Troy McMurray Albion Interview

Troy McMurray.. Někteří si možná u tohoto jména vybaví dávné časy a hru Dave Mirra BMX, kde z nějakého důvodu byl tento týpek oblíbeným jezdcem nejednoho z nás. Kokoska, S&M a obecně vypadal tak nějak hustě. Ale jinak o něm vlastně nikdo moc nevěděl. I mně se vybavuje pouze nějaký starý shot, kde dává Troy McMurray 360 x-up na docela velký hlíně, pěkně s čumákem dole, prohodí si ruce a dopadne s řidlama o 180. Hustá věc. Více nic, zkrátka nějaký bývalý pro jezdec, jakých byla v Dave Mirra BMX celá řada. S rozvojem internetu se ale občas objevila nějaká fotka nebo zmínka legendy a killera Troy McMurraye, ke které lidi do diskuze přidávali docela zajímavý historky typu jede se trénink na X-Games dirt, Troy sedí pod rozjezdem a chlastá, aby to potom totálně zabil. A tak se začínám zajímat více. Nacházím jak jinak než výborný rozhovor v Albionu a obrázek dotváří kniha S&M Behind the shield (mimochodem velká pecka), kde má Troy McMurray slušný prostor coby jeden z nejsvéraznějších jezdců S&M historie. Ve zkratce: “Punk se vším všudy, jedu si to po svým, seru na tebe a radši blbě nečum.” To je Troy McMurray a my vám zde dodatečně k Vánocům přinášíme překlad zmíněného rozhovoru z Albionu, který stojí za to přečíst. Enjoy.

Troy McMurray Albion Interview

Vyšlo v magazínu Albion dne 27.4.2014.

Přeložil Volunteer Horča, korekce Hout.

Život může být jako horská dráha. Jednou jsi nahoře, jindy dole. Životní zkušenosti definují osobnost každýho z nás a zároveň člověka buď posilují, nebo ničí. Většinou jen ti silní přežijí.

Troy McMurray má pud přežití v sobě. Z kluka z rozvrácené rodiny se dostal až ke kariéře profesionálního jezdce, o které se může většině lidí jen zdát. S ježděním začínal v Denveru ve státě Colorado, kde vyrůstal a jako blesk z čistého nebe se dostal do podvědomí veřejnosti svým syrovým a neortodoxním jezdeckým stylem. Se dvěma brzdami, twisterem, čtyřmi stupačkami šokoval ABA (Americká bmx asociace) a seriál dirtovejch závodů NBL (Národní bmx liga) arsenálem originálních 360 variací. Později se pak stal průkopníkem ježdění bez brzd jak na dirtech tak na streetu, kde posílal barspiny přes nesmyslný gapy, stál u zrodu whipů, grindů na šílenejch railech a posunul limity fakie triků, jako třeba  truck driver v rádiusu a fakie wallridy do barspinů. Ježdění bez brzd a obrovský 180 kombinace na double setech se nebál ukázat ani na contestech. 

Troy je ostrej jak pes z ulice, což šlo ruku v ruce s jeho nebojácným stylem ježdění. Nebál se to svoje niterní divoký zvíře vypustit ven, záměrně a pravidelně vyvolávajíce potyčky, čímž si vysloužil titul „Pevný jako skála“ (v originále Tough as nail, což asi nemá adekvátní překlad – pozn. Hout).

Byl to Sean McKinney (rider S&M v 90. letech), kdo pomohl Troyovi dostat se do týmu S&M a Troy pak měl následně velkou zásluhu na tom, že se Seanův rám Sabbath stal tak populárním a zároveň vzbudil na trhu zájem o krátký, pevný rámy. Brzo na to, S&M spojilo Troye s rámem The Warpig, což byl jeho signature rám vycházející ze Sabbathu. Bylo to těžký kolo, postavený pro tvrdý, ostrý jezdce, který se nebojej jezdit všechno a všude.

Troy se stal pravidelnou tváří contest scény, svýma dobrýma výsledkama si získal podporu od firem jako Puma, v devadesátkách se několikrát objevil na X-Games, jak na streetu, tak v kategorii Dirt. Bral první flek ve streetu na Austin MTV sportovním a hudebním festivalu v roce 1997, kde jezdil ve vězeňský uniformě s nápisem „Majetek Austinu, TX“ (v originále Property of Austin TX), kterou si vysloužil předcházející noc (nechal se zabásnout za chlastání na veřejnosti).

