Albion: I Fucking Hate Tom Dugan

Jak již jsem zde psal dříve, Albion letos ukončil svou činnost a že se jedná o obrovskou ztrátu pro bmxový svět dokládá i tento článek s názvem I Fucking Hate Tom Dugan. Jedná se o reportáž z výletu Steva Bancrofta do Austinu za Tomem Duganem, aby společně něco nafotili a napsali o tomto svérázným typovi právě pro Albion. Nedovedu si představit výstižnější shrnutí složité Duganovi osobnosti, napsáno bez kompromisů, s nadhledem a velkou dávkou humoru. Dámy a pánové, pohodlně se usaďte a čtěte, tohle je prdel.

I Fucking Hate Tom Dugan

Vydáno v Albionu číslo 6, 1.února 2012

Původní text: Steve Bancroft

Přeložil: Volunteer Horča

Korekce: Hout

Foto: Co internet dal, díky všem

Kurevsky nesnáším Toma Dugana. Nesnášel jsem ho už předtím, než jsme se potkali a nesnáším ho ještě víc po tom, co jsem u něj týden pobejval. Když mi Benson řekl, že musím jet a udělat rozhovor s “Duganatorem”, povzdechl jsem si a bylo mi z toho na nic. Věděl jsem, že se mi to nebude líbit. Věděl jsem, že to půjde hladce a přesto jsem si byl jistej, že se mi to nebude líbit.

Mám tím na mysli – jak můžu mít rád někoho, kdo sám sebe nazývá “Duganator” a má doma svou nahou podobiznu z kartonu v životní velikosti?! Je mladej, zábavnej, chytrej, sebejistej, charismatickej, dobře vypadá, hrozně dobře jezdí na kole a má velký péro. Mně je 31, nedávno jsem strávil dvě hodiny výslechem na imigračním, protože prej vypadám jak nějakej dredatej bezďák, co se jentak poflakuje a pije levný pivo. Jak bych tak asi já mohl mít rád někoho, jako je on?!

Jak se dalo čekat, půl hodiny se před letištěm kopu do prdele a čekám na “Duganatora”, když si to konečně přisviští ve svý ultra cool káře a je neskutečně dobře naladěnej.

Vyměníme si pár zdvořilostních frází. Sundá si Ray Bany. Potřesu mu jeho snědou rukou v kožený rukavici pro řidiče. Rukavice a brýle dělají jeho autu čest; vkusný Saab z roku 1983, který on řídí jako debil.

Vyrážíme z letiště a razíme si vlastní cestu skrz všech pět pruhů na přecpaný dálnici. Kličkuje tam a zase zpátky, předjíždějíc a podjíždějíc cokoliv, co jede pomalejc než on. Snažím se připnout si pás. “Nefungujou” prohodí jakoby nic a přitom ještě víc přišlápne plyn. Nervozně si ho prohlížím ze sedadla spolujezdce. Vypadá jak malej fakan, kterej hraje Out Run na nějaký videohře.

Je pořád ještě časně ráno a ptá se mě, jestli bych si nedal snídani. “Jo jasně”, odpovídám s nadšením, protože díky tomu budeme muset sjet z dálnice. Zajíždíme k Wafle Housu, Tom si sundává svoje brýle a rukavice, koženou vestu a klobouček si ale nechává.

Objednává si Dr. Pepper s waflí a bavíme se o našich plánech na nadcházející týden. Slýchaval jsem často o Tomově závislosti na Dr. Pepper, ale nijak zvlášť jsem to neřešil a považoval to za reklamní trik, má to ale opravdu tak, že na něj má návyk. “Jeden kámoš mi koupil plnou krabici malejch flašek týhle limonády” pohrdavě odpoví, když se vyptávám na to, proč pije jen tuhle divnovodu. “Chvíli jsem zkoušel dávat si každej den o jednu míň, ale bylo to pro mě příliš těžký, tak jsem to vzdal”.

