ACL rekonstrukce – část 2.

První část zatím nikdo nezkritizoval a i kdyby, zveřejním pokračování už jen kvůli Honzovi Klingonovi, kterého plastika čeká za necelý měsíc. Drž se kámo! A kdyby měl někdo ohledně problematiky vazů nějaké otázky, tak pište. Nikomu bych totiž nepřál, aby s tím kvůli nevědomosti zažil tolik komplikací jako já.

Zotavení se po plastice vazu je běh na dlouhou trať. Uvádí se, že zhruba po půl roce můžeš začít sportovat, doporučuje se ovšem minimálně 9 měsíců až rok od zákroku. Vše záleží na stavu stehenního svalstva. Já poctivě dodržel 6 týdnů berle a pak rehabilitace, kde jsem cvičil dost základní a spíš protahovací cviky. Klasicky rotoped, bosu, přitažení paty k zadku vleže na břichu, unožení, přinožení apod. Po 2 měsících cítíte, že je to docela dobrý, ovšem doporučuju dodržovat termíny a nic neuspěchat. Já si šel asi po půl roce od operace lehce pinknout volejbal a při doskoku mně noha uhla, svalil jsem se k zemi a cítil bolest. Nechal jsem se odvézt domů a na nohu vůbec nedošlapoval, chodil jsem o berlích. Ráno jsem vstal a jakoby se nic nestalo, jsem zase normálně chodil. Nevím, jestli už tady se vyskytl první problém, ale na kontrole bylo koleno pevné a nelítalo. Každopádně jsem dál posiloval a těšil se na výlet do Ameriky, kam jsem odjel 10 měsíců po operaci. Ještě předtím jsem docela normálně jezdil ve stráži i v Jičíně. Ve stráži i velkou lajnu, zlehka, bez triků, hlavně dostat kolo zase do ruky.

V Americe na Panamoka trails (R.I.P.) ale přišla zrada, a to hned druhý den mého vysněného tripu. Kluci americký mi dofoukli kola a já přetáhl jeden skok. Ulítla mi ruka z řídítek, asi proto, že jsem držel jedním prstem brzdovou páčku (co myslíte s páčkou při ježdění, držet nebo nedržet jedním prstem?) a v následující klopence jsem vyjel na její úzkou hranu a seskočil asi z metru dolů. Koleno to opět nepodrželo a něco v něm ruplo. Nateklo a měl jsem po ježdění. Do nemocnice v US jsem nechtěl, i když pojištěný jsem byl. Věděl jsem totiž, že takhle hovno poznají a musel bych na artroskopii, aby mi řekli co a jak, a ležet v americkém špitálu a zkazit si výlet, to nechceš. Stáhnul jsem to obvazem a pár dní trpěl, ale i tak jsem si to užil. Pro připomenutí zde:

Report #1

Report #2

Report #3

El-stylo video

Po návratu z Ameriky jsem měl namířeno rovnou zpátky do ivančické nemocnice. Další artroskopie, všechen kolotoč znova, diagnóza – utržená ta část menisku, kterou mi předtím přišili. A to všechno z toho, že jsem seskočil z klopenky vysoké jako lavička. Z toho plyne – NESEŠÍVAT! Náhrada vazu prej taky utrpěla nějaký šrám, ale mělo by to být v cajku a fungovat. Ještě mi udělali shaving chrupavky, která byla nějak malinko podrápaná, nic hrozného, za pár dní jsem běhal. Ovšem záleží, co vám doktor řekne a co ne. Mě docela sralo, že jsem z něho informace musel vyloženě tahat a i tak jsem se někdy nedozvěděl, co jsem chtěl. Z lékařských zpráv nevyčteš nic, pokud neumíš latinsky, nebo ti to někdo nepřeloží. Nezbývalo mi než věřit, že je to už v pohodě a cvičit. Na kontrolu za rok.

