TaJ Michelich Interview: “You can’t win BMX”

Tento rozhovor je vedle Stephena Murraye to nejlepší, co jsem kdy ve světe bmx četl. Taj Mihelich byl a je legenda, ovšem jaký je člověk, co ho formovalo nejen v ježdění a jaké jsou jeho životní hodnoty a postoje, o tom jsme neměli ponětí. Cesta do hlubin duše jedné z největších osobností bmx vůbec, Taj Mihelich, který přímo definuje to pravé bmx ve své nejčistší podobě. Bmx, který nemůžeš vyhrát.. Dámy a pánové, příjemné počtení.

Taj Michelich Interview

“BMX nemůžeš vyhrát“

Text a fotografie George Marshall
Archivní foto SandyCarson, ChrisRye a LardGalloway
Poprvé publikováno v The Albion Issue 14, v dubnu 2013

Do češtiny přeložil Ondra S., prosím potlesk.

Jsem vegetarián a nemám rád, když se mě někdo ptá proč. Skloním hlavu s povzdechem pokaždé, když tu otázku slyším. Jen stěží si vzpomenu na svůj seznam důvodů. V minulých letech jsem preferoval hloupé odpovědi v naději, že se vyhnu debatě. Říkal jsem příbuzným, že jsem viděl film Babe a navždy mi změnil život. Říkal jsem jiným lidem: „Nesnáším zvířata tak, že je nejsem schopen jíst“ a když se zeptal bmxař odpověděl jsem: „Protožeje Taj“. Všechny tři odpovědi jsou absurdní, nicméně ta poslední nepochybně není daleko od pravdy. Taj Michelich byl nesporně nejvlivnějším a nejvíce uznávaným jezdcem první dekády 21. století – zlaté éry BMX. Byla to doba, kdy BMX získalo nezávislost a dívalo se do zrcadla. Jezdci vlastnící firmy přebrali jejich řízení, zmizely chrániče hrudníku a ježdění se stalo stylovým a kontrolovaným. Vůdcem revoluce byl Taj s nezvratnou morální bezúhonností. Šel příkladem a my ho následovali jako jeho žáci. Nosili jsme síťované kšiltovky, sundali jsme přední brzdy a někteří z nás dokonce přestali jíst maso.

„Hmm… Nemám žádné plány na příštích několik dní.“ Řekl mi Taj vlídným hlasem ze sedadla velké bílé dodávky a zněl trochu nervózně a bojácně. Taj žije na cestě. Dodávka Mercedes je vše, co on a jeho pes Monty potřebují. Baskytara odpočívá pod kempingovou postelí, malá hromádka složeného oblečení leží na skříňce a vzadu je opřená flotila kol různých velikostí. „Všechno co mám je tam vzadu. Prodal jsem svůj dům v Austinu a všechny své věci v garážovém výprodeji a koupil tuhle dodávku. Nejsem si jistý, co dělám nebo kam jedu. Věřím své intuici a ta mi říká, že je čas na změnu. Možná skončím zpátky v Austinu nebo se zamiluju do jiného města a začnu někde znovu. Myslel jsem, že dnes v noci bychom mohli zakempit někde na venkově a něco probrat.“

Všichni tři jsme odjeli z města Milwaukee, kde mě Taj vyzvednul a zamířili jsme dále na wisconsinský venkov. Trávili jsme čas povídáním o mnoha společných zájmech, jako jsou různé druhy cyklistiky a ilustrace, ale já se vyhýbal tématu, proč jsem vegetarián. Později toho večera jsme kempovali vedle jezera a rozdělali oheň. Myslel jsem, že Taj nepije a tak jsem byl překvapený, když mi podal plechovku wisconsinského ležáku CanoePaddler a sám si jednu otevřel. „Začal jsem pít teprve v pozdějším věku.“ řekl, usrkl a hleděl do ohně. „Jako dítě jsem měl mnoho otčímů alkoholiků. Svého otce jsem nikdy nepoznal. Jel v heroinu, drogách a pil. Opustil nás, když mi byly dva. Nikdy jsem nechtěl být jako můj otec nebo otčímové. Nepil jsem roky a nikdy jsem se nezapletl s drogami. Když někdo pil chlast, nemluvil jsem s ním. Začínal jsem cítit, že z toho mám strach, protože v tom vidím lidi, kteří na mě v dětství srali. Jak jsem stárl, uvědomil jsem si, že se alkoholu nemusím bát a můžu ho být schopen pít, aniž bych mu podlehl. Když mi bylo 31, byl jsem na prohlídce pivovaru Guinness a na konci prohlídky jsem dostal dokonalou pintu Guinessu, která byla mým prvním drinkem, pokud nepočítám pár ucucnutí v dětství. Pořád jsem nepil nic tvrdého, ale dopřávám si pivo a víno. Vyměkl jsem.“