Potom, co jsem snědl svou celou snídani a on půlku svý wafle utopený v sirupu, jsme zas v autě a řítíme se opět nevyzpytatelným způsobem dálnicí. Když byl někdo před ním, bez ohledu na to jestli jel předpisově nebo ne, měl ruku v tý svý kožený rukavici na klaksonu tak dlouho, dokud mu neuhnul z cesty. Bylo to účinný, to mu musím nechat, dostali jsme se, kam jsme potřebovali hodně rychle, nedokážu si ale představit, co by se stalo, kdybychom takhle dojeli mýho tátu, teď už důchodce, když by jel do knihovny a poslouchal při tom Jeremy Vinea na rádiu Four. Úplně vidím, jak je chudák celej vyklepanej z toho, když ho někdo vytrubuje a v zrcátkách mu problikujou světlomety. V šoku by lapal po dechu po tom, co by byl vyfakovanej a skoro vytlačenej ze silnice austinským veřejným nepřítelem číslo jedna. Ne, nemám ho rád. Ani táta by ho neměl rád, pankáče jednoho.

Řikal jsem Bensonovi, že jsem příliš starej na rozhovor s “Duganatorem”, ale neposlouchal. I když mu to muselo bejt jasný, tak prej…”Budeš v pohodě” uklidňoval mě a zapsal si tenhle dvanácti stránkovej rozhovor do plánu, když jsme dávali do kupy materiál pro šestý číslo, se kterým jsme byli samozřejmě dost ve skluzu. Moje nechuť k tomu letět kvůli tomuhle rozhovoru do Austinu (Texas), nebyla vlastně kvůli tomu, že bych nechtěl bejt nakvartýrovanej u Toma, ale proto, že jsem věděl, že se po týhle zkušenosti budu cítit starej. Fakt, před kterým se neschovám.

S úlevou si zhluboka oddychávám, když sjíždímě z dálnice a projíždíme klidnou buržoázní čtvrtí na předměstí. Verandy ověšený americkejma vlajkama, zelený, krátce střižený trávníky a nablejskaný rodinný auta zaparkovaný na příjezdových cestách. Mezi těmahle splněnejma americkejma snama hrozivým způsobem vyčnívá Tomův dům. Zastavujem. Silnice před barákem je přeplněná motorkama všech tvarů a velikostí. Mladý grázlové si vykuřujou na verandě, sbírka bot visí na lampě, přímo před stromem ověšeným starejma pneumatikama z kol.

“Jak vycházíte se sousedama?” ptám se i když už předem znám odpověď. “Nijak” odpoví Tom, “Nemluvěj s náma od tý doby, co jsem jim zabil jejich zlatou rybku.“ A pokračuje ve vyprávění, jak si jedný noci, před tím než vyrazil jezdit, řikal, že by byla prdel vysypat sousedům do fontány před barákem prací prášek. Po pár hodinách se vrátil, fontána plná pěny, okolo policejní káry. Jak se ukázalo, tak fontána nebyla jen na okrasu, byl to zároveň domov osmiletý zlatý rybky, která byla součástí rodiny. Tahle nešťastná vražda ještě víc nakopla přetrvávající válku se sousedama kvůli hluku, nadávkám, nepořádku a všeobecnýmu zevlingu. Ze strachu o špatný vliv na jejich děti a poklesu tržních hodnot celé čtvrti byla policie přivolávána dost často. Jako odpověď na tohle sousedský kňučení, Tom vyrobil velkej banner, kterej si pověsil do předního okna baráku. Slogan na něm mluví za vše – SRÁT NA SOUSEDY. [v originále FUCK NEIGHBOURS – pozn. překladatele]

Myslím na sousedy u nás doma, lidi, který znám celej svůj život, Des a Cathy. Myslím na to, jak jsou milí a jak by byli asi šokovaní a uražení, kdybych se choval podobným způsobem. A je to tady zas, ohraná deska, prostě stárnu. Nesnáším Toma. Věděl jsem, že mi přivodí tenhle pocit. Když se zeptám, jestli má vůbec pochopení pro tyhle sousedský námitky, odpoví “ Nemyslím si, že bysme byli špatný sousedi. Vždycky si řikám, že kdybych měl familii jako oni, byl bych nadšenej vidět mladý lidi se takhle bavit. Mám na mysli, jo, pouštíme hlasitou hudbu dlouho do noci, ale jsme opravdu fakt v pohodě. Prostě myslím, že když nás viděj a viděj rampu a věci okolo, tak si řikaj, že jsme jen póvl”.