Mezitím jsem chodil dřít do posilovny, dřepoval jsem klidně se 100kg na zádech, jezdil jsem silnici na kole a budoval svaly. Taky jsem nic nepodcenil a vyřídil jsem si tříbodovou ortézu. Kdokoli, kdo by s tím měl problém a ortézu by chtěl, ať zpozorní. Na doporučení Jenyho a Fáfy jsem si udělal výlet do Hradce Králové do prodejny nebo výrobny protetických pomůcek Malík. Google vám poradí. Tady se na mě podíval jejich doktor a řekl, že koleno si ortézu jistě zaslouží a dal mi kalkulaci na 17 800,- Kč. Udělal mi odlitek nohy a poslal mě s kalkulací na moji pojišťovnu, ať jim to předám. Pojišťovna se kupodivu necukala, zaplatila, a asi za 3 týdny volali, že si mam pro ortézu přijet. Zároveň mi řekli, že každý rok mam nárok na novou kdyby se stavba nohy změnila, toho jsem využil a mam ortézy 2. Na kontrole jsem se navíc dozvěděl, že noha je silná a zdravá a můžu začít znovu naplno sportovat. Jenže přesně na Silvestra 2014 jsme si na horské chatě s Dušínem z Jičína postavili muldičku a blbnuli na ní. Lítali jsme asi tak 30 cm vysoko, fakt výsměch a při fs 180 na snowboardu, při dopadu na levou nohu mi v koleně znovu ruplo. Bolest, kterou jsem už tolikrát zažil a noha uplně v řiti. Doslova jsem se doplazil do chaty a ledoval. Půlnoc jsem prospal a dva dny na to jsem zase sedl do auta a s omezenou hybností odřídil 350 km domů. Počtvrté jsem se ocitl v ivančické nemocnici, zase poměrně rychle protože noha ani po dvou týdnech nešla plně propnout a ohnout. Další operace, další kolotoč a další diagnóza – utržená náhrada vazu a další kousek menisku, který se v koleni zpříčil a zamezil ohnutí a propnutí. Kus menisku mi vyndali, ale replastika se nekonala. Zaprvé jsem na to nebyl připravený a zadruhé těch zákroků bylo v průběhu roku a půl tolik, že mi to ani nedoporučovali. Prej mam přijít za 8 měsíců. Z 8 měsíců se staly skoro 2 roky, při kterých jsem mohl fungovat jen s ortézou a dost omezeně. Mimochodem při tom snowboardování jsem měl ortézu samozřejmě na noze. Přinesl jsem ji ukázat ivančickému doktorovi a ten mi na to řekl, že s takovou ortézou není možné, aby ta plastika praskla, přitom jsem nedělal nic velkého.

Našel jsem si práci, dodělal školu, a jelikož mi práce úředníka umožňuje se klidně na 2 měsíce ulít, rozhodl jsem se koleno si nechat snad jednou pro vždy opravit. To co následovalo, jsem si nedovedl ani v nejhorším snu představit.

V první řadě začal hon na doktora. Už v Ivančicích mi nabízeli, že mi udělají replastiku. V tu chvíli, kdy vám povolí hamstring, už není možné brát z tama štěp znovu. Tudíž jsem věděl, že musím podstoupit metodu BTB, o které jsem slyšel, že je bolestivější. Říkal jsem si, že první plastika nebolela skoro vůbec, a tak, že tohle asi bude bolet víc, ale bude se to dát vydržet. Když jste během roku a půl u svého ortopeda 4x na operaci, tak asi něco není v pořádku. Začal jsem mít podezření a poohlížel se, navzdory vynikajícím recenzím ivančického chirurga, po jiném doktorovi. Pár jich tady je. V tom mi dost pomohla již zmíněná stránka acl-plastika.wbs.cz, kde najdete seznam doporučených doktorů, návody jak rehabilitovat, podobné příběhy nebo rady a zkušenosti. Asi naprostá špička u nás je doktor Vít Dvořák, který má ordinaci v Praze a operuje na soukromé klinice Dr. Pírka v Mladé Boleslavi. Za jednu 15 minutovou konzultaci si řekne kolem 800, a když jsem spočítal, kolikrát jsem byl na kontrole po první plastice, plus nějaká částka asi jako „všimné“ za samotný zákrok, pohybující se v řádech tisíců, byl jsem někde, co jsem si nemohl dovolit. Navíc čekací doba na zákrok zhruba rok. Ale dělal plastiku třeba Beranovi. Další skvělý doktor, na kterého jsem slyšel jenom chválu, je doktor Šír. Ten operoval na více místech, mimo jiné taky na klinice Dr. Pírka v Boleslavi, ale už šel za lepším do Německa, bohužel pro nás. S operací vazů spokojený Kudr, mi poradil doktora Počepcova, na kterého dostal kontakt a doporučení od Kamila Feifera. Tomu jsem se bohužel nikdy nedovolal a Kudr přesně nevěděl, co s ním je a jak ho dohnat. A pak jsem dostal od skorotchána tip na doktora Kříže, který operuje na klinice Dr. Pírka v Boleslavi a dělal mu komplet výměnu kolenního kloubu. Kliniku mi doporučil i Dudo a tak jsem se tam objednal.