Byl jsem v šoku, když jsem slyšel příběh o jeho otci. Podle jeho neobvyklého jména, starých fotografií s dredy a zdvořilého laskavého chování, jsem si představoval jeho dětství v komuně míru a lásky. Má domněnka nemohla být dále od pravdy. „Moje máma byla hipík – to ona mi dala jméno Taj. Vychovala mě sama v Michiganu. Měl jsem jiného otčíma každých pár let. Koloběh by mohl být – byla sama, stěhovali jsme se, potkala někoho, stěhovali jsme se s ním, rozvedla se s ním a znovu jsme se stěhovali.

Poslední otčím, se kterým jsem žil byl psychotik. On a moje máma měli dítě, když mi bylo 14. Nechtěl, abych byl se svým nevlastním bratrem v jedné místnosti. Rodina často seděla pospolu a sledovala televizi, ale mně bylo řečeno, abych zůstal ve svém pokoji. Můj otčím nechtěl, abych byl součástí rodiny. Myslel, že moc jím, ale mně připadalo, že hladovím. Bylo to tak špatné, že bych ukradl psí žrádlo, tak jsem byl hladový… bylo to kruté. Moje máma věděla, co se děje ale neudělala nic, aby mi pomohla. Řekla mi: „Miluju vás oba, nebraň se, když na tebe bude křičet, jedině tak můžeme být všichni šťastní.“ Neublížil mi fyzicky, ale čekal na důvod vymlátit ze mě duši. Dostal se dva palce od mého obličeje a křičel na mě, že jsem neschopný a všechno co dělám je k hovnu. Věřil jsem mu. Jediné, co jsem mohl dělat, bylo stát tam a kurevsky brečet. Jediné, co jsem dokázal, bylo jen tak stát a poslouchat to. Bylo to kruté. Pomočoval jsem si postel až do šestnácti. Byl jsem s tím dokonce za doktorem a on to nedokázal pochopit.

Neměl jsem nikoho, s kým bych sdílel své problémy. Náš pes byl mým jediným přítelem. Cítil jsem spojení se zvířaty, myslel jsem si: „Pes je úžasnej-má mě rád a chce se se mnou potulovat, v čem je jiný než kráva nebo prase, nebo jiné zvíře, které jíme?“Nedokázal jsem ty dvě věci oddělit, a tak jsem nejedl maso. Můj otčím se mě snažil donutit, abych maso jedl, díky čemuž jsem si to s ním spojoval.

Jako dítě jsem byl uzavřený. Nemohl jsem se podívat nikomu jinému do očí. Vždycky jsem byl plachý od přírody, ale zhoršovalo se to tím, že jsem se každý rok objevil na jiné škole. Neměl jsem žádné přátele, když jsem vyrůstal. Všechny tyhle věci mě přivedly ke kolům a myslím, že na druhé straně jsem se díky tomu víc zaměřil na ježdění. Většinu času bylo ježdění něčím, co jsem mohl dělat sám, kdekoliv jsem byl a utéct od své situace. BMX bylo vždycky něčím, v čem jsem mohl vypnout. Začal jsem s bikrosem, ale dirtjump byl tím, co jsem doopravdy miloval. Když jsem najel na skok, chtěl jsem vyletět tak vysoko jak to jen šlo a dopadnout čistě. Měl jsem všechnu tu úzkost, kterou jsem potřeboval vybít. Myslím, že právě proto si lidé všimli mého ježdění. Nevěděl jsem jak vyjádřit své emoce jinou cestou. Neměl jsem si s kým promluvit.

