DIG – Trey Jones Interview

V roce 2023 vyšel ve výročním DIG bmx magazínu rozhovor s Trey Jonesem, který přinesl pořádný rozruch na světové bmx scéně. Trey v rozhovoru ukázal svůj pohled na bmx, hodně ortodoxní a svojí otevřeností kontroverzní i šokující, nepamatuji si, že by někdy nějaký pro rider takhle na rovinu řekl, co si myslí. Nebere si servítky s bmx na olympiádě, mluví o síle instagramu a negativním dopadu na bmx, vykládá o točení videí a celkově jeho DIY přístupu. Rozhovor je dlouhý a obsáhlý, některá témate by za mě nemusely být tak košatý (např. jeho zahrada), některý by se daly rozvést více. Je z toho trochu cítit, že ta olympiáda a celkově Treyův vyhraněný pohled na parkovou komerční část bmx je tenký led, který jak tázající se Rob Dolecki tak i Trey Jones raději opustili. I tak se jedná o velmi zajímavý náhled na bmx z pozice undergroundovýho pro ridera a pořadatele Swampfestu s nejedním podnětem k zamyšlení. Pro checktrails přeložil Marty Křen, potlesk prosím, díky za to.

 

Původně vydáno v Dig Magazine 2023 Photo Annual, ptal se a úvod sepsal Rob Dolecki, přeložil Márty Křen.

Ačkoliv má v porovnání s ostatními pro ridery dost velkou instagramovou sledovanost, Trey Jones toho má do sebe mnohem víc, než jen popularitu na sociálních sítích. Je to zapálený mistr svého řemesla, točení editů, což ostatně dokazují všechny, které za posledních pár let vydal.

Neustále loví po Státech od pobřeží k pobřeží bazény, podivný DIY parky a bizarně jedinečný spoty s rádiusama. Tohle všechno dělá zároveň s náročnou organizací pravděpodobně největšího DIY BMX jamu současnosti. Trey se zároveň neostýchá bejt hodně vyhraněnej. Jeho názory na plnou hubu si sice někdo může brát osobně, ale Treyovi jde čistě jen o to, aby BMX bylo bez škatulek, výstřelků a bylo stále blízký i obyčejnejm lidem.

A jak káže, tak koná. Byl jsem u toho, když několik dní bez spánku a s vykřičenejma hlasivkama dával poslední zbytky energie do přípravy Swampfestu. Byl z toho totálně vyčerpanej. Když se ale pak obklopenej sálajícím ohněm a ohlušujícím třeskotem rachejtlí snažil v bagru zachránit zbytky betonovýho bazénu, viděl jsem, jak se mu rozzářily oči při představě, že si na těch troskách bude moct možná za pár hodin zajezdit. Právě ve chvílích, jako jsou tyhle, vyplyne na povrch Treyova oddanost a láska pro ježdění na kole. Má DIY ducha, z kterýho by si mohlo víc jezdců vzít příklad.

Tak co, jak se máš na Floridě?

Jo, dobrý. Konečně skončilo léto, takže už není každej den 40 stupňů. Je to libový. Spousta spotů, a chodim jezdit se třema lidma, takže boží.

Jak vypadá tvoje zahrada?

Zahrada je v pohodě. Postavil jsem uprostřed spinu, protože všichni říkali, že je to moc namačkaný na sebe. Řekl jsem si: „Dobře, jak chcete, postavim přímo doprostřed metrovou streetovou spinu, ať to je na sebe namačkaný ještě víc.“ Mít vlastní dřevěnej park je v tuhle chvíli už jen o údržbě.

Ten park máš na zahradě už 10 let, že jo?

Koupil jsem svůj dům v roce 2013 a ten park jsem začal stavět hned, jak jsem se nastěhoval. Poznal jsem, co rád jezdim každej den. Chci něco složitýho, fakt obtížnýho, něco, kde máš pocit, že jsi zandal i při obyčejnym poletu v rádiusu nebo vybrání zatáčky. Protože když máš na zahradě jen funbox, musíš na něm něco dát, aby tě to bavilo, alespoň já to tak mám. Rád stavím ze dřeva, protože můžu všechno vyměňovat jak se mi chce. Přidání portálu byl nejlepší nápad, je to prostě mega zábavný.

Ta zahrada už prošla slušnou řadou změn.