Čekačka asi měsíc, pak rentgen, na kterém jde stejně vidět hovno a klasické škubání s nohou, která lítala, jak kdyby k mému tělu ani nepatřila.

„Jasně utržené vazy, ukáááž, jak tady máš tu šlachu pod čéškou? Dobrý, to půjde. Tu první plastiku ti dělali teda hamstringem jooooo? A v které hospodě? Hamstring bych udělal tak 40kg holce, ale né 90kg chlapovi, tomu to nemůže nikdy držet. Tak přijď 17. října na lačno a na recepci si domluv předoperační vyšetření.“

Znovu jsem si oběhl kolečko všech vyšetření a měl jsem se dostavit v pondělí brzo ráno na kliniku do Boleslavi. Samozřejmě jsem nemohl jet autem, protože bych to nazpátek neodřídil a tak mně hodně pomohl pražský lokál Kaše, který mě nabral asi v 5 ráno u baráku a nedělalo mu problém mě tam hodit. Díky Kaše! Rozdílů oproti ivančické nemocnici jsem viděl hned několik. Zaprvé mi věřili, že od půlnoci nebudu nic jíst ani pít a mohl jsem se dostavit do nemocnice až v den operace, takže jsem se nemusel celý den nudit, protože oholit nohu a vysvětlit věci týkající se anestezie, mi krásně stihli hodinku před operací. Taky mi napíchli kanylu už v pokoji na posteli, což není zrovna příjemné a jak na potvoru se to sestřičce napoprvé nepodařilo. Takže si zavolala na pomoc další sestřičku, která taky nevěděla, proč mi tečou antibiotika po ruce spolu s krví z žíly. Nakonec se u mě vystřídaly čtyři sestřičky a každá mi s kanylou v ruce zkoušela kouzla. Už v tu chvíli jsem bledl, protože kdykoli předtím mi kanylu napichávali až na sále, těsně před uspáním, a v plném opojení uklidňujících léků. Někdy po poledni si mě odvezli na sál a asi ve 3 hodiny už jsem byl na pokoji vzhůru. Další rozdíl oproti ivančické nemocnici byl ten, že jsem nebyl po narkóze vůbec unavený a nepotřeboval jsem spát. Někdy je lepší ten těsný pooperační průběh zaspat, ale když se za mnou stavila doktorka z anestezie, jestli jsem se probral a chtěla vědět, jak moc mě noha bolí na stupnici od 1 do 10, tak jsem řekl 2. Skoro vůbec jsem nohu necítil, takže mi nějak nevadilo, že jsem vzhůru. Stejně si říkám, čím nás krmí v nemocnicích, že člověk po zákroku 2 dny prospí v transu a čím na soukromé klinice, kde si mimochodem zaplatíš za pobyt jako v luxusním hotelu, že si schopný pár hodin po operaci hlavou normálně fungovat. Když už jsem u toho pobytu, zaplatil jsem za noc 790 kaček a měl na pokoji telku, wifi, výběr ze 3 jídel, ale hlavně polohovatelnou postel, o které se mi mohlo v Ivančicích jen zdát. Myslím, že ve spoustě veřejných nemocnicích si o tom můžou nechat zdát. Tahle investice rozhodně stála za to, protože polohovatelná postel vám umožní změnit polohu bez pohnutí kostrou, které je v tu chvíli extrémně bolestivé. Servis za ty prachy byl taky poměrně ucházející a první den a noc jsem byl dokonce na pokoji sám. Pak mi tam dali zhruba stejně starého týpka, který šel na plastiku poprvé a moc nevěděl, co ho čeká. Ten když nastoupil a viděl můj první pooperační den, tak to chvílema vypadalo, že z tama uteče. Ostatně kdybych věděl, do čeho jdu, utekl bych taky.