Natočil několik video partů, kde předvádí svou čirou energii a originalitu; završeno poslední sekcí v klasice od S&M – Video 4. Objevil se taky v RoadFools  5 a videohře Dave Mirra´s Pro BMX. Později se prodával i jako plastová figurka a byl na značce finger biku; bohužel ani z jednoho nikdy neviděl ani dolar.

Jestli jsi jezdil BMX ve státech na přelomu tohohle století a nevíš, kdo je Troy McMurray, tak jsi pravděpodobně žil někde pod kamenem. Jeho ježdění a celkově přístup ovlivnil celou generaci jezdců a jeho styl se vryl do světa freestylu na věky. Poté, co vystoupil ze záře reflektorů se naneštěstí propadl do temnoty, když svou identitu utopil v drogách.

Poté, co ztratil pojem o realitě, se ztratil z povědomí veřejnosti a zmizel i radaru BMX. Když se propadl až na takové dno, kdy ztratil všechno, na čem mu kdy záleželo včetně respektu k sobě samému, našel cestu k přervání řetězů spojujícího ho se závislostí. Když se mu povedlo dostat zpátky, tak znovu objevil, jak skvělý může být žít čistej. Znovu v sobě našel sklils konstruktéra, ke kterejm přišel v mládí a rozjel vlastní stavitelský business. Zaměřil se na bourání a stavění domů, přičemž najímal kámoše z bmx jako spolupracovníky a měl to tak, jako že „když chce někdo zrovna pracovat místo jen ježdění, má u mě místo“. Se svou ženou Amandou a dvěma rozkošnýma malýma holkama, Lavada Lou a Mary Mae, založili krásnou rodinou.

Minulý prosinec byl Troy hospitalizovaný s mnohonásobnou plicní embolií; další životní zkouška,která ho málem stála život. Troy však znovu našel cestu skrz tuhle nečekanou výzvu – pomohla mu láska k ježdění a své rodině. Jeho schopnost překonat jakoukoliv překážku v životě je inspirující.

Následující rozhovor jsem nahrál jeden pondělní podvečer na Troyově verandě v jeho domě v Lakewood, Coloradu. Jako obvykle, Troy působil sebejistě a překvapivě s entusiasmem odpovídal na všechny moje otázky. Naše konverzace začala při západu slunce a pokračovala až do tmy, zatímco jeho žena s dcerou Lavadou nás nechaly o samotě. S jeho chraplavým hlasem, gestikulacemi rukou a neustále se měnícími gesty v obličeji se Troy rozpovídal o lidech, kteří ovlivnili jeho ježdění v začátcích, o kariéře profíka, drogový závislosti, rodině, nedávné nemoci a o tom, co jemu a jeho rodině přinese budoucnost.

OK, je večer 8. července 2013. Řekni nám prosím svoje jméno a věk.

TroyMcMurray, 40 let.

V kolika letech jsi se dostal k Freestyle BMX?

1983. Na jedný školní akci jsem se naučil peg pogo hop (haha, kdo ví co to je – pozn. Hout) na Patterson racing biku. Měl jsem pocit, že je to ta nejvíc cool věc, jakou jsem kdy udělal. V těhle hopech jsem byl fakt dobrej.

Kdo byli první lidi, který měli vliv na tvoje ježdění v začátcích?

Když jsem začínal jezdit, tak všichni ty oldschool týpci jako Eddie Fiola, Martin Aparijo, celej GT team, Dizz Hicks, Eddie Roman, Brian Blyther a Ron Wilkerson. S postupem času pak lidi jako Dave Voelker, Pete Augustin, Brad Blanchard, Dirt Brothers a samozřejmě vždycky Mat Hoffman. Poprvý jsem Hoffmana viděl naživo jezdit v roce 1988. Jezdil v 8 stop velký a široký quaterpipe, na který lítal neskutečně vysoko. Další můj oblíbenej jezdec byl Mike Dominguez. U něj jsem poprvé viděl dělat triky na fakie. Hned na to jsem se je musel taky naučit.

Jakým způsobem ovlivnil tvoje ježdění Scott Fyffe?

Než jsem poznal Scotta, nemělo moje ježdění žádný směr. Opravdu, byl jsem totálně nekontrolovatelnej typ jezdce. Dokázal jsem udělat jakejkoliv trik, ale byla to prostě jen vyndávka buď a nebo, cokoliv, kdykoliv, vem si život, každej den. Když jsem poznal Scotta, dělal bunnyhop barspin ze schodů s cigárem v puse. Byl nakoplej, poslouchal Bad Religion a Misfits. Byl totálně odlišnej ode mě. Já vyrůstal v ghettu, kde se všechno točilo okolo hiphopu a gangster stylu.

