Tak tady máte v pořadí již čtvrtý díl deníku z Nového Zélandu, kam se před zimou schoval Satan spolu s Matesem, stejně jako se před zimou schoval Kádr s Klingonem zase na druhou půlku světa. Teď to vypadá, že se budou v reportech trošičku předbíhat, ale sakra co víc si v zimě přát! Kvalitního materiálu je vždycky málo tak si to užívejte dokud to je. Jako vždy velmi zajímavé čtení, lousknul jsem to jedním dechem a chci víííc.
První dny v Christchurch byly tak trochu vyčerpávající a vystrašený. Dvě nedorostlý kuřata se vydaly do velkýho světa a překvapivě nám to nejde tak, jak jsme si mysleli, že půjde. Všechny věci nám trvají zoufale dlouho a dny nám protékají mezi prsty. Jen co se probereme, už je zase sedm večer a my hledáme místo k přespání, nějakej backpacker kde mají horkou sprchu, místo kde večer klasicky vypijem pár flašek, nejspíš s někym pokecáme a zalehnem do měkký postele.
Po městě nás vozí náš vypůjčený osobáček a chvíle, kdy ho máme vrátit se zoufale blíží. Jenže my stále nemáme svoje auto. Jakoby jsme se učili všechno od znova – učíme se používat správný bankovky, učíme se znát místní obchody a markety, učíme se, jak se chovat k místním lidem, kteří jsou o poznání milejší a ohleduplnější než u nás. Jednoho to překvapí, když do někoho omylem strčíte a místo „Co děláš vole?!” uslyšíte milý „I’m sorry bro”.
Líbí se nám zdejší zvyky a chování místních lidí, jen se nám už od první chvíle nelíbí Christchurch, ale jedno se tomuhle městu musí nechat. Vyrostli jsme v něm. Během toho zoufalýho, nudnýho a unavenýho měsíce a půl, o kterym vám teď budu vyprávět, jsme se naučili v našem životě na tripu aspoň trochu chodit. Vykoupení z každý špatný situace přichází vždycky na poslední chvíli a hned po ní pocit úlevy, ať už jde o auto, peníze nebo dušení se v požáru..
Je nějakej den (pomalu už začínám ztrácet ponětí o tom, v jakym dnu se nacházim) a my jedeme přes celý město do půjčovny vrátit auto. Spokojená paní přebírá toho špinavýho sráče a udiveně pokyvuje hlavou, 2000 km za těch pár dnů se jí zdají jako dobrej výkon. Vycházíme z půjčovny a zakusujem ten hořkej pocit bejt tady bez auta. Přijíždí nějakej autobus do bůhvíkam, my nastupujem a snažíme se trefit “domů”. Domov je momentálně kdekoliv, kde jsou naše kola a krosny se všema věcma.
Hned den po tom, co jsme si zkusili jak moc nahovno je tady žít bez auta, nám klasicky na poslední chvíli štěstí skáče přímo do cesty a druhej den nám přijede naše nová kára, náš novej domov a my se začínáme učit tvrdým životem pracujícího bezdomovce.
Šťastní, že konečně máme náš campervan a že nám náš jakýsi plán jakžtakž vychází, valíme kupředu dál a nenecháme se ničím zastavit. Přijíždíme na první místo, na kterym jsme v Christu před pár dny poprvý zastavili. Je to windsurfová zátoka na konci města, zároveň náš první freecamp, ve kterym strávíme další měsíc a půl. Jediný co tu je, je parkoviště, záchody, kurevsky studená sprcha a kamenná pláž. Nic extra výjimečnýho, nic extra krásnýho, ale jako všechno v tomhle životě, i tohle má svý kouzlo.
Během naší první camperský večeře (kupodivu to byli ohřátý fazole) přijíždí ošuntělá stará dodávka s velkym dvoumístnym kajakem na střeše a my si jsme s Matesem jistí, že je to další backpacker. Z týhle dodávky vychází mladej kluk, co vypadá jako galantní strašák s kloboukem do pole.
Tenhle kluk po večeři, kterou jsme si všichni snědli v tichosti na svý židličce, přichází s třema pivama a představuje se nám jako Romain z Francie.
Určitě nezapomenu na první chvilku, kdy mi došlo, jakej tenhle kluk asi bude. Mates se ho zeptal na cestování, jestli cestuje s někým či úplně sám. Romain se nám hluboce podíval do očí a suše odpověděl: „Víš, měl jsem spolucestující, který jsem zavraždil”. Do našeho zaskočení a pozastavení se Romain z našich zkřivenejch tváří dostane obří výbuch smíchu a my se k němu přidáváme.