Modřina, která vznikla na sále po upevnění nohy do držáku. Držák utáhli opravdu hodně, aby jim tam do toho teklo co nejmíň krve. Modřina měla všechny možné barvy duhy a byla kolem celé nohy.

Teď zase něco málo k metodě BTB = bone-tendon-bone. Jak už z názvu vyplývá, pro náhradní vaz se bere tzv. kostní štěp. Ten vemou zepředu kolena. První kostní bloček je z čéšky, potom je asi 8cm řez do kolena až k holeni, ze které vemou druhý kostní bloček. Myslel jsem, že ty kostní bločky jsou fakt malinké, ale omyl, udělají tam docela velké díry. Jeden kostní bloček má totiž 1,2 cm na šířku a 1,8 cm na výšku. Díry po těch vyjmutých kostech nejsou na dotek moc cítit, pokud to ale člověk vyloženě zkoumá, může si nahmatat místo, odkud se štěp bere. K vyplnění a zarostení té díry dojde zhruba za 2 roky. Kostní bločky se vyjmou tak, že vemou něco jako flexu a vyříznou si obdélníčky do kostí. Potom zase vemou něco jako dlátko a vyseknou si je, protože tou flexou neřežou jak bezmozci, ale s citem a ten bloček ke kosti ještě trošku drží. Opakuje se to dvakrát, jednou na čéšce, podruhé na holeni. Jejich nástroje až moc nápadně připomínají to, co má každý doma v dílně. Mezi těma dvěma kostmi je pak šlacha, která slouží jako umělý vaz. V těch místech si podříznou kůži a výjmou šlachu, která na obou koncích drží ke kostním bločkům. Tím jak podříznou kůži, tak část nohy na boku pod kolenem, u mě zhruba 5×10 cm, je znecitlivělá. Asi se není čeho bát, jsem 3 měsíce od operace a už to malinko přichází k sobě, ale i teď kdyby mi v těch místech někdo típnul vajgl, tak to asi necítím. U metody s využitím hamstringu nic výše popsaného nehrozí. Ale odsud je vše skoro stejné. Mají teda otevřené koleno zepředu a vzali si kostní štěpy spolu se šlachou. Teď tou dírou zase vrtačkou vyvrtají díry do holeně, přes koleno až po stehenní kost a tudy provedou vyjmutý štěp. Obrovská výhoda je ta, že kostní štěp přiroste ke kosti (cca právě za rok, který je potřeba k úplnému vyléčení) mnohem líp, než když vám tam tu šlachu připnou nějakýma šroubama, proto by měla být tahle metoda pevnější. Ale taky bolestivější, protože to řezání, sekání a vrtání do těch kostí, fakt, ale fakt hodně bolí. Samozřejmě ne v tu chvíli, ale pak další měsíc po operaci, co se koleno snaží vzpamatovat.