To vysvětluje tvůj styl, který je mix rock&rollu a hip hopu?

Tak jsem byl vychovávanej. Moji sousedi a lidi v mým okolí, včetně mojí rodiny, byli gangsteři. Mix těhle stylů vznikl na základě toho, jak jsem se snažil získat svou vlastní identitu jako teenager. Pomalu jsem zjišťoval, že nemusím být gangsta jako všichni ostatní. Mohl jsem prostě být sám sebou, i když jsem byl ovlivňován celým svým okolím. Jakmile Scott vstoupil do mýho života se svým punk rock stylem, mohl jsem čerpat inspiraci od něho. Naučil mě, jak si vytvořit svou vlastní osobnost. Předtím jsem měl za to, že musím být jako všichni ostatní. Ukázal mi, že tím, jak dělám věci podle sebe, můžu být sám sebou a díky tomu tak být mnohem víc cool, než kdokoliv jiný. Prostě bejt to já.

Takže Fyffe tě přivedl k Freestylu?

K freestylu jsem se dostal přes Jaye Egglestona. Díky Scottovi jsem poznal ježdění na streetu, nose bonky, přeskakovat věc bunny hopem, wallridy. Jakmile jsem tohle jednou okusil, věděl jsem, že je to to, co chci dělat.

Scott tenkrát svým ježděním hodně předběhl dobu..

Některý triky, který dělal už tenkrát v tý době, dneska skoro nikdo neudělá.. Kdyby jezdil dneska, všichni by kopírovali jeho styl.. Triky jako totál protažený Indian air do opo nofoot cancanu, superman barhop, lazy boy barhops, barel roll 360s, 360-no-handers, který nikdo před tím nedělal a vlastně v podstatě jakýkoliv triky který tě napadnou. Kdykoliv se prostě objevil, žádný rozježdění nic a hned sypal cokoliv se mu zachtělo.

Řekni mi něco o Duncanu Goreovi.

S Duncanem se znám asi stejně dlouho jako se Scottem Fyffem. Ovlivnil moje ježdění, byl to bláznivej týpek. Byl schopnej si do nosu narvat špagát a vyndat ho pusou. Vypadal jak Axel Rose z Guns N Roses. Měl prostě svůj svět. Byl to velký rocker a totální blázen. Měl velký podíl na mým rozvoji jakožto ridera. Jezdili jsme všechno. Dirt, street, rampy, flatland, prostě všestrannej jezdec, jako DMC (Dennis Mc Coy). Takhle jsme tenkrát chtěli jezdit všichni.

Jak se tvoje ježdění dostalo do povědomí veřejnosti?

Na střední škole jsem měl podporu od pár lokálních shopů. Po tom, co jsem v roce 1992 školu úspěšně dokončil, jsem přesně věděl, kam povedou moje další kroky. Přestěhoval jsem se do Muscatine v Iowě, kousek od Davenportu a tam jsem den co den jezdil v Rampage skateparku. Tam jsem poznal lidi jako Ric kMoliterno, Kurt Schmidt, Bill Nitschke, Mel Cody, Luc-e a Taje; to bylo hodně motivující. Vídat tyhle skvělý ridery jezdit každý den mě motivovalo se posouvat dál a dostat se na jejich úroveň.

Jak jsi se dostal ke sponzoringu?

