypadající obchůdek hned vedle, měli tam ve výloze nějaký kožený masky a různou zajímavou veteš, jdeme dovnitř. Vstup jen na zvonek, otvírá nám starší ulízaný chlápek a ať se klidně podíváme, že má spoustu zajímavých věcí, že ty kožený masky a oblečky dělal sám on a že vzadu má speciální „rubber“ místnost. Tak jo, z chlápka se vyklubal zřejmě člověk s určitou sexuální poruchou, měl zde komplet výbavu pro sadomaso praktiky, bičíky a biče všeho druhu, elastický obleky, pouta, řetězy, kožený masky, všechno a „rubber“ místnost obsahovala výbavu pro fetiš sadomasochisty nejhrubšího kalibru včetně pánských přirození od velikosti evropský průměr po africký slon. Opravdu dost. Ovšem mimo to to byl taky velmi dobře vybavený armyshop a rovněž třeba kožených bund tu člověk našel desítky a všechno to byly naprosto unikátní kousky. Zkrátka, Pittsburgh se nám moc líbil.

Noční život v Pittsburghu – navštívili jsme jeden dance club, kde jsme už byli kdysi s Kudrem, a pak americkou verzi October festu v místním pivovaru. Na diskošku jsme se lehce připravili z domácích zásob, aby nás to tam více bavilo. U vstupu pečlivá kontrola pasů, jestli to jsme my, jsme to my, můžem dovnitř. Do půlnoci velká plechovka piva za dollar, říkám barmanovi, že jich beru 10, nechce mi dát, max. 2, co naděláš. Vymýšlíme finty, jak dostat dovnitř v Americe nezletilého Adama a Belgičany Foerskeho s Jiřinem. Adam nakonec prochází na pas Frenka, Jiřin na pas Rubena, kde je mu podobný asi jako kočka psovi a Foerske bere stejnou fintu, kterou se dostal kdysi dovnitř Kudr, tedy únikový východ, který mu ve vykalenosti odemyká a otevírá Frenk s Rubenem. Co by si holt bez nás hoši belgičtí počali 🙂 Party veselá, hraje nehezká holka djka, ale hraje dobře, 80 léta, tanečky jedou ve velkým štýlu a nejvíc dává Ruben, o tom však až více v samostatném bodě, který si to bezesporu zaslouží. Z diskošky nás vyhazují ve 2, zvláštní, ale možná to není zas tak špatný nápad, lidi se tak nevyndaj a nemotaj se domů v 6 ráno jak u nás. Jdeme velká banda, tak 20 minut pěšky k Markovi. Po cestě klasické veselosti, jdeme podél plotu, za kterým je velký park a hřbitov, to se mi líbí. Levá pravá nahoru na plot a už vidím cajty, hnedka zpátky dolu, jsou u mě jak střela, hehe, to jsem zvědav, co se bude dít. No bylo to veselý, přeskočme detaily, nakonec mě nezavřeli, zas nevěděli co s českým turistou, ale prý už mám být hodný, jak jinak. Na baráku bodoval Foerske, který se sotva držel na nohách, dal si lajnu soli a pak už na nohách ani nestál, haha, ten týpek je totál magor.

October fest, hrotil nás na něj Mark, ať jdeme. Mně se nechce, ale Frenk to hecuje a Ruben je taky pro, pivo máme rádi, jsme Češi a tak tedy jdeme. Spíše tedy jedeme, jelikož je to nějakých 6 km. Příjíždíme, cajt nám salutuje a ukazuje, kde máme parkovat, ok díky. Jdeme dovnitř, kontrola věku, mega přeplněná venkovní party ve stanech, kde hraje v krojích dechovka, lidí moc, hrozná klaustrofobie, pivo dáváme americkou Pilsner verzi (Pilsner je v Americe typ piva pojmenovaný podle naší Plzně), chutná to jak voda. Pozdravíme se s Markem, vypijeme 1,7l kanďák tý břečky a jedem zpátky. Cajt nám opět salutuje a prý dobrou noc. Tohle je vtipný, u nás by ti dali okamžitě dejchnout, vzali papíry a kasírovali, tady ti ještě po návštěvě beer festu zasalutujou a popřejou dobrou noc, v něčem ta Amerika není tak špatná.

RUBEN A JEHO LADY – tak jo, samostatný odstavec o Rubenovi, protože tohle si samostatný odstavec zaslouží. Na diskošce do sebe Ruben klopí ty velký plechovky levnýho piva, do toho maká domácí příprava a jdeme se podívat na plac. Ruben známý to tanečník rozjíždí svá komba a v podstatě bez znalosti anglickýho slova se vydává na lov. Nějak si tak zevlím a pozoruji dění, když ke mně přibíhá Frenk a “tvl. dělej, tohle musíš vidět!!!“ Tak teda jdu a koukám s otevřenou pusou… Na place, kde se nehrajou ploužáky, jede nejvíc ploužák Ruben s krásnou holkou černou jak bota!!! WTF? Ruben dává nejvíc, zkouší vše, co si jen v rámci slušnosti může na diskošce dovolit a holka spokojeně oplácí, no tvl., tak to je dost. Jak je typické na tomto tripu, co čert nechtěl, ve finále buchtu odtahuje kámoška, že tohle ne a Ruben jenom málem králem. Má z toho chudák mokrý sny dodnes (hehe, anebo se mu aspoň smějem, že má). Zkrátka, je to mistr, je to Ruben, je to pán.