Takže hned po operaci to skoro nebolelo. Nevím, jestli působila ta anestezie, nebo mi dali do kapačky něco od bolesti, ale bylo mi to v tu chvíli jedno. Říkal jsem si, že to docela jde. Večer jsem se snažil usnout, ale když člověk leží v jedné poloze na zádech, která ho i přes polohovatelnou postel bolí, tak je to těžké. Do toho k sobě začalo přicházet i koleno a já si říkal, že to zaspím a vydržím. Věděl jsem, že kdykoli si zazvoním na sestřičku, tak dostanu „něco“ proti bolesti. To něco bylo morfium a s tím spojená injekce, které já tak nemám rád. Ve 3 ráno, po všemožném sténání a bdění, jsem se na svoji dávku morfia vyloženě těšil. Dostal jsem ji do ramena a od té doby si říkal o dávky 2x denně. Sice to trochu štípalo, ale jakákoli bolest byla příjemnější, než ta v koleni. Hned ráno se na mě přišel podívat doktor, který mě operoval a seznámil mě se stavem mého kolena, prej to ještě není tak hrozné. Řekl mi taky, ať si zvonim na sestry a říkám o morfium, prej se šlo do kosti a to prostě bolí. To už jsem začal zkoumat celou zavázanou nohu, ze které trčel jeden drén. Další rozdíl mezi Ivančicemi byl ten, že i s drénem jsem mohl chodit. Dokud mi v Ivančicích trčely z nohy kabely, tak jsem se nemohl postavit a musel jsem chcát do bažanta, na velkou jsem bohudík nepotřeboval, když jsem nic nejedl. Tady jsem si pověsil baňku plnou krve na berle a už jsem si to štrádoval po chodbách. Tomu ale předcházela návštěva rehabilitační sestry, která po mě chtěla nemožné, a sice pozvednout nataženou nohu a zatnout stehenní sval. Pak mě několikrát posadila na postel a pokoušela se mě postavit (na nohy volové). Ještě den po narkóze se ti točí šiška ani nevíš z čeho, ale jenom když se pokoušíš vstát, vleže je to v pohodě. Taky nic příjemného, ale po desáté už je to lepší a pak to přejde.

Rehabilitační sestra s sebou přivezla na vozíku tzv. motodlahu. To je takový zasraný stroj, do kterého ti tu nohu upne a nastaví tam do jakého úhlu se má noha ohýbat a spustí to. Tohle jsem taky nikdy předtím neměl a musím říct, že to pro mě bylo utrpení. První nastavila asi 25° ohyb a já myslel, že vyskočím z kůže. Nevím, jak líp to popsat, prostě bolest. Na druhou stranu se začala ta baňka, do které vedl drén, plnit 2x tak rychle. Prostě ten pohyb vytlačuje sajrajt ven a po nějakých 15 minutách jsem si trošku zvykl, snažil se uvolnit a bylo to lepší. Asi po půl hodině mi motodlahu konečně sundali a já cítil jednak úlevu, že už mi žádný stroj nehýbe s nohou a jednak mnohem míň nateklou nohu, protože díky dlaze vyteklo z kolena hodně krve. Tohle se opakovalo 2x denně a pokaždé to nehorázně bolelo, ale někdy jsem si o motodlahu i řekl, protože noha má pohyb, vyteče krev a můj chtíč nepodcenit léčbu mě vždycky donutil zatnout zuby a vydržet to. Před spaním jsem se omlouval spolubydlícímu za noční kňučení z bolesti, ale byli jsme na tom oba stejně. Morfium nám zabíralo jen pár hodin a většinou jsme se úplně mokří potem budili kolem 4 ráno. Drén mi v noze nechali až do čtvrtka, tzn. 4 dny a z toho jsem byl dost nervózní, když jsem si vzpomněl, jak tam zaroste a jak bolí, když ho tahají ven. Klučinovi vedle mě ten drén vypadl hned první noc. Nevím, jestli si ho ze spaní vyndal sám, nebo se blbě pohnul, ale na druhou stranu jsem mu to nezáviděl, to koleno muselo být přepnuté tím tlakem uvnitř a kdoví kolikrát mu do toho živého píchali jehly kvůli odsátí.

Já si těsně před vytáhnutím drénu nechal dát morfiovou dávku a nevím, jestli jsem měl zase neskutečné štěstí, nebo morfium tak dobře funguje, ale vytahování 4 dny zarostlého drénu jsem ani necítil. To morfium se hodilo taky na cestu domů. Bez něj bych to po těch zkurvených děravých silnicích asi nevydržel, protože i tak byla každá sebemenší díra jako rána dřevěnou tyčí přímo pod koleno.