Kolem roku 1994 jsem se začal prosazovat. Koncentroval jsem se na originalitu a dával jsem všechno do mejch triků. S Jayem Eggletonem jsme za 50 $ jezdili za GT. Dostali jsme krabici různejch součástek a měli to za takovej „co-sponzoring“. Jednou jsem dostal zadarmo nějaký tepláky od Yellow Designs, když jsem odrovnal svoje kalhoty. Říkal jsem si, „a je to tady“[směje se ]. Když jsme to na OKC contestu v roce 1994 společně se Scottem Fyffem hrozně zabíjeli na funboxu, tak pořadatelé zastavili závody ve vertce a řekli všem, ať se jdou dívat na nás. Z tohohle contestu jsme pak měli oba fotky v Ride s titulkem „neznámý”. Po tom mě Rich Zabzdyr přibral do týmu Graveyard Products jako vůbec prvního streetovýho jezdce. Tahle značka byla čistě flatlandová, ale já měl tu čest a cítil jsem vděčnost, že můžu representovat jeho i tu partu okolo flatlandu. Naneštěstí Rich zahynul při autonehodě, když se vracel z jednoho contestu v Yorku, PA, Plywood Hoods. Všechno záhy skončilo a zanechalo za sebou prázdnou mezeru. Sean McKinney začal pracovat pro Primo a já tak dostal sedlo a nějaký pláště na Hoffmanově contestu, což mě tenkrát hodně nakoplo. Následně jsem se díky McKinneymu dostal do S&M, nějakou dobu jsem jezdil rám DirtBike, než był navrhnut The Sabbath. Ten jsme posunuli na vyšší level, kdy jsme prostě skloubili zábavu a těžký kolo. Udělali jsem kolo pro streetaře, dirtjumpy i flatland. Prodeje Sabbathu były víc než dobrý. Po tom, co jsem vyhrál ATX MTV sportovní a hudební festival ve streetu a zároveň se mi zadařilo i na větších NBL dirtjumpech, jsem był odměněn vlastním rámem od S&M – The Warpig. Było to, jako kdyby jsme s McKinneym měli vlastní společenost se Sabatthem a s Warpigem. Prodeje Warpigu były taky hodně dobrý a Chris Moeler se navíc už od začátku velmi dobře staral o svý jezdce, já jsem nebyl výjimka. Był jsem rozmazlován z prodejů Warpigu. U Primo se to začalo rozvíjet, S&M, a pak přišla Puma. S tím jak jsem hodně cestoval a měl jsem široký pole působnosti došlo k tomu, že jsem se u Puma stal hlavním BMX jezdcem a měl jsem u nich i vlastní signature botu, The McMurray.

Řekni nám, co se tenkrát stalo během toho sportovního a hudebního festivalu MTV?

Noc před contestem jsme byli společně s Gonzem (Mark Gonzales, jedna z velkých legend S&M, naprosto osobitý trochu psychopat a geniální jezdec 90. let) zatčeni zato, že ho chytli s flaškou alkoholu na ulici. Já ji měl taky, ale měl jsem ji schovanou. Řekli nám, že budeme zavřený minimálně do pondělního rána, MTV do toho ale asi muselo vložit prsty, protože jsme byli venku už v sobotu ráno. Čórnul jsem vězeňskou uniformu, na který bylo napsáno „Vlastnictví Austinu, Texas“ a v ní jsem odjel celej contest. Celkem se mi dařilo a nakonec jsem bral první flek.

Kolik jsi tenkrát ježděním vydělával?

Několik let, se svým vlastním rámem, botama, videohrama a contestama to dělalo skoro šestimístnou cifru. Měl jsem taky svojí vlastní postavičku a údajně i finger bike, z toho jsem ale nikdy žádný prachy neviděl..

Dělával jsi mraky 360 variací. Moje nejoblíbenější byla, když jsi během dirtu na X-Games udělal 360ku a během ní ukázal celýmu davu fakáče. Jaký jsou některý z tvých oblíbených?

[Troy se ušklíbne a začne se smát, protože nejspíš tuhle otázku očekával]. Když mám jmenovat jen několik, tak Neil Armstrong (front rocket), candy bar do cancanu, double trucks, rocket trucks, no footed cancan seatgrab, suicide trucks, Segals (360 xup přehodit si ruce a dopadnout s řídítkama o 180). Možnosti variací třišestek jsou nekonečný.  Na každým contestu jsem se chtěl předvádět, nechtěl jsem dělat obyčejný rovný skoky, prostě jsem dělal třišestky. Lidi to možná sralo, o to víc mě to ale nakopávalo. I dneska dám radši na skoku třistašede, než ho skočit rovně.

Taky jsi přišel s trikama jako truck fakie a 180 barspin přes double. Jak jsi přišel na to dělat takovýhle věci?

Snažil jsem se propojit kolo se skateboardingem. Barspin pro mě byl bar flip. Víš jak, kick flip rovná se bar spin, znělo to podobně. Mark Frank byl skejťák a snowboardista, znali jsme se z Denveru. Byl sakra dobrej streetovej skater a já se snažil okoukat ten jeho styl a přenýst ho do ježdění na kole. S fakie trikama jsem začal díky Miku Dominguezovi. Zároveň jsem byl ovlivněněj snowboardingem – v tý době jsem na snowboardu jezdil celkem dost a hodně věcí se vracelo do fakie. Nebyl jsem ve snowboardingu kdoví jak dobrej, ale otevřelo mi to oči a začal jsem dělat na kole velký 180 barspiny a 540ky přes doubly.