Když jsem jí poprvé postavil, ani nevim, co jsem si myslel. Dayville, betonovej park v Connecticutu, má dva metrový rádiusy, který se daj docela polítat v airu do prudkýho bangu. Tak jsem si u sebe postavil ty dva dvoumetrový rádiusy do třímetráku.

Ze začátku jsem tam měl na jedný straně streetovou spinu s obyčejnym funboxem a dalším rádiusem. Postavit to stálo spoustu peněz a najednou jsem si uvědomil: „Kurva, myslim že tohle bych měl předělat.“ A nakonec se to dostalo do fáze, kdy jsem se za covidu rozhodl, že celej můj park zbořim až k základům a komplet ho předělám. Některý věci jsem vymýšlel postupně, jako ten wallride do zatáčky. Pak jsem přidal bazénový rohy kolem tý palmy a říkal jsem si: „Jo, tohle se mi líbí.“

V podstatě jsem bořil různý části parku a pak je vyměňoval a zjišťoval jsem, co mi vyhovuje a co ne. Došlo mi, že můj park neni lepší, když je větší. Teď je vlastně stejně dobrej, i když je jen přes půlku zahrady a navíc můžu mít normální zahradu, kde se můj pes může vysrat a tak.

A pak byla velká změna, když Skatelite (velký americký výrobce překližek pro skateparky) začal sponzorovat Swampfest, po tý akci se mi totiž honilo hlavou: „Ty krávo, budu moct mít park ze Skatelitu.“ Ten park pak vydrží o hodně dýl. Nesponzoruje mě energeťák, kterej by mi nabídl: „Tady máš půl míče, dej si rampu do kupy a zaplať Natu Wesselovi, ať ti to udělá.“ Musím si tohle řešit sám a šetřit, ale vážím si toho. Všechny jekly a kopingy z mojí zahrady jsou recyklovaný ze zbořenejch parků jinejch lidí. Všechen koping za tim stromem je ze streetový spiny z Mission skateparku, to je první street spina, kterou jsem kdy skočil, což je docela hustý. Celkem se snažim, abych všechno recykloval co nejvíc to jde.

Je pod tím parkem furt takovej bordel?

Určitě tam pár věcí furt pohřbenejch je. Když se dojebala nějaká překližka, místo toho, abych jí vyhodil a odvezl, strčil jsem jí někam pod rampu, kam nebylo vidět, a pak jsem na její misto dal novou. Když tohle děláš deset let, máš všechny rádiusy plný bordelu. Snažil jsem se toho vytáhnout ven co nejvíc, ale furt tam jsou vzadu zastrčený nějaký gauče a jiný věci, kterejch jsem se prostě nemohl zbavit.

Co nějáký zajímavý věci, který tam byly, nebo jsou doteď?

Jsou tam všechny původní vzorky bot od značky Caste Johna Paula (v roce 2005 rozjel John Paul Rogers, team manager věhlasného Swinn teamu, redaktor Fiction bmx magu a vůbec významná bmx postava Ameriky 90´ a 00´ – pozn. Hout). Můj táta furt jedny má. Našel je, když jsme tam jednou něco dělali. Řikal: „Tyhle boty jsou dost dobrý!“ Nechal si je a pak zjistil, že každá z nich má jinou podrážku, vtipný. Taky tam je určitě spousta dekorací na halloween.

Změnil bys na tvým parku v tuhle chvíli něco?

Něco změnit chci. Nelíbí se mi, že wallride do zatáčky má dole rádius. Myslel jsem si, že když na ten spodek přidám malej rádius, bude to lepší, ale jen ti to brání v tom, abys to mohl brát níž. Taky to na tom tolik nedrží. Strávil jsem ale strašně času vyřezávánim všech těch tvarů. Taky je tady vzadu v rohu velká ploška, na který bych jednou chtěl udělat další minirampu.

Kým ses nechal inspirovat, když jsi ten park předělával?