„Ukradl bych psí žrádlo, tak jsem byl hladový… bylo to kruté.“

Jedné noci jsem se poškrábal vidličkou na mém vyčnívajícím zubu. Můj otčím se zcvoknul kvůli zásadám stolování a hodil na mě kuchyňský stůl se vším jídlem. To byla poslední kapka a já si řekl „Mrdám na to – musím odsud vypadnout.“ Nenapadlo mě, že by se věci mohli změnit k lepšímu, prostě už jsem to nemohl snést. Odešel jsem z domu a šel jsem dolů ulicí na venkov. Zůstal jsem chvíli se svojí tetou a pak jsem opustil město. Pomočování zmizelo ve chvíli, kdy jsem opustil dům… fuj to je zima.“ říká Taj a třese se v nočním vzduchu. „Jdu si do dodávky pro mikinu, není ti zima?“  Stoupá si, dopíjí pivo a odchází do temnoty noci.

Ve věku 16 let neměl velmi plachý a zranitelný Taj jinou možnost, než opustit svoji rodinu a začít sám vlastní život. „To bylo nejhlubší dno mého života. Cítil jsem se jako bych byl vyhozený na obrubník bez jakýchkoliv životních zkušeností, bez představy o tom jak žít a jak být šťastný. Skutečně jsem si uvědomil, že nestojím za nic. Teď je mi skoro čtyřicet a chci to všechno úplně překonat, ale když se dívám zpět, je těžké vidět okolnosti, v jakých jsem byl.

Mám pocit, že jsem se narodil v šestnácti, když jsem se osamostatnil. V té době jsem byl pokrytecký a plný hněvu. Byl jsem velmi neznalý světa. Musel jsem si všechno sám uvědomit. Příliš jsem začínal věřit, že je všechno absolutně černobílé, správné nebo špatné. Když jste nevěřili tomu, čemu jsem věřil já, byli jste špatní – tak jednoduché to bylo. Vyhýbal jsem se lidem a vytěsnil jsem velké části svého života, protože jsem nevěděl, jak se s těmito věcmi vyrovnat. Měl jsem pocit, že od té chvíle byl zbytek mého života dobrodružstvím v otevírání se.

Když Taj opustil svůj dům, odešel do ničeho, ale měl jednu vášeň, která ho mohla dostat dál, než si kdy dokázal představit – své kolo. „V té době jsem do ježdění dával všechno. Nemám ponětí, co mi dodalo odvahu, ale v sedmnácti jsem se přihlásil do prvních závodů v dirtjumpu. Bylo to na NBL GrandsRace v Kentucky. Byl tam Fuzzy Hall a byl mým idolem. Měl oblečenou plnohodnotnou závodní výstroj. Já měl na sobě roztrhané kraťasy, nevhodné chrániče kolen, dvě různé rukavice na vodní lyže a rozdílné pláště. V soutěži jsem skončil druhý a BMX Plus vytiskl mou celostránkovou fotografii Grizzly airu. Úplně mě to dostalo. Nikdy jste neviděli fotku tak ošuntěle oblečeného děcka v BMX Plus. Tím závodem to všechno začalo, nedlouho po mé dohodě s Albesem na pětiprocentní slevu, se z něj stal skutečný sponzor.

Tajova první fotka v magazínu (BMX Plus!), Nac-nac s rukavicemi na vodní lyže arozdílnými plášti

I když byl stále velmi plachý, Taj si začal dělat jméno jako vyndané tiché děcko na dirtových závodech. Létal výš a dopadal čistěji než kdokoliv jiný. Časy, kdy byl sám bez přátel, se blížily ke konci. „Najednou za mnou začali chodit lidé a mluvili se mnou. To pomohlo mojí plachosti a být chválený zase mojí sebedůvěře. Začínalo mi docházet, že nejsem tak strašný. V počátcích byli závody jako putování. Potkávali jste ty stejné jezdce na každých závodech po celé zasrané zemi. Stali se mojí vzdálenou rodinou. Ron Kimler mě v začátcích prakticky adoptoval a začal mě vozit na moje první závody, i když věděl, že nemám žádné peníze, abych pomohl zaplatit cestu.