Jaký největší double set jsi dal 180 barspinem?

Na contestu v Tahoe, CA, jsem vrátil jeden kolem 25 stop (cca. 7,5 metrů)

Zažehnul jsi rozbušku k revoluci v ježdění bez brzd. Co tě k tomu vedlo?

Skejťáci brzdy nemají. Byl jsem na jednom contestu v Providence, Rhode Islands, seděl jsem na hotelovým pokoji s Nate Handsonem a moje palce byly celý od krve. Tak jsem si sundal brzdy. Týden před tím jsem si na chvíli sundal brzdy, protože jsem měnil kola a naučil jsem se barspin do tailtapu. Byl jsem ovlivněnej Davem Osatem, kterej dělal bez brzd perfektní nose piky. Při cestách v Arizoně jsem viděl spoustu lidí bez brzd, většinou proto, že v okolí nebyly k dostání žádný součástky a nebo protože si je ty jezdci nemohli dovolit – prostě se to vyvíjelo a vyvíjelo a najednou se to tak nějak samo vyklubalo na svět. Je o 15 let později a já si znova na svoje kolo přidělávám brzdový lanko. Kruh se uzavřel.

Řekni nám co stojí za Broncos helmou?

Shannon Sharpe diktoval, Broncos diktovali a to byl můj hometown tým. Na ABA King of Dirt se Chris Moeller objevil s dost divoce pomalovanou helmou. Jezdil jsem pak v ní jako poctu jeho tradici.

Co se stalo, že jsi potom pomalu zmizel ze scény?

Myslím, že v mnoha směrech na tom mělo podíl to, jak se ke mně zachovali někteří sponzoři.  Díky tomu už jsem v tom dál nechtěl být. Měl jsem pocit, že jsem toho pro sponzory dělal fakt hodně a pak jsem jen dostal poslední šek s ušmudlanou poznámkou „tohle je tvůj poslední šek“. To zabolí. Deset let jsem jezdil za Pumu, měl jsem u nich vlastní signature botu, a pak jen dostanu info o konci přes email – asi aby dali člověku vědět, že když s tebou jednou skončej, tak „s tebou prostě končej“. Prostě NASER SI – Sakra já mám srdce a taky nějakej názor. Mám svůj život, mám nějaký výdaje a je jedno, jestli vydělávám 100 000 nebo 2 000. V tu chvíli jsem na ty peníze fakt spolíhal a najednou jsem byl odříznutej od jakéhokoliv příjmu. Po tom, co se mnou takhle vyjebali, jsem si řekl, že seru na celou tuhle scénu. Budu si prostě jezdit jen pro sebe, co je komu do toho? McKinney jednou řekl, že pokud by se neumístil na contestu v top ten, neměl by dostávat prachy. Měl jsem to stejně; pokud na to nemám, jdu od válu jsou tady noví mladí, ať dostanou šanci oni. Vždycky jsem nesnášel starší jezdce, co se snaží za každou cenu zůstat profi. Je tady spousta kluků, kteří se snaží zabít, aby dostali třeba jen blbý rám.

Jak jsi začal se svou vlastní stavební firmou?

Dříve, než jsem měl tu kliku živit se ježděním na kole, jsem vlastnil stavební firmu. Znám spoustu jezdců, kteří nevědí, co budou dělat po skončení jejich kariéry. Spousta jezdců se vykašlala na školu, aby mohla jen jezdit. Ale stejně jako třeba fotbalisti i jezdci mají otevřený jen malý okýnko k tomu zajistit si živobytí a pak je to najednou pryč. Naštěstí pro mě, já se naučil jak stavět domy už když jsem byl hodně mladej. Naučil jsem se veškerý řemeslo od lidí, pro který jsem kdy pracoval a na různých brigádách co jsem kdy zažil. Když jsem si přestal vydělávat ježděním, tak jsem si nějak vydělával na živobytí „jinejma věcma“ a pak jsem si uvědomil, že musím být znova zodpovědnej. Nejpřirozenější mi přišlo zase dělat to, co umím – stavět domy.

Chceš mluvit o těch „jiných věcech“?

Nikdy nebudu mít problém o tom mluvit.

Takže co to teda bylo?

