Jeden překlad o jednom hustým týpkovi a hustý věci, která se mu už před nějakým pátkem přihodila (2016 tuším). Ano, mluvím o Thomasu Robinsonovi aka Robbovi. Jeden z nejuznávanějších trailsových mistrů tělem a duší, velký štýlař a typ se vším všudy, digger na proslulých Villij trails. Už kdysi jsem házel odkaz na jeho rozhovor, který přeložili na TBB, rozhodně stojí za přečtení. No a Robbovi se stala v roce 2016 (fakt si nejsem úplně jist, ale myslím že 2016) životní tragédie a o tom je následující článek. Trochu nás předběhlo TBB, které to pustilo ven akorát v době, kdy mi to Volunteer Horča házel do mailu přeložený. Říkám Horčovi “sorry kámo, je to pešek, hodíme to do koše”, ale když jsem si přečetl verzi na TBB bez jakéhokoliv úvodu, odkazu, jakékoliv vlastní přidané hodnoty a především s obrovskou chybou v překladu ohledně toho, jak se to vlastně stalo, nasral jsem se a rozhodl se, že to pustím i sem, ač se jedná víceméně o to samé (až na tu chybu). Vzhledem k tomu, že se naši čtenáři stejně moc nepřekrývají, jde asi o hovno. Takže kdo neví, co se stalo Robbovi, klikejte dále, je to docela mazec.
Přeloženo z Digu, digitální verze zde.
Přeložil Volunteer Horča, revize od pana Houta.
Bylo to po prvním contestu ´Battle Of Hastings´, byl jsem v Anglii a naplánoval si ještě navštěvu Robových trailsů ‘Villij’, kde se tou dobou měl pohybovat i jeho týmový kolega z Austrálie, Dylan Lewis. Hodně jsem se na to těšil, představa dne strávenýho v lese s těmahle týpkama byla lákavá. Po celou dobu byla pohoda, jezdilo se, fotilo… už skoro za tmy jsem ještě nahecoval Robba k poslední fotce na jednom hipu na zakončení týhle session. Byl to perfektní den. Rozloučili jsme se a já se pozdě večer vydal autem zpátky na sever do Skotska. O sedm dní později jsem od Gaz Sandersový obdržel zprávu o tom, že se stalo něco hroznýho. A detaily byly jen útržkovitý…
Střih, uběhl rok, právě odbila 9 večer, sedím někde v Midlands v malý dřevěný kůlně na zahradě u Robbovy mámy, zatímco všude okolo nás hučí vítr. Robbo jí nějaký domácí koláč. Jeho holka sedí naproti mně, balí brko a mezitím se snaží Roba koččce vysvětlit, že venku už je zima, ať nikam nechodí. Viděl jsem Robba naposledy týden před tou nešťastnou nehodou, od tý doby jsem zahlídnul jen nějaký posty na Instagramu nebo si přečetl pár textových zpráv, nevěděl jsem vůbec co očekávat. Sedí na dřevěným tkaným křesle a odmítá cokoliv měkkýho pod zadek. Je zhulenej a zjevně i celkem nesvůj z toho, že by se normální rozhovor měl změnit v nahrávaný interview.
Možná to ale bylo jen mnou, určitě jsem působil nervózně, když jsem se měl zeptat na tu událost, která změnila jeho život. Nechtěl jsem, aby to působilo nějak nuceně, ale už fakt, že sem jedu 250 mil abych se s ním viděl, je něco, co neni úplně běžný. Snažit se kontrolovat, jestli tvůj laptop opravdu pořizuje záznam, aniž by to někdo prokouknul, je dost těžký. Trochu mě to celý stresovalo. Robbo mi nabídnul pivo a já začal s otázkama ohledně tý osudný noci.
“Šel jsem do práce a pak na trailsy. Byl tam Dylan Lewis – zůstal ještě týden po Battle Of Hastings a tak vyrazil na Vilij zajezdit a nasbírat nějaký záběry. Jezdili jsme a pak si dali pár piv. Byla pohoda. Kousek od trailsů je kamenolom, kam dost často chodíme a jen tak zevlujem. Je to příjemný místo. Udělali jsme si chill – byl jsem tam s dvouma týpkama, Vanillou a Potterem. Myslim, že jsme s sebou neměli žádnej zapalovač, tak se ti dva rozhodli, že pro nějakej skočí a já zůstal chillovat u lomu.’Áá, nejdu, počkám tady’. Chvíli jsem si tam hověl, pak jsem se postavil a najednou jsem uklouznul – neměl jsem vůbec žádný tušení, že jsem tak blízko kraje. Pamatuju si všechno. Dokonce i ten pád. Tou dobu už byla fakt velká tma. A tak to bylo.”