Pozdějc v noci, když jezdíme na zahradě na těch výše zmíněnejch rampách, je zajímavý pozorovat kontrast těch dvou protichůdných hodnot. Zahrady sousedících domů jsou oddělený pouze nízkým drátěným plotem, takže je krásně vidět, co se děje uvnitř. Z plošiny rampy je možný čučet sousedovi přímo do obýváku. Uvnitř si rodinka spořádaně sedí okolo stolu a hrajou nějakou civilizovanou karetní hru, zatímco na Tomově zahradě lidi hulákaj a vejskaj při tom, jak lítaj v rampách, pijou pivo, hrajou na bubny, pálej ohně a házej do nich cokoliv vznětlivýho. To jsou skutečně dva hodně odlišný – a naneštěstí absolutně neslučitelný – světy.

Většina z 20 lidí v domě se opíjí každou noc, Tom k nim však nepatří. Nepotřebuje alkohol k tomu bejt ujetej, v žilách mu koluje dostatek šílenosti a rebelství i bez toho. Když se ptám na to, proč nepije, řiká “Kurevsky nesnáším pivo, nikdy jsem na chlast moc nebyl, vožralej jsem byl jen párkrát v životě.” Z toho mála, co jsem o Tomovi věděl, než jsem ho poznal osobně, jsem měl za to, že právě on bude nadšenej pro každou alko párty ve městě, ale nemohl jsem se víc mýlit. “Občas je mi z toho na nic. Když přijedou kámoši, cítím se většinou jak děvka. Oni pořád “Jdem se vyndat do centra, jsme tady jen na 48 hodin, let´s go party” a já na to “Ani náhodou”. Kurevsky nesnáším centrum, a kurevsky nesnáším bary.

Moje nenávist vůči Tomovi roste – je pořád tak zatraceně v pohodě. Nepotřebuje pivo k úniku z reality. Nemá potřebu bejt kdekoliv jinde, z jeho reality bys nikdy nechtěl odejít. Místo zpíjení se do němoty dává přednost tomu bejt produktivní. Tráví svoje odpoledne s blízkejma kámošema – na kole, na longboardu, hraním hudby, stavbou ramp a balením mladejch koček.

Jeho mládí, vitalita a motivace, jakkoliv mě nechutně frustrujou, jsou až podivně nakažlivý. Jedný noci během mýho pobytu jsem se přistihnul namačkanej v kufru auta společně se šesti longboardama, do hlavy mi řve Metallica, a jedem si to do nějakýho multipodlažního parkoviště. Vyběhli jsme si pěkně až do nejvyššího patra a pak si na těch prkýnkách s kolečkama dali závod skrz všechny podlaží až dolu. Kolem půlnoci, nikde živá duše, bylo to nejvíc. Skoro jsem zapomněl, že je možný se bavit i takhle, když ti je víc než 12, navíc střízlivej. Stačí jen pohled na toho malýho sráče, vysmátýho a usmívajícího se při jízdě dolu s kámošema na skateboardu, nenuceně, bez nějakejch pravidel, prostě čirá radost. To je dost na to, aby mě to nasralo.

Tom se rád obklopuje lidma. Když by měl bejt dům prázdnej, ani on sám by tam nevydržel. Během tý doby, co jsem tam u něj byl, bylo v baráku furt 10 lidí a to byl očividně jeden z těch klidnějších týdnů. Není vyjímkou, že v baráku je i 20 bmxařů a chovaj se tam jak doma. Spěj kdekoliv, kamkoliv spadnou. Rozptýlený všude kolem, jako když lidi sypou papričky na obrovskou pizzu. Většina fulltime obyvatel je z Kansasu, což je stát, ze kterýho Tom pochází.