V 18 Taj opustil školu a věnoval všechen svůj čas ježdění. Přidal se k malé skupině poutníků, kteří navštěvovali závody po celé zemi. Nakonec ho tahle cesta dovedla do chladného severského města Iowa, domova Standard Bykes. RickMoliterno a jeho firma Standart byli mými prvními sponzory. Byl jsem u vytržení, když mi to nabídnul.

Ve Standardu se Taj našel v srdci jedné z nejvíce progresivních scén v Americe. Spřátelil se s týmovými parťáky JoeRichem a SandyCarsonem. Taj se stal součástí evoluce freestylu, vynalezl triky jako FootjamNosepick a dokonce odjel prvníDownsideFootjamTailwhip v předpotopních dobách. Ale na týmovém focení Standartu ve skateparku Scrap prožil tragédii, která měla ovlivnit ho i jeho náhled na bmx na několik následujících let.

Stalo se to na mém prvním focení. Jeden z našich dobrých přátel a nejspíš nejlepší jezdec z nás všech JeffCrawn skočil funbox a jeho vidlice se rozstřelila. Stalo se to přímo předemnou. V té chvíli jsme věděli, že je to špatné. Později toho večera jsme se dozvěděli, že ochrnul. Vidět přítele ochrnout mě skutečně zasáhlo. Po tom pádu jsem jezdil celou noc v kruzích. Musel jsem být na kole. Jediný způsob, jak jsem mohl srovnat ten emocionální přetlak, bylo dále jezdit. Také mě to inspirovalo k napsání příběhu o nehodě pro Ride BMX. Nikdy předtím jsem nic nepsal, ale pomohlo mi to najít další cestu, jak se projevit, kromě ježdění. Kola byla v té době velmi nebezpečná. BMX kola byla dětská kola – bylanahovno. To byl důvod, proč jsem nemohl přijmout starý princip dostávání kol… ta kola byla děsná! Bylo velmi důležité, podpořit těch pár firem vyrábějících produkty, které vás neměly zabít a dostat je na závody, protože tak mohly přežít a my mohli dál jezdit.

Turndown z dob Hoffman’s B.S.Comp

Nedlouhé poté se ve Standardu začali dít divné věci. Ve skutečnosti to nikdy nebylo moc o sponzorování, nikdy jsem žádné z těch kol neměl. Nikdy jsem nechtěl kolo na Freestyle. Vždycky jsem jezdil na svém závodním kole S&M Holmes. Pak přišla ta proslulá chvíle, kdy se JoeRich zeptal RickaMoliterna na nějaké peníze na cestu na závody a Rick odpověděl „Ne, promiňte. Musím tento víkend zvýšit výkon svého Mustangu – nemůžu vám poskytnout pomoc“. Všichni jsme si říkali: „Co to kurva je?“. Nevydělával moc peněz, ale týmu rozhodně žádné peníze nedával.  Myslím, že z nás mladých kluků dostal, co mohl. Nechtěli jsme se s ním dohadovat, protože jsme k němu vzhlíželi a předpokládali jsme, že nám kryje záda. A dostali jsme jen: „Nemůžeme vám dát, žádné peníze, jsme jen malá firma, ale budem růst, když se budeme všichni snažit“. Měl jsem těhle věcí plný zuby a cítil jsem, že to nikam nevede.

Moudřejší po zkušenostech se Standardem Taj odešel a vyrazil na jih: „Můj jediný plán byl vyrazit na jih, než se udělá tepleji. Skončil jsem v Hoffman Bikes konvoji po BS contestu, sedící v dodávce vedle Matta Hoffmana. Během dlouhé cesty z Chicaga jsme se dostali do pár hlubokých dlouhých konverzací. Zeptal se mě, jestli nechci jezdit za Hoffman Bikes. Z nějakého důvod mi trvalo rok říct mu ano, což bylo divné, protože Matt byl můj hrdina. Přijal jsem. Jezdil jsem za Hoffman, ale nemohl jsem vozit rám Condor, protože se mi nelíbila jeho geometrie. Po všech mých sponzorech jsem stále vozil Holmese.