Robbo se zasměje a pokrčí rameny. Co jsem se za ty roky o něm naučil, je fakt, že věci nijak moc nerozvádí a nějaký samostatný, rozvětvený monolog není jeho styl. Zeptal jsem se ho teda na víc detailů ohledně pádu z takový výšky. “Můj kámoš tam nedávno šel s laserovým měřákem a řikal, že to bylo z vrchu něco okolo 21 metrů. Při pádu dolů jsem narážel do různejch věcí. Šílený je, že si pamatuju, jak jsem při tom pádu obličejem grindoval stěnu lomu.”
V tu chvíli jsem si připadal jak totální idiot, kterej se v touze po novinkách hloupě vyptává na to, jak se dotyčnej cítí po tak strašným traumatu, potřeboval jsem ale vědět víc. S trochou nátlaku od jeho přítelkyně pokračoval s detaily. “Probral jsem se sám od sebe, v dešti, dole pod lomem. Věděl jsem, kde jsem. Zkoušel jsem se pohnout, ale mohl jsem hýbat pouze rukama a jen trochu celým tělem. Prohrabal jsem kapsy, nic jsem v nich ale neměl. Podíval jsem se nahoru, kde jsem uviděl svůj iPod a kšiltovku. Zkusil jsem se postavit, ale nešlo to. ‘ A do prdele’. Zůstal jsem chvíli bezmocně ležet, ale věděl jsem, že to musím zkusit a někoho přivolat. Začal jsem křičet. Myslel jsem si, že je po mě. Pamatuju se, že jsem se doplazil k iPodu, kterej byl ale roztříštěnej, totálně na hadry.Tak jsem se dovláčel ještě o kus vejš, k mýmu shitovýmu iPhone 4 a kupodivu, na něm ani škrábanec, vůbec nic. Baterka byla vždycky na hovno a když jsem se k němu dostal, zbývalo asi 30 %, baterka šla rychle do hajzlu.”
Robbo, což pro něj je typický, nechtěl ztropit žádnou scénu, takže nevytočil hned 999 – ale místo toho zavolal svýmu kámošovi Cambridgovi. “ Měl jsem za to, že ten večer musel bejt na trailsech, měl by tam bejt. Musel jsem ho vytočit dvakrát. Dobu mě nemohl najít, ale najednou konečně běžel z kopce přímo ke mně. Zeptal jsem se ho, jestli mám obličej v cajku a on okamžitě zbělal jak stěna. Byl na něj hodně divnej pohled, nikdy jsem nic podobnýho neviděl. Zavolal 999, který mě odtamtud chtěli dostat vrtulníkem, ale já řikám ‘éé, ani hovno’. Udělá se z toho drama – a nechci aby se kvůli tomu dostaly trailsy do problémů.Vzali mě odtamtud na nosítkách a odvezli sanitkou. Když mě naložili, pamatuju se, že mi museli roztříhat oblečení a chystali se rozšmiknout i bundu.” Robbo se směje a mává rukama ve vzduchu. “Já na to jako že ne, ne, ne. To mi můžete sundat, ne že mi ji roztrhnete.’ Stejně ji přestřihli. Shodou okolností několik měsíců před tou nehodou se někdo mezi řečí zmínil o tom, že v nemocnici v Nottinghamu je úžasnej specialista přes záda, takže když mě sanitkou chtěli vzít do Leicesteru, řekl jsem ne, jedeme do Nottinghamu. To byla dobrá volba!”