Vlastně je to z většiny jen stavění věcí, které rád jezdím. Není to nic specifickýho. Ten vývoj je přirozenej. A ten portál, ten mě prostě nějak napadnul sám od sebe, nikdy jsem předtim nic takovýho nejezdil. Vzpomínám si, že když jsem ho zkoušel poprvý, nevěděl jsem, jestli nechcípnu, ale bylo to libový. Když to vezmeš moc blízko tý menší díře, tvoje kolo to kolem ní nevybere. Otevřelo mi to oči. Řekl bych, že mi to v některejch situacích pomohlo, třeba když jsem pak jezdil ten v Burnside. Podle mě jedinej člověk, u kterýho jsem si za mlada říkal: „Tohle chci.“ bylo u Matta Beringera (jeho legendární dům, garáž a zahrada v Salt Lake City – pozn. Hout). Možná rampy Vana Homana, co měl v garáži. Když jsem nedávno byl v Burnside,  změnilo to můj pohled na věc a já si uvědomil, že můj park neni zdaleka dost utáhlej. Corey Walsh mi řikal, že to je nejvíc útahlej park, co kdy v životě jezdil. Byl jsem překvapenej, ale beru to jako kompliment. Chtěl bych to vidět pojezdit Chase Hawka, nebo Kevina Perazu.

Za poslední roky vyšlo několik tvejch video partů. Změnil se tvůj přístup k točení od dob, kdys byl mladší?

Pro mě se natáčení editů výrazně změnilo postupem posledních tří nebo čtyř let. Je zřejmý, že nejezdím stejný věci jako ostatní lidi. Natáčení těch větších video partů, který jsem za svojí „kariéru“ vydal, probíhalo tak, že jsme byli s týmem na tripu, přijeli jsme k nějaký vejšce a pokud se mi podařilo najít něco, co můžu na tom spotu udělat, natočili jsme to. Nebylo to vyloženě tak, že objíždim s kameramanem spoty, na který chci. Byl jsem vždycky trochu zklamanej z mejch partů, který jsem v minulosti natočil, protože jsem nikdy nejel točit tam, kam jsem chtěl. Nebudu tahat celej tým na wallride do zatáčky, když si všichni řikaj: „Tohle je na hovno.“ I kdyby jim to bylo jedno, nechci to dělat. Je to dost náročný a je těžký točit v takovejch podmínkách. Ale když jsem dělal „No Fun“ s Chadwickem, dost věcí se pro mě změnilo, protože jsem mohl jet do jakýhokoliv města jsem chtěl, na jakejkoliv spot, a udělat nejlepší edit, jakej byl v mejch silách. Byl to ten nejlepší part, kterej jsem kdy natočil, protože jsme jen já a kameraman jezdili na všechny spoty, který jsem měl vyhlídnutý celej život. Můj pohled na edity obecně se nezměnil, ale moje osobní zkušenost ohledně jejich točení se změnil zásadně. Bylo vtipný jak hned po natočení „No Fun“ lidi říkali „Ty vole, to bylo fakt kurva dobrý.“ Mohl jsem to takhle dělat celou dobu, ale pro firmy ten přístup: „Hele, teď ti dáme X dolarů a dělej si co chceš“ finančně nedává smysl. Pro mě to ale bylo super, protože jsem to měl celý pod palcem a to video vznikalo z mojí vlastní iniciativy. Můžu udělat fakt dobrý video, jen jsem předtím neměl tu možnost. A najednou, když „No Fun“ vyšlo, se ozvalo Shadow: „Hele, chceme abys jel do Barcelony s Chadwickem a natočil tam video“. To video pak sklidilo velkej úspěch. Hned na to mi říká Gregson, že bychom mohli natočit part pro Vans. A ti mi řekli: „Jasný, prostě udělej to stejný, cos udělal na No Fun“. Záhy mi Robbie říká: „Mohl bys natočit promo pro Cult, jeď někam s Veeshem a udělej to.“ Ty značky teď chápou, proč potřebuju bejt na cestě jen s kameramanem a jedním nebo dvěma kámošema, když jsem totiž na team tripech někde na El Toru nebo jen sleduju, jak někdo dělá truck ze schodů, moje výsledky za moc nestojej. Mám na tom rád ten pofel s kámošema, ale pro mě osobně takhle natáčení partu nefunguje. Já musím vždycky jet za nějakou šíleností. Teď už se to dostalo do fáze, kdy musim najít třeba nějákej mrakodrap s rádiusem na kraji střechy, pak tam přijedu a udělám tam jen table. Je to hustý, mám to rád, ale je to složitější. V tomhle si hodně rozumíme s Corey Walshem. On miluje hledání co nejvíc jeblejch spotů. Je větší blázen než já, je schopnej odjet do Zimbabwe a najít tam rádius na kraji útesu. Já ani moc nechci vytáhnout paty ze Států. Ale oba máme podobnou mentalitu. Nejsem dost nabitej na to jet točit klip na rovný bedně. Ten zážitek z toho, že něco najdeš, zajedeš tam a třeba si na tom dáš jen zatáčku je pro mě hodnotnější než strávit dvě hodiny na obyčejný bedně.