Trpělivej frantík s náma, navzdory naší bídný angličtině, dokáže dalších pár dnů propít a prokecat, mezitím co se tu přes den učíme žít, snažíme se si zařídit IRD číslo a ostatní kraviny, nebo jezdíme v místních bowlech, každej večer popíjíme piva a víno na pláži. Kdykoli, když cokoli nevíme, ať už co se ájiny, cestování, práce či jinejch věcí týče, snaží se nám poradit a učit nás. Vypráví nám o cestování po Austrálii kde žil dva roky, o tom jak kdesi v poušti strávil noc pozorováním magický mléčný dráhy, protože na dalších X stovek kilometrů nebylo žádný město co by rušilo přenádhernou noční oblohu, což je něco co my v Evropě těžko zažijeme.
Vypráví o kouzelnym Zélandu, o místech, který bysme měli vidět a my si všímáme, co cestování dokáže z člověka udělat (on a XX dalších lidí kteří následně potkáme toho jsou příkladem).
Když první noc viděl, že nemáme ani spacáky, došel pro další dva do svýho auta a řekl, že si je můžeme do rána půjčit, nebo za 20$ oba koupit, což je míň než třetinová cena (ty spacáky máme doteď). Když jsme si upravovali postel a vyráběli na pláži nový podpěry, ten kluk z auta vytáhnul vrtačku a přímočárku na řezání, strávil s náma celej den upravováním našeho auta a jediný co nás to stálo, byli tři piva na večer pro něj. Byl nám velkým vzorem, ještě větším pomocníkem a nejlepším přítelem do začátku jakýho jsme mohli potkat a jediný co my můžeme udělat, je poslat pomoc někomu, kdo jí bude potřebovat příště. První a skvěle pozitivní zkušenost v momentě, kdy jsme začli žít novej život v autě.
Určitě to číst nebude, ale i tak DĚKUJEME Romaine. (Vlastně by ty články mohl někdo překládat, ať je můžu posílat zpátky za novejma kamarádama a na Zéland, tak dobrej v ájině fakt nejsem :D)
Christchurch vypadá jako bitevní pole a na nás bylo, abysme zabojovali. Společně jsme dali sílu dohromady a i s naší bídnou angličtinou jsme si dokázali zařídit bankovní účet, kterej potřebujete kvůli zařízení IRD čísla a IRD číslo, pod kterým vlastně pracujete. Nutno podotknout, že jsme měli vítr v plachtách, prostě tak trochu štěstí začátečníka.
V bance na nás paní koukala jak na dva ztrápený evropánky a účet nám dala spíš tak z lítosti. K účtu potřebují potvrzení o pobytu na Zélandu, a jelikož jsme bydleli v autě, byl to tak trochu problém. Někdo to někde uzná, ale při prvním pokusu nás kupříkladu vyhodili.
Druhá velká neznámá bylo IRD číslo, který se zařizuje na Inland Revenue, což je takovej místní sociální úřad. Zasraná byrokracie, jak já jí k smrti nesnášim!
Opět dost záleží, na koho narazíte. První strašně důležitá, velmi prostorově výrazná, nepříliš sympatická paní nás vyrazila s tím, že sice máme platnej pas, víza i novozélandskej bankovní účet, ale na výpisu z účtu nevidí provedený transakce! Což jsme vyřešili jednoduše. Oba jsme si na účet vložili pár dolarů, oba jsme si koupili přes eftpos sušenku a vybrali si pár babek z bankomatu. HALLELUJAH! A vyšlo to, na papírku byli vidět transakce, v bance po domluvě s velmi hodnou slečnou nám napsali extra potvrzení o tom, že uvedený účet opravdu existuje. Na žádost jsme napsali URGENT, díky čemuž jsme čekací dobu z 14 dnů zkrátili na 2 dny!
Krása, tohle nám trvalo asi týden. Po týdnu v Bangkoku, po dvou týdnech na NZ a po koupi auta, na tom byli naše účty poměrně dost bídně a právě proto jsme tak nějak trochu ztroskotali na tomhle místě. Mates, co měl o chlup víc peněz než já, o který náhle přišel, protože při backflipu nepěkně spadnul a zlomil si rám, což znamenalo zase další peníze.
Kam si nechat poslat rám když bydlíte na pláži? Přátelé najdete na celym světě, dokonce i na druhym konci světa, za což bych chtěl poděkovat Honzikovi Freestymu Beránkovi, kterej nám umožnil si k němu nechat posílat dopisy, Matesův rám a se kterym jsme dali pár hoooodně slušnejch sessions.
Na Freestyho doporučení jsme zabruslili do jedný z místních pracovních agentur, která se o nás nakonec starala celou dobu pobytu v Christu. Občas jsme dostali lehkou srandu, občas jsme vlastně jen proseděli den s půjčeným tabletem a kakaem v kancelářský kuchyňce při čekání na něco/někoho a občas z nás zase ztrhali kůži, ale my se nebráníme ani jedný z těch možností. Přes nespočet úkolů a prací na který jsme měli tu čest si sáhnout, se mi ale přece jen dvě profese zavrtali do hlavy, jedna díky lidem se kterejma jsme dělali a druhá kvůli tomu, že bych byl nikdy neřekl, že budu dělat něco tak zasraně zkurvenýho.