Stal se ze mě drogovej dealer a díky tomu jsem se stal i drogově závislej. Ponořil jsem se do temnýho světa. Bylo to šílenství. Prodávání kokainu byla jednoduchá cesta k dobrejm penězům a přitom mi  stále zbejval volnej čas na ježdění. Fungovalo to tak rok a pak mě to začalo pohlcovat. Začal jsem byl osamocenej. Srazilo mě auto, měl jsem vyražený zuby, zlomenou nohu a nemohl jsem platit účty. Musel jsem žít v přívěsu na parkovišti. To mě dovedlo k závislosti. I když byl krásnej den, byl jsem radši zavřenej v přívěsu. Nechtěl jsem se na ten svět venku koukat. Došlo to až do stavu, kdy jsem se nestaral o to, kde vezmu prachy, jen jsem chtěl bejt v rauši. Chtěl jsem být pryč od všeho a všech. Nebyl jsem Troy pro rider nebo ten Troy, kterej býval plnej energie, byl jsem Troy, zasranej feťák.

Co ti pomohlo dostat se z temnoty?

Podařilo se mi dostat se do celkem pěknýho domu v Denveru a jedno ráno jsem se tam probudil poblitej v chcankách. Uvědomil jsem si, že už nechci bejt tenhle ožrala, nechci bejt feťák, nechci víckrát vidět kokain, chci zas bejt ten pozitivně naladěnej týpek. Semknul jsem ruce a začal se modlit k bohu. Řekl jsem mu, že jakoukoliv cestu mi ukáže, tak se jí dám. Nikdy předtím jsem nic podobnýho neudělal. Věřil jsem v boha, nikdy jsem ho ale o nic nežádal. Další co mi bylo jasný, že půjdu do basy. Byl jsem zavřenej 4 týdny a pak byl podmínečně propuštěnej. Podmínka mi pomohla zvládnout střízlivost, což jsem chtěl a potřeboval. Bylo to krutý překonat absťák, ale bylo to pro mě požehnání. Všechno negativní jsem se snažil přetransformovat do něčeho pozitivního. Výsledkem toho je, že všechno v mým životě je neskutečně skvělý. Jsem spokonej sám se sebou, se svojí rodinou a mám dobrej pocit i z lidí, který mě obklopujou.

Co bys doporučil lidem, který do toho taky spadnou?

Nechci, aby to vypadalo jak na nějakým AA meetingu (odvykačka), ale bejt za hvězdu a chodit si vyhodit z kopejtka je pokušení, znáš to, prostě něco jako „Elusive Pussy“. Celej večer jseš na kokainu s nějakou holkou, zkouší to na tebe, skončíš někdy ráno.. Takhle to jde den za dnem a najednou zjistíš, že jsi v pořádným průseru, hluboko v závislosti. Lidi se bojej přijít k tobě domu, protože se bojej, že tě tam najdou mrtvýho. To se může stát komukoliv. Pobav se, udrž to na uzdě, ber to s pokorou. Stačí, když to na čas přestaneš kočírovat, a jseš v hajzlu. Nejsem jedinej vůl na světě, kterýho drogy poslaly ke dnu.

Řekni nám pár slov o tvý bikový firmě Evolution.

Evolution byl skvělej nápad; kterej bohužel zkrachoval kvůli drogám. Vzal jsem team na tour, věci se hýbaly kupředu a potom se nám zasekla hlavní dodávka rámů. Prošvihli jsme díky tomu vánoční prodeje a tím se nám to celý zaseklo. Prodej drog a závislost to celý zabily a byla to fakt bída. Chtěl jsem vytvořit hustou americkou firmu na kola, nepovedlo se. Celej bikovej průmysl je ale sakra tvrdej business. Nejsem jedinej, kdo na podobným záměru vyhořel.

Co ty a bitkaření?

Mám rád rváče. Jsem původem Ir a vyrůstal jsem v potyčkách. S Clayem Brownem a Brianem Wardem jsme mívali bitky o pátečních večerech. Prostě jsme šli v pátek večer ven a koukali, který nabušený kokot na nás blbě kouká.

Takže jsi Clayovi kryl záda?

To ne, Clay se o sebe dokázal postarat sám. Clay byl dobrej. Měl svůj vlastní styl, Pan Zlatý rukavice, boxer. To byl jinej styl než já. Když na to dojde, tak jsem prostě připravenej rozbít komukoliv hubu a je mi jedno, jak to budu muset udělat. Bejvala to pro nás zábava. Už mě to ale přešlo. Pokud bude ale někdo vyjebávat s mojí rodinou nebo se mnou, tak mu seřežu prdel i teď. Už v sobě nemám tu nevraživost k lidem jako dřív, ale kámo, ty bitky tenkrát byly skvělý. Tenkrát to byla součást mýho života.