V tom úsilí vynaloženým k hledání zajímavejch spotů je vidět jasná hodnota, podle mě je to nejspíš ta nejcennější část video partů.

Určitě. Nikdo to nechce dělat pořádně. Skejt má v tomhle dost velkou převahu. Teď když celkem felim s Gregsonem, to změnilo dost věcí, protože skejťáci to daleko víc hrotí ohledně hledání spotů. Pomohlo mi to s mojí jezdeckou kariérou a otevřelo mi to hodně dveří, myslím, že to neoceníš, dokud to tak neděláš. Hledáš spot, najdeš ten spot, urazíš celou tu cestu tam, vymyslíš, jak se tam dostat a konečně se dostaneš dovnitř. Konečně si dáš jednu zatáčku a odcházíš s pocitem „Ty krávo, to bylo něco.“ Našli jsme si ho a pak jsme ho dobyli, chápeš?

Je hustý vidět tebe a Coreyho vynakládat posledních pár let tu práci navíc, abyste našli hustý věci na ježdění.

Děkuju. Toho si vážím.

Cejtíš nějakej vývoj ohledně toho, co rád jezdíš ve srovnání před, řekněme, deseti lety?

Ne, nemyslím si, že to, co mě baví jezdit, se nějak změnilo. Myslím, že jsem se dostal na úroveň, na kterou se dostane časem každej z nás, kdy už se nezlepšuješ. Jsi už prostě tam kde jsi, a v tu chvíli už jde jen o to, jak ten svůj skill uplatníš na svoje okolí. Vždycky jsem chtěl vyzkoušet ty věci, který mám konečně příležitost pojezdit. Moje největší láska byly vždycky wallridy do zatáčky. Je to pro mě furt ta nejtěžší věc, protože je fakt těžký je najít. Ve městě může bejt třeba 10 000 railů, takže to je většinový ježdění. Bazén je taky jedna z mejch dalších oblíbenejch věcí, protože na Floridě jsou vzácnost. Hned je v nich voda. A i ty bazény, který už najdeš, stojí za hovno. Našli jsme spoustu spotů po těch hurikánech; každej z nich byl na píču. V Kalifornii je to: „Tohle je Blue Haven, a tohle je bla, bla, bla.“ Oni maj kategorie bazénů. Ale když najdeš nějákej na Floridě, kterej není plnej vody, tak je to zázrak. Takový je ale vyrůstat na Floridě. Není to jednoduchý. Nejsou tam spoty. Nemáme bazény. Počasí je docela na hovno. Ale vyrostl jsem na tom, a naučil jsem se to milovat ještě víc.

To je důvod, proč jsi tam zůstal?

Jo. Ať už k lepšímu, nebo horšímu. Jsem protiklad všeho, co chce dělat nebo jaký chce být kdokoliv jiný.

Už jsi dělal s několika filmařema, ale s Gregsonem jste dál než jen že spolu felíte, když děláte společnej projekt. Vy dva spolu mluvíte nonstop, viď?

To víš, v tuhle chvíli v mým životě je debatovat o novým videu na netu nebo o tom kdo vyhraje NORA Cup to poslední, co bych chtěl dělat. Kdykoliv se bavím s Chrisem, nepadne slovo o BMX. Jediný, o čem se bavíme, jsou věci, který mě na BMX baví, a to je ten samotnej akt ježdění a hledání spotů. Chris mi říká: „Dívej na tenhle spot… Dívej na tamten spot.“ A myslím, že máme rádi stejný věci, oba milujem heavy metal, oba milujem sbírání historickejch předmětů, oba milujem desky. Nemám moc dalších přátel, s kterejma si rozumím nejen co se týče ježdění na kole. Bylo dost osvěžující bejt na tripu s někým, s kým se nemusíš bavit o tom, za jakou značku bude jezdit ten a ten, když přestal bejt sponzorovanej tim a tim. O takovejch sračkách se nechci bavit. Bylo fajn točit BMX part bez neustálýho mluvení o BMX. Je to super protože čím víc jsem starší, tím víc se chci distancovat od toho celýho průmyslu a aktuálního dění. Ohledně tohodle se nenechávám nikým ovlivnit. Tak to mám rád. Ten skejtovej trip je boží, protože jediná věc, která se tam týká ježdění na kole je fakt, že jezdím na kole. To je všechno,

Proč teda vlastně furt děláš Swampfest?