Můj první PRO contestbyl B.S. v Kansasu (1994). V tréninku jsem skočil přes funbox, srazil se čelně s LeighRamsdellem a utrhnul jsem hlavovou trubku svého Holmese. Když se to stalo, chlápek jménem Paul Murray se zrovna stěhoval do Oklahomy, aby svařoval pro Hoffman Bikes a měl všechno svářečské náčiní ve své dodávce. Uprostřed závodní plochy byla 220 voltová zásuvka, kterou potřeboval pro rozjetí své svářečky. Patnáct minut předtím než závod začal, vzal své náčiní a přivařil mi hlavovou trubku zpátky přímo uprostřed závodu. Odjel jsem svoji jízdu s tak horkou hlavovou trubkou, že mi spálila nohy, když jsem dělal nohandery. Potom mi Matt koupil nového Holmese a na jeho základě jsme postavili rám Taj.“ Díky Tajově rostoucí popularitě, bikrosem inspirované geometrii a kvalitě americké výroby, byl Hoffman Taj dychtivě žádaným rámem na trhu, na který Taj mohl být hrdý. Hledání inspirace v bikrosu a její adaptace pro Freestyle byla revolučním nápadem. Taj později pokračoval v obkreslování z bikrosu, prosadil posun k 36 drátovým výpletům, představení kazetových nábojů a převodníků malé velikosti. V době 40 librových kol, čtyř pegů, předních brzd, rámů s platformou a sedlových spon se třemi šrouby, vedl Taj dekádu dlouhý posun k čistému, odlehčenému designu.

V Hoffman Bikes na konci devadesátých let se Taj našel obkloben osobnostmi dokonce ještě víc zapálenými pro progres a evoluci BMX. Taj nestál v povzdálí, jak dokázal ve svém video partu v UGP Face Value. „ V Hoffmanu jste museli jezdit na SprocketJockey tour s Mirrou, McCoyem, Hoffmanem a Mironem. Vydělávali jsme peníze exhibicemi na venkovských poutích čtyřikrát nebo pětkrát denně. Mohli jste si vydělat 75 až 100 dolarů denně. Jel jsem na měsíc na cesty a vydělal jsem pár tisíc babek. Na mé první SprocketJockeys show, se Mirra roztřískal a rozdrtil si slezinu. Potřebovali to někým zaplnit a tím někým jsem byl já, i když věděli, že nejezdím Vert. Naučil jsem se jezdit ve Vertu na těhle exhibicích.

Dělat show celý den tě vyšťaví. Začneš dělat triky, které vracíš na jistotu, protože se nechceš zranit. Dokázal jsem dávat tailwhip z pedálů na pedály, v té době to moc lidí nedávalo. To byl můj těžký trik pro show. Měl jsem dva způsoby jak ho dělat; obrovský a odjetý na 50% pokusů,a tím druhým způsobem jsem ho dokázal vrátit pokaždé, ale připadal mi debilní a robotický. Najednou jsem si uvědomil, že mi dělání exhibic připadá strašně nepřirozené a připadalo mi, že to začíná být práce. Skončil jsem s děláním show, protože jsem si uvědomil, že jezdím v tomhle předepsaném stylu. Byl to můj jediný příjem, ale já měl rád ježdění úplně na hraně, nejisté a volné. Nechtěl jsem to přeměnit v práci. Dostal jsem lekci v tom, jak se postavit na vlastní nohy, ať už dobře nebo špatně, začal jsem být dost silný na to, abych následoval to, čemu věřím.“

Dnes je představa pěti nejlepších světových jezdců sdílejících plošinu rampy a jezdících pět show za den pro 100 dolarů nepředstavitelná. TheSprocketJockey tour se konala v období, kdy bylo BMX a peníze neslučitelné. Bohužel se tato doba blížila svému konci a svět BMX se měl změnit. „Slyšel jsem od Matta, že televize mají zájem o natáčení závodů. Měl jsem z toho hrozný pocit. Miron říkal: „Udělá to všechno větším, všichni dostaneme peníze.“ Nebyl nevyhnutelně pro, ale dokázal vidět, co se stane. Všechno co jsem viděl já, byl konec toho, co jsem na BMX miloval.