Už když jsem kráčel za Robbem do zahradního domku jeho mámy, všimnul jsem si lehkýho pokřivení jeho těla a jedna noha se mi zdála mnohem silnější než ta druhá.Vyzpovídal jsem ho, jaký všechny škody vlastně jeho tělo utrpělo.”Část mý páteře se roztříštila – úplně jednoduše, jako když rozdrtíš sušenku.. “ Na to Robbo práskne rukama o sebe. “Musel jsem si dát hroznou o zem. Totálně jsem si ji roztříštil. Doktoři dali dohromady z mejch obratlů co mohli, spojili to 12 šroubama a 3 destičkama na spodní části mejch zad. První dny, co jsem byl v nemocnici, jsem dlouho vůbec nevěděl co se děje a jak to bude dál.” Jak Robbo pokračuje ve vyprávění, začíná být mnohem vice vážnější v tom, co říká. Jeho joint je sice zapálený, ale stale leží netknutý.”Byl jsem na nějakejch fakt silnejch práškách proti bolesti. Polovinu doby jsem měl halucinace. Bylo to šílený. Možná celý 2 týdny jsem neměl tušení, co se děje. Moc jsem toho nenaspal. Zpětně to působí směšně, když si vzpomenu na některý věci, musím se smát. Dva dny po tom, co jsem měl operaci zad, mě přišel navštívit kámoš Steve. Pořád mluví o tom, jak jsem se snažil hejbat nohama a jak mě ty nohy svědily. Lidi v nemocnici tvrdili, že už nikdy nebudu chodit, on mi ale vždycky řikal, že budu ok. Vtipný je, že to bylo všechno kvůli morfiu a práškům, svrbělo mě fakt celý tělo. Člověk z toho má vyrážku. Vole, já se třeba 2 týdny nemohl ani vysrat.” Směje se Robbo. “Byl jsem z toho úplně v prdeli. Když už jsem fakt musel, tak to byla kurva divočina. V nemocnici jsem musel dostávat klystýr. Ztratil jsem veškorou svou důstojnost, ale bylo mi to u prdele. Pomohlo mi to se vyprázdnit. Byl jsem upoután na lůžko. Řikali, že se nemůžu projít a že už pravděpodobně ani nikdy nebudu schopnej chodit. O dva týdny později jsem zkoušel chůzi se zdravotním chodítkem. Robova holka na něj obdivně hledí a řekne mu, jak je skvělej. “Chlape, já se v tom pokoji tak nudil! I když trochu sranda to byla, byl jsem totiž v tom samým pokoji, v kterým byl kdysi na léčbě princ Charles. Tenkrát myslim hráli tu hru s koňma a velkým míčem, víš co myslím..polo. On přitom musel nějak blbě spadnout. Jedna ze sester, která ho měla na starosti, mi řikala, že mám mnohem lepší způsoby, než jak se choval on. Řikala, že on se choval trochu jak kokot. Byl to pěknej pokoj, s oknama všude okolo. Pamatuju se, jak jsem se jednu noc vzbudil, totálně sjetej ze všech těch pilulí a zdálo se mi, že ležím na stěně. Bylo to, jak kdybych se díval skrz okno pode mnou. Pobyl jsem si tam 3 měsíce. 2 týdny v notthinghamský nemocnici a pak mě převezli na zbytek rehabilitace do Leicestru.
Robbo není ten typ člověka, kterej by toho zbytečně moc nakecal, ale je to jeden z těch, jejichž úsměv rozzáří místnost a ten, kdo se tě hned zeptá, jak se máš. Zdá se, že tenhle charakteristický rys jeho osobnosti se podepsal i na jeho pobytu v nemocnici a značně mu ho usnadnil. “Byl jsem ve styku s ostatníma pacienta v nemocnici. Byli tam lidi po mrtvici a podobně. Byl jsem tam nejmladší. Vlastně se mi to docela líbilo, byla to sranda.Vzájemný hecování se v tom, aby se náš zdravotní stav zlepšil bylo dobrý. Pořád jsem s některejma z nich v kontaktu na Facebooku.Jedný kámošce z té doby teď vlastně dodávám pochoutky z trávy!” Vybouchne smíchy.” Chytila mě, kdy jsem tam hulil. Je fakt těžký tam spát, když je všude okolo neustálesvětlo, takže jsem musel pořád něco dělat. Zezažátku jsem si tam jen tak bezcílně jezdil venku po nemocnici na kolečkovým křesle a hledal místo, kde bych si mohl dát brko a pak byl paranoidní z toho, že ze mě bude cítit tráva.Je to hodně cítit, prostě na hovno. Jel jsem rovnou zpátky do pokoje, zalezl do postele pod deku. Nechtěl jsem, aby se cokoliv provalilo. Kámoš mi řekl, že by mi mohl donášet nějaký dobroty – dortík z trávy je fakt dobrej. Začal jsem si jet v tom a to bylo super. Zhlídnul jsem hodně televizních pořadů.Ujížděl jsem si na Breaking Bad (pozn. v ČR Perníková táta.) Nikdy předtím jsem na televizi pořádně nekoukal – bylo to docela fajn. Musim říct, že jsem vlastně nikdy nekoukal ani na BMX . Začal jsem s tím trochu víc. Od tý nehody jsem taky začal mnohem víc fotit. Co jinýho bych měl dělat [když nemůžu pořádně jezdit]?”