To je těžký. Je to fakt brutál, strašně moc práce, ale myslím si, že pro jezdeckou komunitu je to důležitý. Co se týče BMX, v dnešní době na to lidi serou čím dál tím víc a dělaj čím dál tím míň, duše celýho našeho průmyslu se stáčí směrem k pro riderům který jen postujou klipy na instagram, protože dělat hustý věci je teď moc drahý. Důvod, proč dělat hustý věci je moc drahý, je ten, že lidi nemaj koule a nechtěj si to zařizovat všechno sami. Tripy stojej moc peněz, protože nejsou ochotný kempovat nebo spát u někoho na podlaze. Ze všech sil se snažím bít na poplach pro undergroundový BMX. Nerad bych totiž viděl, aby to ta mrdka FISE ovládla. Já to totiž takhle nedělám.

Myslíš, že celý FISE a contesty na způsob USA BMX to můžou někdy ovládnout?

Myslím si, že ne. Dokážu si představit, že většina běžných lidí má BMX zaškatulkovaný jako přesně tohle. Myslím, že už teď to tak je, že takový je mainstreamový pohled. Pokud se zeptáš většiny lidí na světě, co to je BMX, odpoví ti, že je to ten týpek v integrále co dělá double backflip. Protože to je to, čím se ve světě prezentujeme, to, čím se prezentujeme pro ty masy. Já tohle nedělám. Většina z nás tohle nedělá. Proč si normální lidi myslí, že BMX je doubleflipující týpek v integrále? Na to ti nemůžu odpovědět. Nevím proč.

Možná to sahá 20 let zpátky, kdy třeba X Games byla hlavní platforma, na kterou se koukala většinová veřejnost. A teď se hlavní platforma stává z Olympiády a contestů s ní spojených, což je docela zajímavý.

Jo, na to všechno z vysoka seru. Můj názor na Olympiádu a tyhle sračky nemá v žádným případě nic společného s mými kámoši, který jako pro rideří makaj pro Olympiádu. Respektuju každýho, kdo si jde pro to svý, snaží se získat prachy kde může a snaží se směrovat Olympiádu tím správným směrem. Ale já mám u prdele, kolik lidí dostane Olympiáda k BMX, kolik lidí kvůli tomu BMX uvidí. Celý (bmx na olympiádě a cirkus kolem toho) je to sračka, která BMX škodí a nemyslím, že je na tom cokoliv hustýho. Množství peněz, který do tý sračky sypou, je k zblití.

Definuj DIY kulturu v BMX.

Pro mě to celý pramení z toho, jak jsem byl vychovanej. Můj táta pracoval 60 hodin tejdně sekánim trávy, pak přišel domů a komplet předělal koupelnu. Měl to nastavený takhle: „Jo, udělám si to sám, nemůžu si to dovolit.“ A takhle jsem to vždycky měl nastavený i já. Myslím, že mlaďáci, jakože kolem dvaceti a míň, nemaj v BMX vzor, kterej by byl aspoň vzdáleně undergroundovej, obyčejnej týpek a tak. A to je fakt na hovno. Žádnej profík dneska neudává laťku pro tyhle kluky. Vyrůstal jsem v generaci, kde to byly značky jako FBM, T-1 nebo Metal, který využívaly všechny dostupný prostředky. „Potřebujem prachy na benzín, abychom se dostali na tuhle akci; pojďme udělat pár triček. Prodáme je a ty prachy seženem.“ Ukázaly, že to tak jde. Vyrůstal jsem prostě v BMX, ve kterym bylo úplně normální, aby lidi kolem mě tvořili, ať už trička, nebo rampy, nebo Chad (Degroot) stavící skatepark, nebo Ronnie (Bonner) dělající UGP. Byl jsem prostě obklopenej kreativníma lidma, kteří dokázali něco vytvořit, i když z toho nepramenil žádnej peněžní zisk. Dneska mi případá, že už to tak lidi nemaj. Jsem tu a říkám: „Podívej se, můžes to zvládnout.“ Dívej na ‘Boona (Chris Volkwine) a jeho crew. Sejdou se spolu, postaví nějaký věci na zahradě Boonovýho táty. Vezmou posranej sloupek od elektrickýho vedení a postaví ho přes blátivej potok. Pak na tom nechaj všechny jezdit. Udělaj to, daj to dohromady, dostanou sponzory. Nemaj velkou sledovanost na sítích, neživí se tím. Nevím, jestli udělám změnu, ale aspoň se snažím, chápeš? Když jsem na Swampfestu, nestavím tam rádius abych inspiroval nějakýho mlaďáka; děláme to čistě jen proto, že si řeknem, „Ty vole, to by bylo hustý.“ A uděláme to. Není to kalkul. Je to prvoplánový. Nemáme jinou možnost než si to udělat sami. Mám štěstí, že mám kolem sebe lidi, který se nebojí vzít do ruky vrtačku, kladivo nebo cokoliv, a prostě to udělaj. Mám pocit, že tahle kultura umírá. Půjdu ke dnu s tou lodí, neposeru se z toho.