Jak jsi se poznal se svou ženou Amandou?

Dělal jsem vyhazovače v Rock baru v Denveru, jedný noci mě tam náhodně obejmula a řikal jsem si, jak to bylo skvělý. Další víkend jsem ji tam potkal zase, vyšli jsme si, pohladil jsem ji ve vlasech a zeptal se, jestli je to VidalSasoon? Řekla, že ne, ale zamilovala si, jak ji tahám za vlasy a miluje i to, jak dělám děti. Je to tak honey?

Zdá se, že tě Amanda dost podporuje v ježdění. Vzpomínám si, jak se na tebe přišla podívat i během toho, co čekala tvou první dceru, Lavadu Lou. To musí být skvělý, mít takovou podporu, ne?

Když jsme ještě neměli děti, tak věděla, že ježdění je pro mě všechno. Rozuměla tomu, že je pro mě důležitý mít svůj čas na ježdění. Jak se narodila Lavada, byla po jejích prvních 7 měsíců se mnou ve skateparku, na trailsech nebo na contestech. Stála se mnou nahoře na mega rampě; potkala se s Hoffmanen a se spoustou dalších hustejch lidí. Je to šílený. Je těžký bejt táta, manžel, starat se o business, do toho všeho si najít čas na ježdění. Já mám ale ve svý hlavě démony, díky kterejm jsem sobec. Musím prostě jezdit, jinak nejsem šťastnej. Je to můj relax, nabíjí mě to, je to moje droga. Mít v tomhle Amandinu podporu je úžasný.

Co se ti stalo minulou zimu, že jsi musel být hospitalizovanej? Jak ti to změnilo život?

Zbývaly 3 měsíce do narození mojí druhé dcery, Mary Mae. Vzbudil jsem se na Štědrý den s krutejma bolestma. Předtím jsem se před pár dny rozsekal na kole, ale nebral jsem to jako nic vážnýho. Když jsem se toho rána probudil, měl jsem v těle svalovou křeč, byl jsem úplně vypnutej. Byly to Lavadiny první Vánoce a já nechtěl jít do nemocnice. Chtěl jsem ji vidět rozbalovat dárky. Chtěl jsem vidět její úsměv. Já v mládí Vánoce nikdy nezažil, nebo nebyl s rodinou, takže to pro mě znamenalo všechno jí tohle poskytnout. Po tom, co jsme v domě u nevlastní matky rozbalili všechny dárky, se můj stav začal rapidně zhoršovat a tak jsme jeli na pohotovost. Naštěstí pro mě moje nevlastní matka žije pár bloků od jednoho z nejlepších kardio nemocnic v zemi, Swedish Medical Center. Diagnostikovali mi mnohonásobnou plicní embolii, což jsou krevní sraženiny. Měl jsem velký riziko masivní srdečního infarktu, měl jsem sraženinu přímo v srdeční chlopni. Několik týdnů jsem musel strávit v nemocnici a i když jsem pak šel domů, tak jsem měl krutý bolesti. Nikdo z doktorů nebyl schopen říct, proč tomu tak bylo. Dvakrát denně jsem si musel do břicha píchat injekci, celý tělo jsem měl jako v ohni. Život se mi zastavil na několik měsíců. Nemít žádný odpovědi a celou dobu žít s tím, že může přijít silnej infarkt – bylo hrozný žít s představou, že můžu umřít ještě předtím, než se narodí Mary Mae. Bylo to brutální. Doktoři mi nasadili všemožný prášky na ředění krve. Začal jsem užívat pár přírodních prostředků jako třeba „olejový výtažky“ (tradiční indická lidová medicína), přestal jsem kouřit, což bylo něco, čemu jsem se hodně oddával po tom, co jsem přestal s drogama a chlastem. Pokud bych musel zůstat na všech těch lécích, nikdy víc už bych nebyl schopnej jezdit. Tak jsem začal postupně léky vysazovat. Nedokázal bych žít dál tímhle stylem. Kdybych umřel kvůli tomu, že jsem se rozhodl přestat brát prášky, aspoň by moje dcery věděly, že jsem žil podle svých vlastních pravidel.