Ale o práci, kole a požáru až příště. Díky, že furt čtete moje psaní.
Kluci ještě si udělejte online účty na Inland Revenue. Otrava je, že se tam musí volat a potvrzovat, že mluví právě s tebou, ale výhoda toho je, že pak pěkně vidíš kolik jsi odvedl na dani u koho jsi jak dlouho dělal a hlavně se tam dá naklikat vrácení daní ( to jsem udělal z domu, ale nechal jsem otevřený účet na NZ, ten mám doteď 😀 )
Jo a vyplatní pásky, smlouvy atd. ti do daňového přiznání tady v ČR stejně nepomůžou, teď to řeším s tetou, je daňová poradkyně…Proto je fajn mít ten účet.
Jinak super články, a nahecujte i ty PMP, jedou tam teď nové husté lajny a taky by mě zajímalo jak byste dopadli Vy 😀 Když už nic procestuje aspoň Northland…
Opět hezky pěkně Satan. Jen pár poznámek/dotazů:
1) Spacák za 60 NZD? To je kurva drahý. V US koupíš na největší pohodu za 20, trochu na punk i za míň, do auta by stačil možná nejlevnější za 10. Všechno je tam tak drahý?
2) Na to že jedete nízkorozpočet s tím, že na účtech je velká bída, tak pivka a chlasty každej den, to jde. Když jsme s Kudrem byli fakt na low cost (v podstatě celý náš výlet 2010-2011), tak bylo pivko tak jednou za pár dnů a ještě v malým, kořala vůbec a nejlevnější wine (galon za 10-12 dolcků, pokud si vzpomínám) tak jednou týdně. To jen tak mimochodem. Jinak samozřejmě zcela souhlasím, utratit i ten poslední cash za pěkný večer je dobrá investice 🙂
Ať se daří.
text má super flow !!!! Jen tak dál 🙂
Respekt!
Tak jsem se doslechl, že má Satan pochybnosti, jestli to vůbec někdo čte. Takže Satane, za dnešní den k týhle chvíli tady bylo 411 lidí, je to nový rekord za posledních 12 měsíců zpětně. Bohužel máme jenom velmi jednoduchý nástroj pro statistiku a nejde z toho vytáhnout počet unikátních zobrazení přímo tvých reportů, ale málo to nebude kámo. Takže to do nás sypej dál. V neposlední řadě, píšeš to taky hodně pro sebe. Je to radost si po letech po sobě znovu pročítat a vracet se zpátky. Vím, o čem mluvím.
A ještě k AJ, hele Google umí mraky věcí a kdo chce, přečte si to přes Google. Máme s tím s Kudrem nějaký zkušenosti, když na nás kdysi v Austinu vytáhli detaily z mých českých textů a bylo zle 🙂
Určitě to lidi čtou. Já už jen z toho důvodu, že si zavzpomínám. Vlastně z tohohle výletu žiju dodnes a nemít v tý době slečnu, kterou mám stále a mám s ní prcka a je vše super, tak bych na Zélandu zůstal. Moc jsem toho na světě neprojel, ale tohle je pecka, už jen kvůli přírodě, surfu, bmx a přátelskejm lidem. Užívejte si opravdu každýho dne. Dle mýho názoru jste to od začátku vzali za špatnej konec a proto byl začátek asi trochu těžší. My si hned po měsící našli práci, makali jsme 4 měsíce, 6 dní v tejdnu 12 hodin a vydělali si na přivezení peněz domů, výlet do OZ a na Cookovi ostrovi, ale hlavně utrácíš peníze, který si vydělal a nemizej ti z účtu ty co sis přivezl z čech, takže se vůbec nestresuješ. A v poslední řadě, jak říká Hout, low cost znám teda taky jinak. Radši než za piva, bych to dal za loď na Milfordu nebo autíčka v Queenu+fregburger a zmrzlina z Patagonie, placený treky, atd atd. Samozřejmě každej to má postavený jinak a chce vidět něco jinýho (jaký si to uděláš takový to máš). Já jen jestli můžu doporučit, surfujte je to víc než BMX 😀 (trochu troufalost na BMXovejch stránkách). Užívejte, je to krásný a fakt z toho budete živí hooodně dlouho. Mějte se.
Tyjo kluci žijete jedno velký dobrodružství… přeju vám at vše vychází .. a hlavně pišete super reporty který opravdu čtu až do konce!! Je to jak číst knižku ze života. Nejvic na tom je že jak se dostanu na konec chtěl bych pokračovat
Kluci čtou to i lidi jako já, který jezděj streettrial a na bmx nikdy neseděli! Takže prosím v psaní rozhodně pokračujte! Moc mě tohle čtení baví, i když ani jednoho z Vás osobně neznám. Díky za tyhle články a držte se tam!
Častý piva chápu…sranda musí bejt i kdyby na chleba nebylo a srandy u piva je vždycky dost! Užívejte a spisujte, všichni tu netrpělivě čekáme na další část!