Máš hodně rozsáhlou kolekci věcí z mid-school éry. Připadáš si jako milovník historie?

Ne, to si nemyslím. Mám pocit, že mi jde jen o tu myšlenku se ztotožňovat s věcma, který na tebe měly dopad, když jsi byl malej. Mám na všechno hroznou paměť. Ale z nějakýho důvodu, ježdění, edity a podobný věci, ty mi dokážou pořádně utkvět v hlavě. Je to prostě nadrátovaný v mým mozku. Jsou to hlavně věci, na kterejch jsem vyrůstal. Přitahuje mě na tom to, že se s tím dokážu ztotožnit.

Očividně máš jednu z těch větších sledovaností na Instagramu mezi pro ridery. Nemáš ohledně toho smíšené pocity?

Jo, dost. Rád se dívám na hustý věci. Rád koukám na videa s vtipnejma píčovinama. Rád kouknu, co zrovna dělaj mý kámoši, který často nevidím. Můžu vidět klip Briana Fostera. Rád koukám na starý trička, něčí starou VHS sbírku. Miluju, když se mi ozvou lidi a píšou, že je hecuje vidět to, co dělám. To je super. A pokud by to bylo jen o tomhle, tak je to v pohodě. Jezdím každej den, ale ne vždy točím klipy. Upřímně, je to ve finále takovej problém dát na net klip, kde jezdím, abych mohl platit svoje účty? Ne, jsem blbej čurák. Je to směšný. Ale začne to bejt otravný, snažit se dokázat nějakýmu dvanáctiletýmu kidovi v Iowě, že furt jezdím na BMX. Mám pocit, že Instagram a dnešní pro rideři zkazili ten svět, kterým BMX předtím bylo. Někteří týpci do toho na Instagramu strašně šlapou a nahrávaj tam uplně šílený klipy. Chtěl bych jim říct, že už nikdy nevydaj video part, o kterym bych si myslel, že je hustej, protože už jsem to všechno viděl na jejich Instagramu, kde to nahrajou, jak kdyby si z toho jen dělali prdel. A najednou vyjde jejich video part a dokonce je o něco slabší, než jejich Instagram. Tenhle fenomén to fakt zkazil. A myslím, že značky dost neoceňujou lidi, který si dávaj na čas a vydávaj skvělej produkt. Oceňujou rychlý, uřvaný klipy, protože jsou mega fancy, masa to sleduje. Tak to je. Chápu, že musíte prodávat výrobky a chápu, že musíte platit svoje účty a tak. Ale děláte to pak těžší pro profíky, který chtěj točit video party, protože kdykoliv jdu potom točit, přijedu na spot, třeba bazén, a Gregson říká, „Udělej tam třeba table, protože ten spot je fakt hustej.“ Automaticky si v hlavě řikám, „Tohle je klip, kterej bych si dal na Instagram story. Proč ho budu točit pro video part?“ Protože teď má bejt klip do video partu na šílený úrovni; mentálně to s tebou vyjebává, protože si říkáš, „Počkat, bude se tohle lidem líbit?“ Před Instagramem se neuvažovalo o jednotlivejch klipech, o tom, jak na to budou lidi reagovat. A teď jsou tu statistiky za každým jednotlivým klipem, co si o něm lidi mysleli, to s tvojí hlavou fakt vyjebe. Nemělo by na tom záležet. Na druhou stranu, co s tím teda máš dělat? Přestaneš s Instagramem a najdeš si normální práci? Ne. Takže to trpíš dál a vyrovnáš se s tím. S tímhle se normální rider nemusí ztotožnit. Ale jsem si sakra jistej, že spousta profíků, s kterejma jsem se o tom bavil, na to má úplně stejnej pohled jako já. Je těžký klasifikovat, jakej klip podle tebe patří na Story, na Reel, nebo do video partu. Lidi na věci pohlížej různě. V dokonalým světě bych na Instagram nejradši nedával vůbec nic a každý zhruba tři roky bych vydal video s tím nejlepším, čeho jsem schopnej. Ale v dnešní době si takhle na živobytí nevydělám.