Zpátky do Bethlehemu – z Pittsburghu se vracíme zpět do Bethlehemu na poslední sessions. První den Catty, potkáváme znovu německou flotilu, která je na tomhle spotu zaseklá pořád, pak lidi z Novýho Zélandu a Austrálie, kteří jsou tady taky nějaký ten pátek. Z lokálů Janis a možná ještě někdo. Odkrýváme si nejmenší lajnu a jdem se zlehka povozit. Zatím nikdo nejezdí, šejpujou a tak, všichni na nás tak divně koukají. Janis dělá, jak kdyby nás neviděl, z nějakýho důvodu se na tomhle spotu necejtíme dobře, atmosféra je jiná, než na ostatních trailsech. Těžko říct, čím to je. Pojezdíme tak hoďku a balíme to, jsem s Brianem Colemanem dohodnutý na Posh, jedem tam. Session jede a hele koho to potkáváme, pan BF podruhé, máme radost. Je tady dokonce Stew Johnson, tvůrce Anthem videí, tak tohle by mohlo být zajímavé. Už je dost večer a Brian se jen tak vozí. Ptám se, co že to točí, prý nový Fit video. Sakra, to člověk chce vidět. Prý o víkendu pršelo a dnes se jen tak zahřívá, ale že tady bude zítra. Ok, zítra se uvidíme. Kromě BF tam byli všichni současní lokálové, což dělá smutný počet 4 týpků. 40ti letá legenda Jay-bone,který staví Posh již od začátku, více než 20 let, Brian Coleman, který původem není odsud a většinou migruje na sezonu,Mike Stauffer, brácha Chrise Stauffera, trailsové to legendy 90. let, a Bobby, týpek jezdící na 24ce kolech, toť vše. Vskutku smutné. Atmosféra úplně jiná, pokec se všemi, kdo co dělá, jak se má, jak nás to baví a tak, tady panuje pohoda. Na další den hned ráno šteluju záda, rehabilitační cvičení, co jsem někde okoukal na netu a docela pomáhá, odpoledne dávám ještě jednou, chci si dát ještě jednou session s BF. Objevuje se okol 4tý hodiny, prohodíme pár slov, pokropí se lehce skoky a jde se na to. Záda drží, 3x hurá, jezdí jen Hout, BF a Mike Stauffer, později doráží ještě Brian Coleman. Jedna z nejlepších session na Posh, co jsem kdy zažil, bavíme se s Brianem Fosterem, vzpomínáme na starý bikrosový časy, legendy své doby jako Thomas Allier či Dylan Clayton, vyprávím mu o Czech lajně v Austinu a on zase o svém současném studiu na fyzioterapeuta. Adam s Rubenem všechno točí a fotí a Frenk jen kouká s otevřenou pusou na 41 letého pána, jak v největším stylu zabíjí jeden z nejlepších trailsových spotů na světě a vyndává všechny svoje klasický triky. Velký zážitek. Večer ještě společná fotka, mějte se kluci a třeba zase někdy. Říkám mu, že už to asi sem nikdy nehecnu, že mám svý důvody a on že tohle taky jeden kámoš říkal a za 5 let byl zpátky. Tak snad třeba za 5 let, díky čau Posh, mám to tady moc rád. Rozloučení se všemi, BF šel dříve, na autě jsme potom našli jeho placku BF-it! Co na to říct, je mi ctí, že jsem mohl tohoto borce potkat. Kluci to ještě neviděli, před spaním premiéra, opět otevřený pusy. Jaká to škoda, že děti u nás neví, kdo vlastně BF je a jak zásadním způsobem ovlivnil celý svět bmx. Poslední noc v Bethlehemu na Foerskeho nejlepším campig place, jak to nazval, spaní na betoně, jsme zvyklí, je nám to jedno. Díky čau, třeba za těch 5 let.

NYC a tak dále, kruh se uzavírá – z Bethlehemu jsme se vydali na východ do NYC, se super panoramatama po cestě dorazili do Brooklynu, vytáhli kola a jeli si ještě jednou projet toto crazy město. Přes Brooklyn Bridge na spodní Manhattan, do Chinatownu na sushi, nahoru po Broadwayi do Madison Square Parku na pivko pod tyčící se Flatiron Building, po 6th Ave do Bryant parku na pingpongovou session, nahoru do Central Parku, chvíle zevlinku, přes Upper West Side do parku k Hudson River, tudy podél řeky nahoru na 110th, kousek zase po Broadwayi, kde je vše jiné než v šíleným centru, Adam mexický jídlo u Chipotle a zastávka v horním Central Parku na jídlo, 5th Ave dolu ke Guggenheimu, pan Frank Lloyd Wright se zde stejně předvedl, o ulici vedle na Park Ave a slalom mezi autama v podstatě až dolu do Chinatownu, večeře ve vietnamské restauraci, pořád dolu na Brooklyn Bridge a do kopce nahoru k autu přes půl Brooklynu, 40 km na malých kolech New Yorkem mezi auty, nemalý to adrenalin, který nelze popsat, pro tyhle zážitky stojí za to žít. V 11 večer na Panamoce trails, stavíme stan a poklidně usínáme.

Dnes 26.9.2013, zítra nám letí letadlo zpět domů, do reality běžného života. Poslední koupání v oceánu a čeká nás poslední session na Panamoka trails. Poslední americká pizza (která je mimochodem dramaticky odlišná a nesrovnatelně lepší, než cokoliv u nás), sbalit saky paky, odjezd na JFK, vrátit auto, v kterým jsme poslední měsíc bydleli a díky čau, dobrý to bylo. Sakra to to uteklo. Doufám, že se v příštích letech dá do kupy další česká výprava sem na americký Eastcoast, protože tohle stojí za to.