Vyrůstal na okraji Wichity a poprvý sednul na kolo, když mu bylo devět. Nejdřív jezdil bikros a vyhrál hned první závod, kterýho se zúčastnil (jak jinak). Pak se přesunul k dirtum, trailsum a nakonec i skateparkum. V tý době byl jeho idolem Phil Wasson, stylovej FBM rider s flow štýlem, kterej se dostal na výsluní začátkem roku 2000. Tím, že žili ve stejným městě, se Tom pokoušel napodobovat Philův styl a jeho vliv ho nakopnul do vejšek a stylu ježdění, kterýmu teď zase on udává směr.

Dalším z jeho ranných inspirací byl Chase Hawk. Paralely mezi těmahle dvěma – oba blond, bez brzd, bez pegů, zabíjí street, cement i trailsy – jsou nesporný, ale pro všechny jejich podobný věci si nejsou schopný podívat se vzájemně z očí do očí. Slyšel jsem od pár lidí, že Chase Toma moc nemusí. Ptám se, jestli mezi nima byla někdy nějaká rivalita. “Nevím, jak to vidí Chase, ale on byl jednou z mých top inspirací, když jsem vyrůstal. Zkoušel jsem dělat věci přesně jak on. Každej pořád mluví o nějakým soutěžení, ale já kurva vím, že on je pán a že to on vydláždil tu cestu, kterou já teď jedu. On a Phil Wasson byli mou největší inspirací. Nemyslim si ale, že by mě měl nějak dvakrát v oblibě” je jeho reakce.

Začátkem roku Tom změnil sponzora a jezdí teď za Fit Bike Co, bejvalej team Chase Hawka. Po tom, co dostal nabídku od Fit čekal celejch šest měsíců než ji přijal, byla to taková zdvořilostní lhůta, kterou si nechal, protože nechtěl nikomu šlapat na paty a nevěřil, že má zatím pevnou půdu pod nohama – třebaže se neoficiálně řikalo že má zaplnit díru po Chasovi. “Nabízeli mi 500 dolarů měsíčně, v tý době jsem pracoval, neměl jsem žádný prachy, tak jsem si řikal “Holy shit!” Byl jsem v pokušení, mohlo by to pro mě znamenat konec chození do práce. Na chvíli jsem to nechal bejt, byl jsem na mizině jak svině a celkově v prdeli, očekávalo se ode mě, že budu pořád někde cestovat a mít někde reporty a s tím jsem bojoval. Walter mě dostkrát vytáhnul z průseru, tak jsem jim teda po nějaký době na tu nabídku kejvnul.

Ptám se ho, kdyby T1 bylo schopný platit stejně jako Fit, jestli by k nim stejně šel (k Fit).”Ani náhodou, zustal bych u T1. Joe je doteď jedním z mejch nejlepších kámošů. Je to pro mě jeden z nejlepších lidí vůbec”, odpoví bez rozpakování.

Pokračujem v rozhovoru o penězích a po pár skutečně dotěrnejch otázkách to nakonec vzdává a vyklopí mi, kolik bere měsíčně. “Tři litry dolarů” říká s pohrdavým úsměvem. “Když jsem dostal první prachy od Fit, okamžitě jsem dal výpověď v práci. Věděl jsem, že to ze začátku třeba nebude jednoduchý s pár stovkama měsíčně, ale jakmile jsem tu šanci měl, okamžitě jsem se vysral na debilní práci v Peter Pan minigolfu. Bylo to hned druhý den, co jsem dostal první cash od Fitu, seděl jsem tam, nějaká ženská tam se mnou vyjebávala, říkám si “Tohle kurva nemám zapotřebí” a šel jsem do prdele.

Bavíme se o tom, jak vydělává celkem dost peněz. Na druhou stranu ale pro týpka s takovým vlivem na okolí, kterej je na vrcholu v tom, co dělá, to skutečně není takovej plat za talent a úsilí potřebný k vypracování se a udržení v týhle pozici. ”Jo, to máš pravdu, dost často si děláme prdel z toho, že kdybych byl na stejným levelu, v jakým jsem v BMX, třeba ve skateboardingu, vydělával bych balík, žil si v nějakým kurevskym panství s nadupanejma kárama a všemožnejma dalšíma píčovinkama.”