Mluvíme už asi půl hodiny, když si všimnu, že se Robbo na křesle začne kroutit a sezení mu už asi není úplně příjemný. “Pořád mám bolesti. Neustále. Tak nějak si na to zvykneš. Už je to asi rok a nevede se mi úplně zle, zlepšuje se to. Můžu si jen tak jezdit, víš jak. Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych už nikdy nemohl sednout na kolo. Doktoři mi řikali, že už nikdy nebudu chodit. “Nasrat” pomyslel jsem si ”to mě neznáte”. Začal jsem chodit, když mi bylo 8 měsíců. Nehodlám teď skončit. Vždycky řikám, že pokud chceš něco fakt udělat, máš na to to udělat. Cokoliv si usmyslíš. Kdo ví, jak to bude s ježděním – neřeším to. Na Villij jsme udělali jednu malou lajnu, boule a lavice, kde se to dá projet. Prohlídnul jsem si ji a jsem si jistej, že si ji zase budu moct skočit. Bylo fajn zase jen tak nasát tu atomosféru trailsů. Chce to jen čas, to je všechno. Je na hovno, že tomu nemůžu jít naproti a nijak na tom zamakat, to mě sere. Prostě nevíš, jak to půjde dál. Sotva jsem mohl pohnout chodidlama. Dneska jsem schopnej se jít projít a dokonce se i svízt na kole. Myslim, že letos bych si mohl dát už i pár malejch skoků na Vilij, ale nechci to hrotit – k čemu? Vím, jak bych to měl cítit. Víš jak, mám z toho trochu strach, rovnováha a tak, nezapomněl jsem ale, jak jezdit. Vlastně je pro mě teď snažší jet na kole než jít pěšky. Je to mnohem jednodušší. Co nesmím zapomenout zmínit je, že ta nemocnice a péče vůbec byla fakt dobrá. Lidi neustále remcaj nad NHS (národní zdravotní služba je označení tří veřejně financovaných zdravotních systémů ve Velké Británii.) ale srát na to. Bez keců, je to fakt kurevsky dobrý. Žádný urážky na jejich adresu. Kdybych žil ve státech, byl bych teďka pěkně v prdeli. Dlužil bych tisíce. Nemám žádný dluhy – nic. Je to fakt šílený, strašně si toho všeho cenim”.
Robbo se začíná v křesle vrtět a je evidentní, jak mu je sezení čím dál víc a víc nepohodlný. Pomyšlení na ty šrouby a destičky hluboko v jeho zádech mi stačilo, abych to zabalil. Jeho upřímnost a lhostejný postoj k tomu, co prožil, ve mně zanechávají pocit motivace a obdivu, navzdory tomu, že si těžko kdy budu moct vůbec představit, jaký to pro něho musel být pocit, když se ten osudový den po nehodě probudil na dně lomu. Na konci rozhovoru o tom všem nevypadal až tak otráveně, jen měl chuť dát si ještě kus koláče.
Poznámka editora: V době, kdy vznikal tenhle článek, je Robbo zpátky na kole a posouvá věci každým dnem dál. Sledujte jeho progress ( a jeho skvělý 35mm fotky) na Instagramu @villijrobbo
Poznámka na závěr: Letos v PA jsem se o Robbovi bavil s Ericem Jensenem, jsou kámoši, prý už Robbo jezdí, letos to nedá, ale za rok se znovu vrací na podzim do Pennsylvanie, jako to dělal před úrazem posledních deset let. Robbo je pán. Že by adept na Final Řáholec Jam? Ha. – Hout
V článku je malá chybka. Gaz Sanders je týpek, majitel Mutiny Bikes. Jinak palec nahoru za překlad, ten rozhovor je síla 🙂
haha to je hned 😀 díky
..hned v úvodu jsem poslal takovouhle botu, která bez povšimnutí prošla i přísným dohledem revizora pantáty Houta..Ještě, že Checktrails nemá na český scéně konkurenci, která by “nás” za tenhle renonc sepsula a přišla se svou, třetí, a už jistě dokonalou, verzí překladu 😁
Haha, Gaz Sandersová.. tvl. jak mi mohlo tohle ujet, to nevím. No ale aspoň pobavilo.