Vypadá to ale, že tohle dokážeš docela dobře vyvážit.

Snažím se. Pokouším se nebrat to vážně. Hodně profíků v BMX podle mě nedělá nic jinýho, než že dávaj na net svůj perfektně upravenej Reel klip, kterej si perfektně natočí, má vyladěný slow-mo a napíšou k tomu, „Tady je pár klipů z dneška, @sponzor @sponzor.“ Prostě vypadáš jak billboard, je to tvůj osobní Instagram. Pokud Melvin udělá něco přiblblýho na mým gauči, natočím to a dám to na Instagram. Je mi u prdele, jestli maj lidi pocit, že to k ježdění na kole nepatří. Je to můj život. Dám si tam, co budu kurva chtít. Nemám problém s tím bejt sám sebou na Internetu nebo Instagramu. Snažím se prostě ukázat obě strany mince. Může to vypadat, že si to protiřečí.

Jsi zapálenej do sbírání vintage triček.

Jo, je to můj koníček. Chápu, že někomu se může zdát dočista pomatený prodávat starý tričko za sto dolarů, protože má pravdu. Vždycky jsem do toho byl zažranej, jakože, „Tohle Pantera triko je z toho turné z jednadevadesátýho; je fakt vzácný.“ Vždycky jsem si myslel, že to je hustý. A po deseti letech, co jsem to dělal, jsem skončil s obrovskou hromadou triček, jen proto, že mě to bavilo. Bavilo mě to tolik, že mě to stálo můj kontrakt s Foxem když mi bylo 22 let. Je milión způsobů, jak prodávat vintage. Někteří mají obchody na netu, někteří pořádaj popupy a je tu spousta různejch platforem, na kterejch se to dá prodávat. Bavil jsem se o tom s Jakem Seeleym, protože je to další pro rider, kterej je do toho blázen, a diskutoval jsem s nim různý nápady. Naučil mě jak prodávat, komu dát vědět a takový věci. Udělal jsem popup, kterej se fakt povedl, a ty peníze z toho jsem vzal  a investoval zpátky do dalších triček. Je to zajímavý, teď mám malej inventář pro moje podnikání bokem. Prostě je to malej koníček bokem od ježdění na kole, na kterým jen tak neprodělám. Snažíš se na to přijít, koupit za málo a prodat za hodně, taková zábavná hra. Nejspíš to začalo tím, že jsem vyrůstal ve skateparku a vídal se s klukama jako Ricky Bates, Joey Juaristi nebo Colt Fake, který byly ujetý do punk rocku a metalu a nosili tyhle trička, který vypadaly hustě. Mýho tátu to sralo; mě se to líbilo. A postupem času jsem se o tom všem naučil, o punku, heavy metalu nebo hardcoru, o všech těch věcech. „Co když si koupim tohle triko s G.G. Allinem na eBayi?“ A pak jdeš na eBay a dojde ti, že si můžeš koupit repliku, nebo si můžeš koupit originál za tolik a tolik. Začal jsem sbírat trička, když mi bylo 18. Potkal jsem skrz to hodně hustejch lidí. Je zajímavý, že s Jakem Seeleym se o BMX vlastně nikdy nebavíme. Jezdí za Sunday, já za Cult; nikdy jsme nebyli v tom stejným týmu a teď spolu kecáme skoro každej den o vintage, protože nás to spojuje víc, než ježdění na kole; to je fakt směšný.