Když se to vezme kolem a kolem, prachy, který vydělává, jen vyjadřují jak to dává na kole, a Dugan to dává sakra vysoko. Ať už to je 15ti centimetrovej obrubník, šestimetrová mega rampa, nebo něco mezi, Tom si to na všem dá bez námahy podstatně vejš než málokdo jinej.

Je až nepřirozený, jak sakra přirozený je jeho ježdění, až mi z toho je na posrání. Některý starý vysoký lidi s shit vlasama jezděj přes půlku svýho života a jsou schopný to protáhnout sotva do metru a půl, pak se najednou zničehonic objeví na pět minut tenhle mladej pankáč, a pošle to do takový kurevský vejšky, že by přelítnul měsíc. Ze žárlivosti vyzvídám, aby poodkryl karty a prozradil tajemství, jak to posílat vejš. ”No, většina lidí neví, že to musí hodně posílat přes zadní kolo; to je tvoje pumpa. Přenes váhu na zadní kolo a přesně na hraně odrazu to sešlápni a to ti dá ten správnej pop. Musíš to táhnout a sešlápnout nohama a dostat všechnu energii do zadního kola.”

Jsem si jistej, že má Tom částečně pravdu v tom jeho pohledu na “zadní kolo”, ale když jsem tuhle doporučenou techniku zkoušel uvíst do praxe na jeho kole, letěl jsem až dolu na placáka. Trochu ho podezírám, že jeho odpověd byla jen taktika, jak se zbavit dalších otázek a pořád lítat nejvýš ze všech.

Dokonce i když zrovna nemá s sebou kolo, tak je Tom Dugan uznávanej různejma lidma z okolí. Během mýho pobytu na něj lidi mávaj, potřesou mu rukou nebo dávaj pět na bowlingu, v obchodě Applu, burger baru nebo jen tak na ulici. Díky týhle profláklosti má laptop zadarmo a policajti ho nechávaj jít za věci, co by pro ostatní byly pěkná prekérka a tahanice.

Doprdele, jak to je možný?! Život tohohle kluka je tak perfektní, že nemusí za nic platit a má na háku i ty zkurvený zákony. Já za telefonování při řízení dostanu zkurvenou pokutu a on za to samý dostane high five a ještě po něm chtěj autogram. Kde je nějaká spravedlnost?! Stojí to za hovno..

Když jsem dělal záběry pro tenhle rozhovor, musel jsem si dávat velkej pozor na nastavení foťáku, abych neměl čočku ozářenou všim tím leskem, kterej mu přímo září z prdele. Jeho život je tak blízko dokonalosti jako málokoho, koho jsem poznal. Hodně z toho vrací svejm kámošum a do baráku, ve kterým žijou: rozsáhlej pozemek, kde se idylicky mísí motivace, pohoda a nepřetržitá zábava. A je to právě Tom, kdo drží tohle místo pohromadě. Je to on, kdo všechno organizuje, je to on, kdo má auto, je to on, kdo ráno vstává první a dává věci do kupy a je to on kdo nejvíc nakládá při každý session na zahradě.

Jezdíme a většinu fotek děláme právě u něj na zahradě, rampy a jejich návaznost/flow jsou skvěle vymyšlený. Můžu dosvědčit, že se Tom skutečně rozjíždí a naskakuje do nich ze střechy svýho baráku a jede všude hroznou kudlu, navíc v šílenejch vejškách. To ale není jedinej důvod, proč tolik fotíme právě tady – chtěli jsme nafotit i něco na trailsech, ale 9th Street je mimo provoz a vztah mezi Tomem a některejma lokálama z ostatních trailsových spotů tenhle návrh předem odepsal.