Hrozně jsem se těšil domů, a když mi začalo morfium chybět a koleno bolet, zjistil jsem, že jsem nedostal žádné léky na ředění krve ani na bolest. V Ivančicích mi po každém zákroku dávali 10 dávek na ředění krve. Znervózněl jsem, že jsem v tom natěšení a chaosu asi zdrhl dřív, než jsem měl, takže jsem na kliniku volal, že jsem si tam zapomněl vzít léky na bolest a ředění krve. Hlavně to ředění krve je docela strašák, protože když se člověk nehýbe, a po plastice se fakt nehýbe, tak může dojít k ucpání cév a trombóze, nebo ještě hůř, embolii. Když se ucpe céva třeba na noze, tak můžete přijít o nohu, když se ucpe u srdce, tak jste mrtví. Do telefonu jsem slyšel jenom to, že ředit krev není potřeba. Říkal jsem si OK, protože si nemusím píchat další injekce, a potom taky to, že na bolest si mam koupit brufen. V naprostém šoku jsem si říkal, jestli si ze mě dělají prdel. Z morfia na brufen? Kvalitní odvykačka! První tři brufeny jsem slupl jak lentilky, ale nic se nezměnilo. Takhle bych si naprosto odrovnal tělo a játra. Musel jsem najít alternativní řešení jak usnout a zbavit se bolesti. Byl jsem na to předem připravený, jednak na bolest a jednak na tu nudu, takže já, jakožto zastánce toho, že konopí je lék, jsem si motal brčka, dělal tinktury a nechal si péct konopné buchty. Účel to splnilo naprosto fantasticky. Tu bolest jsem si najednou neuvědomoval a nebyl si moc jistý, jestli to opravdu bolí nebo se mi to zdá. Usnul jsem, ale pokaždé, když jsem se vzbudil, byl jsem jako by na mě někdo chrstl kýbl s vodou, kompletně totál morký z toho, jak tělo bojovalo a snažilo se koleno vyléčit. Tím jsem na sobě pozoroval, jak velký to byl zákrok. Když mam něco naražené nebo odřené, tak je to za týden v cajku a i to se mi zdá dlouho, všichni to znáte, jaká je to otrava. Ale s tímhle se tělo vypořádává fakt dobu. Asi před týdnem mi koleno konečně zchládlo, jinak bylo 3 měsíce v jednom kuse horké, i přes kalhoty to bylo cítit.

Další šok přišel, když jsem první den doma odvázal obvazy z nohy a chtěl jít do sprchy. O tom, že se na jedné noze o berlích nejste schopni pořádně umýt, vlastně ani nic jiného, psát nebudu. Ale to co mi na té noze udělali, mi znovu vzalo dech. Přesně si pamatuju ten pocit beznaděje, když jsem to poprvé uviděl, posuďte z fotky sami. Ovšem mělo to taky jednu docela velkou výhodu a já věřím, že to nebyla fušeřina, ale záměr. Když mi totiž ty stehy takhle hodně stáhli k sobě, po vyndání je ta jizva naprosto krásně srostlá a doufám, že časem možná nepůjde ani vidět. Taky tohle mělo svá úskalí, protože když jsem jel na vyndání stehů, po 8 dnech od operace, tak nebylo moc místa, kudy by ta nitka trčela. Takže doktor mě párkrát malinko střihnul i do kůže. To mi zase nedělalo moc dobře a tak jsem se na vyndávání stehů radši nedíval. Další šok přišel, když už jsem byl doma a sundal si kalhoty. Trčely na mě nitky. Znervózněl jsem a znovu volal na kliniku. Říkám, ten steh co jste mi tam nechali, tak ten se vstřebá jo? A sestřička mi zase na oplátku říká, že by tam určitě žádný steh zůstat neměl a že se možná pan doktor přehlídl, tak ať si ho vyndám sám, nashle. Jizva byla celá zamazaná novikovem (tou zelenou desinfekcí, tekutý obvaz), který samozřejmě ztuhl. Takže jsem se první musel dostat přes strup a potom tahat aby nitka trošku vykoukla. Nakonec mi ten poslední steh vytáhla moje přítelkyně Pavlína. Na kontrole při vytahování stehů jsem si zrovna řekl o léky proti bolesti, ale snědl jsem jen jeden nebo dva abych to vyzkoušel. Tráva se osvědčila líp.