Když jsi se poprvý odstěhoval, bydlel jsi ve stanu.

Na Casselberry trailsech. Měl jsem nataženou prodlužku z baráku do mýho stanu v lese vedle skoků, abych měl světlo a mohl si nabíjet mobil. Takhle nás tam tehdy žilo asi 12, takže jsme si mezi sebou rozdělili účet za elektřinu, vyšlo to asi na 25 dolarů.

Bydlel bys ve stanu ještě někdy dobrovolně?

Teď, když mám ženu a psa, nevím, jestli bych to zvládnul. Ty dva roky, co jsem bydlel na trailsech byly jednoznačně z těch nejlepších v mým životě. Dost mě to naučilo… stěhovat se, zažít poprvý tu svobodu, jezdit každej den, celej den, bejt úplně bez peněz. Bylo to super.

Který tři lidi by sis vybral na ideální trip a kam bys jel?

Asi jen Davea (McDermotta), Marcela (Andersona) a Jabea (Jonese). Jel bych kamkoliv. Není nic lepšího, než pojezdit s třema nejlepšíma kámošema, víš co. Jezdíme tady úplně napíču spoty každej den. A je mi to jedno, na čem jezdím na tripu, dokud jsem se svejma kámošema; to je všechno, na čem mi záleží.

Když už máš teď třicátiny za sebou, co si myslíš o stárnutí v BMX? Je nějaká hranice, kdy už je čas to pověsit na hřebík?

To je zajímavá otázka. Řekl bych, že není nic víc strašnýho a smutnýho, než koukat, jak si někdo s posledním sponzorem snaží dál brát život jak za starejch. Viděl jsem to několikrát a vím, že to není jednoduchý, určitě budu jednou stejnej. Vlastně si to o mně lidi myslí už teď. (smích) Ale podívej se na Briana Fostera nebo Garreta Byrnese. Podívej se na tyhle lidi, který z toho dokážou odejít s elegancí. Furt jsou na svým vrcholu, furt jsou schopný udělat všechno, co dělali ve dvaceti a stejně si vyberou chodit do hustý práce, jako dělat doktora, nebo řídit bagr. To je prostě opravdu kurva legendární. Přijde mi to strašně libový. Co se týče mojí budoucnosti, tak nevím. Je to dost zajímavý. Nerad maluju čerta na zeď ohledně BMX. Ale proč je v BMX největší nedostatek mlaďáků, co kdy byl? Za posledních pět let jsme zaseklí na těch stejnejch pro riderech. Jako, pár jich tu je. Přestalo snad BMX bejt hustý pro děti? Nemám ponětí. A z nějakýho důvodu najednou někdo, komu je 32 a je profík, přestává bejt tak starej. V jednu chvíli, když bylo Brianovi Fosterovi 31 let a byl v Road Fools, říkal jsem si, „Ty krávo, tenhle týpek je starej.“ Ale teď už to je jinak. Aktuální lidský přesvědčení je myslet si, že některý věci už nejsou tak hustý, jako bejvaly. A podle mě tohle BMX hodně ovlivňuje.

Kam si myslíš, že by BMX mělo směřovat.

Přál bych si, aby bylo víc soustředěný na točení video partů. Přál bych si, aby v něm bylo víc cti a mělo větší hloubku. BMX se už tak zmenšuje, a moje verze BMX se zmenšuje ještě víc. A pokud to jediný co můžu udělat, je udržet ho v chodu, a pokud můžu inspirovat deset dětí ať jdou ven a postaví rampu nebo přinesou pytel betonu nebo cokoliv, tak se s tím smířim. Rozumím tý myšlence Olympiády v televizi, rozumím, že to má přilákat víc lidí do BMX. To je všechno báječný a růžový, ale já chci, aby z někoho, kdo přijde na mojí akci, byl BMX rider na celej život. Chci vytvářet zážitky, po kterejch si řeknou, „To byla ta nejhustší věc, kterou jsem kdy v životě viděl. BMX je nejvíc.“ Nechci dělat bazar s kolama, chápeš? Rád bych viděl víc jamů. Rád bych viděl BMX o něco ostřejší. Můžu jen jít příkladem a doufat v to nejlepší.

Na závěr přidávám poslední velký edit Trey Jonese pro Vans, o kterým je v rozhovoru také diskuze a který tak nějk podtrhuje jeho pojetí ježdění bmx.