Občas si zajezdí i na jinejch trailsech, ale fotit tam by nebylo moc dobrý. Je to komplikovaná situace, která pramení ze satirický komediální parodie nacismu, kterou natočil jako znázornění scén z těhle trailsů, kde napodobuje život pod vládou vojenského diktátorství, s šéfem diggerů, kterej se chová jak Adolf Hitler a hraje ho on sám. Video je bezpochyby vtipný, některejm lidem to tak ale vůbec nepřipadlo. Zeptal jsem se, o čem to celý bylo a co ho vlastně vedlo k tomu natočit takovejhle film. “Bylo to zaměřený na Hush a Eastside. Vlastně Hush byl ten důvod, proč jsem chtěl natočit tohle video. Jedný noci jsem se vrátil z tohohle spotu a řekl jsem si “Seru na to, natočim o týhle sračce video”. Možná jsem já ten idiot a chyba byla na mojí straně, každopádně to bylo divný. Řikám těm týpkům “Chtěl bych tady jezdit s váma a pomoct kopat” oni ale na to, že to nepotřebujou, tak já na to “WTF! Nemůžu tady bejt za lokála?” Celkem mě to dostalo. Video způsobilo docela velkej humbuk, když se vypustilo online, Tom dostával výhružky zabitím a byl pod palbou nadávek. Ptám se ho, jestli někdy litoval toho, že to video vypustil na veřejnost. “Kdepak, ani hovno. Miluju to video. Je to velká prdel. To video mi otevřelo dveře a skutečně prolomilo ledy. Ze začátku byli lidi dost zahořklý, asi proto že to nečekali..”

Když všechen ten povyk kolem začal vyprchávat natočil Tom další video a uveřejnil ho pod názvem Omluva Toma Dugana, ačkoliv slovo sorry nebylo hlavní náplní a ve videu se vlastně vůbec neobjevilo. Ve videu byl jen Tom, sedící v křesle nahatej od pasu dolu, svý náčiní vystavený na odiv. Ptám se ho na to: “Potom, co jsem vypustil tohle náckovský video jsem tejden dva dostával všemožný výhružný dopisy a podobný sračky. Všichni naznačovali, že přijdou a nakopou mi prdel, jednou jsem nějakýmu týpkoj zvednul telefon a on něco jako “Chci písemnou omluvu a chci, abys mi ji poslal do mailu a já ji pošlu svýmu kámošoj Adamovi22 a ten to pověsí na Thecomeup, aby si to mohl každej přečíst” Já na to “Co to kurva meleš ty tupče?!” a tehdy jsem se rozhodnul udělat to “omluvný video” , který to nakonec všechno vyřešilo.” Ne ale tím způsobem, abysme na tom spotu mohli udělat nějaký fotky..

Takže místo focení na trailsech jsme trávili víkend jízdou v autě v divokým stylu s Tomovým totálním pohrdáním vůči ostatním uživatelům dálnice . Jen my dva, ve 30letým Saabu, projíždíme městem a hledáme různý spoty; pár streetovejch, šílenej DIY Legoland setup, novej betonovej park v Austinu, prťavej dřevěnej kicker a pokaždý alespoň jednou denně session na zahradě. Celou dobu se směje, vtipkuje a mává na lidi okolo a celkově si užívá život totálně naplno.

Je to mladej nafoukanej sráč, každej to ví, včetně jeho. Všechna ta sebedůvěra – která se místy mění až v nepředstíranou aroganci – smíchaná s darebáckou povahou přispívá k obrovský zábavě. Když se člověk odprostí od žárlivosti, uvědomí si, že je vlastně nemožný bejt na tohohle cool týpka doopravdy nasranej – a to samo o sobě je dost k nasrání. Další cesta tohohle mladýho bastarda bude pravděpodobně taková, že se stane nějakým nesmyslně bohatým a úspěšným hercem díky nějaký skutečně praštěný televizní show o tom, jak vojet stovky žhavejch koček a bejt tím nejvíc cool bikerem na světě. Kurevsky nesnáším Toma Dugana, a nebudu měnit svůj názor, na to už jsem opravdu starej..