Vyhrabal jsi se z týhle noční můry a dneska jseš zdravej, pracuješ a jezdíš. Zdá se, že jsi znova našel nadšení do ježdění trailsů? Proč dirt?

Dirt byla moje první láska – kterou jsem podváděl. Skateparky jsou hustý a jsou všude, ale trailsy to je real deal. A taky když stavíte (Ted Van Orman a jeho banda) hustý trailsy 7 mil od mýho baráku. Tenhle starouš prostě taky chce kus koláče. Chci skákat.

Máš podporu od Hoffman Bikes. Když Mat minulou zimu obdaroval tvoje fundraiser stránky, tak napsal „jseš můj hrdina“. Jakej jsi z toho měl pocit?

Já vlastně nevím, jak vysvětlit tenhle jeho komentář. Jsem si jistej, že každej, kdo jezdí na kole, je Hoffmanův hrdina. Tenhle chlap miluje adrenalin, miluje úspěch, miluje život. Jestli jsem já pro něj hrdina, ať už v jakýmkoliv směru, nezasloužím si to. Zpátky k těm stránkám a všem kdo v těch těžkejch dobách pomohli mě a mojí rodině, DĚKUJU VÁM. Není nic, jak bych to mohl popsat, vykreslit, nebo namalovat a vyjádřit tak svou vděčnost všem, kdo mi pomohli to všechno překonat. Jen vědomí toho, že moje rodina byla finančně v pohodě během tý doby, kdy jsem nemohl nic, byla obrovská úleva. Zároveň mi to umožnilo se koncentrovat pouze na svoje uzdravení a nabíjet se pozitivní energií a myšlenkama, protože kolikrát to bylo fakt dost náročný se z toho všeho nezhroutit.  Brek a deprese. Rodina je pro mě všechno a to, že jsem pro ně nemohl být nějaký čas vůbec k dispozici, bylo hodně náročný. Je pro mě těžký si říkat o pomoc, ale jsem opravdu vděčný všem, kdo pomohl. Cokoliv můžu udělat pro tyhle lidi nebo i pro ty, kdo pomoc potřebují, jsem tady pro vás, stačí se ozvat!

Máš od týhle doby nějaký cíle, co se týče ježdění?

Můj cíl je být šťastnej. Ježdění mě dělá šťastným. Rád bych se víc zlepšoval a dostal se zpátky do sedla na trailsech. Rád bych to zase byl já. Jednou jsem slyšel Hoffmana někde říkat „Až umřu a budu ležet někde v rakvi a byť jen jedna kost mýho těla bude pořád ještě v cajku, tak budu nasranej.“ Neříkám, že bych chtěl mít tolik zranění jako Hoffman. Ani náhodou a to mi vyhovuje. V mým těle je ale pořád dost energie. Chci ji využít k ježdění trailsů.

Poděkování?

Chtěl bych poděkovat bohu, mojí ženě a dětem, rodině, Hoffman Bikes, Keith Treanor, Jeremy, Mat Hoffman, Steve Swopeovi, John Povah, Pete Augustin, Sean McKinney, Chris Moeller, Etnies, Scott Fyffe, Clay Brown, hodně chci taky poděkovat Billy Grahamovi a samozřejmě tobě Tede.

Něco na závěr?

Love your life. Love your wife.

Pozn. Hout: V knize S&M Behind the shield je ještě popsán beef mezi Troy McMurrayem a legendou fmx brandu Metal Mulisha Brianem Deeganem. McMurray ho několikrát seřezal, několikrát dostal do držky od celé bandy Metal Mulisha, jednou taky proběhla bitka mezi bmx bandou v čele s McMurrayem, Davem Mirrou a Jay Mironem a bandou Metal Mulishi. Deegan si jednou dokonce najal na McMurraye UFC bojovníka, což dopadlo slovy Troye následovně: “Jednou se objevil totálně nabušenej bitkař, byl snad o půl metru větší než já, měl koule mi říci, že když mu políbím botu, nechá mě být a neseřeže mě. Naklonil se dolu k mýmu obličeji, co mu jako chci říct, a tak jsem mu narval rovnou hlavu přes jeho sluneční brýle, během chvíle ležel týpek v krvi na zemi a ještě jsem ho nakopal do ksichtu svýma botama s mým jménem (jeho Puma signature boty), aby si dobře pamatoval, že McMurray nebude nikomu líbat botu.” Zkrátka legenda Troy  McMurray.

A tady jedno z mála videí Troy McMurraye, S&M Video 4, rok 1999.