Tahle nespavost a bolesti přetrvávaly i po týdnu, co jsem byl doma, tak jsem psal Satanovi, jestli je to normální, nebo se třeba štěp neuchytil a tělo s tím bojuje, že to fakt není ani o kousek lepší, pořád velké bolesti. Satan mi jen napsal, že to takhle měl měsíc a celou dobu se nehnul z postele. Pak přišla ta nasranost a naprostý nezájem cokoli dělat, tvořit, vymýšlet. A to jsou právě ty dva měsíce Houte, kdy jsem ležel doma a nedělal vůbec nic. Jen jsem cvičil koleno, na to jsem nesral. Člověk se ráno probudí a ví, že dojít na záchod bude trvat 10 minut, noha se rozpohybuje, krev se rozproudí a začne v tom tepat a bolet. Nemůžeš jít ven, protože asi 50 metrová procházka kolem paneláku mi trvala půl hodiny a ještě jsem potřeboval doprovod, kdyby něco. Pája vždycky přišla domů a ptala se, co jsem celý den dělal a já odpovídal, že vůbec nic. Na nic prostě nebyla chuť, připadal jsem si naprosto zbytečný.

Berle jsem měl ale naordinovány jen na 2 až 3 týdny. To byla první věc, na kterou jsem se před operací ptal. Kdyby mi řekli 6 týdnů, tak kdoví, jestli bych do toho znovu šel. Po dvou týdnech jsem začal malinko zkoušet, jestli se půjde na nohu postavit. Berle jsem měl pro jistotu pořád v ruce a jen zvětšoval zátěž na operovanou nohu. V tu chvíli mi to přišlo tak, že už nikdy nebudu umět chodit, protože po první plastice a po šesti týdnech s berlema, jsem pak berle najednou odhodil a chodil úplně normálně, už to bylo víc zahojené. Postupně jsem teda začal mezi druhým a třetím týdnem berle odkládat a chodit po bytě s přidržováním se stěn a různých věcí. Ven jsem si bral berle vždycky a procházky pak už byly taky lepší, hlavně motivující protože už jsem mohl na nohu zkoušet došlapovat. Ale stejně jsem si připadal hrozně. Nohu jsem měl pořád tak divně pokrčenou, protože jsem se bál dostoupnout na napnutou, aby se stále unavené koleno nepropadlo dozadu. Po třetím týdnu už jsem se snažil chodit víceméně bez berlí, pořád ale hodně opatrně a už jsem jen kulhal. Pak to šlo ale docela rychle a za další 2 týdny jsem chodil tak, že by asi nikdo nepoznal, že jsem byl na operaci. Chodil jsem možná pomalu, ale nekulhal jsem a nohu hezky propínal.

Tentokrát mi pro změnu doktor rehabilitace nedoporučil a nenapsal, protože říkal, že je lepší a má to radši, když to člověk namaká vlastní dřinou. Ptal jsem se ho totiž, jestli bych neměl chodit na elektroléčbu, která probíhá tak, že vám přístroj dává skrz přísavky na noze malinké elektrické rány a tudíž přinutí sval zatínat. Vy jen ležíte a noha zatíná sama. Satan mi tohle hrozně doporučoval a říkal, že pokud to půjde, ať si to rozhodně domluvím, že jemu to pomohlo nejvíc. Ale nešlo to a já měl na neschopence čas na tom makat, doma rotoped a chuť, tak jsem se bez toho obešel. Teď jsem teda 3 měsíce od operace ve fázi, kdy by to na mě nikdo nepoznal a pořád makám na nabrání ztraceného svalstva a zlepšení ohybu. Myslím, že tohle bude mou náplní dalšího půl roku. Do té doby stejně nesmím nic víc dělat ani vymýšlet

První měsíc jsem si říkal, že kdybych věděl, jak to bude bolestivé a co všechno to obnáší, tak bych si to snad možná i rozmyslel. Připadalo mi, že už nikdy nebudu chodit a na tu nohu se nezvládnu postavit, ale dnes na to vzpomínám s úsměvem, jak kdyby to ani nebyla pravda a zatím nelituju a doufám, že ani nebudu. Ono čas je relativní a člověk se na to musí povznést a uvědomit si, že to stačí přečkat. To ale v tu chvíli není nic jednoduchého. Kdyby mi to tehdy někdo řekl, tak ho asi vyhlásím a pošlu do patřičných míst. Takže všem koho to čeká, přeju pevné nervy a hlavně štěstí, protože s těma drénama, přístupem doktorů a prahem bolestivosti, je to dost individuální záležitost.