Když Matt spolupracoval s televizními společnostmi, dělal to s nejlepšími úmysly. Bylo skvělé jezdit na velké stage na prvních ExtremeGames a ukázat lidem, co je BMX. Ale my jsme sdíleli stage s freestylem bungee jumpingem, chlápkem co skočil z budovy v kajaku a druhým co skočil v obleku krávy. Byly to sporty, které vynášely. Bylo to ponižující. Pamatuju si, jak jsem byl zhnusený, když jsem viděl jak se BMX mění ve sport, který můžeš vyhrát. V mých očích se vysmívali ježdění.

Manipulovali se závody, aby je mohli udělat prezentovatelnými pro televizi. Dali pryč příliš toho, co jsem považoval za úžasné. Nikdy víc nemohl někdo zkoušet 45krát stejný trik s davem, který ho povzbuzoval a hecoval. Kamery potřebovaly vyměnit pásku a všechno muselo být v rozpisu. Zastavovali ježdění mezi každou jízdou, aby počkali na konec reklam. Vychladli jste a dav byl znuděný. Nebyla tam žádná energie, bylo to chladné a vypočítavé… stalo se z toho souboj s tím, jestli dokážete zajet to nejlepší s absencí veškeré té energie. Když spadnete, prohrajete.

Pamatuju si, že jsem vyhrával dirt dobrým součtem na prvních ExtremeGames. Při svém posledním skoku jsem věděl, že kdyby neudělal vůbec nic a odjel to, mohl bych mít zlato. Ale uvnitř jsem si uvědomoval, že by to byl totální poděl. Dávalo mi smysl, zkusit trik, který jsem nikdy předtím nedělal. A tak jsem zkusil něco nového, spadl a skončil druhý. Možná to nedávalo smysl, pro nikoho jiného, ale já bych měl pocit, že jsem se hodně snížil, kdybych si vybral snažší cestu. Chtěl jsem od takovýchto akcí, aby mi dávali energii posouvat se a být kreativní. Bylo by to bezcenné, kdybych dělal to, co mám dělat, jen abych vyhrál.

„Je to BMX…. Nemůžeš vyhrát BMX.“

V tomto směru velké závody BMX ublížily, vyzdvihovaly důslednost, bezpečnou hru, trénování do foampitu nad to kouzlo, které už nikdo nezopakuje. Nikdy bych neřekl nic proti závodním jezdcům, ale nikdo nejede na X Games aby zkusil něco, co nikdy předtím nezkusil, dělajíčisté jízdy. Chybí mi ta divokost závodů.

„Není nic špatného na tom chtít vyhrát…“ Taj se na chvíli zastavil, aby to zvážil a přihodil do ohně další poleno. „…Ale možná že je. Podle mě, nemůžeš v BMX vyhrát. Jak bys mohl vyhrát v něčem tak subjektivním a osobním. Celý ten nápad snažit se někoho porazit nebo si myslet, že to že jezdíš dobře, tě dovede k vítěztví je proti všemu, čím pro mě BMX je. Možná, že to co děláš, zaujme určitou skupinu rozhodčích na závodech a ty vyhraješ, ale ve skutečnosti jsi nevyhrál. Je to BMX…. Nemůžeš vyhrát BMX.“

Ať už k lepšímu nebo horšímu, uvedení televizních závodů v polovině devadesátých let změnilo BMX a to pro nikoho víc než pro vrcholové jezdce. Jak Miron předvídal, vlna nových peněz přitekla do BMX, ale pro Taje to nebyl jednoduchý případ výdělku. „Byl jsem v té době vrcholovým jezdcem a potencionální sponzoři mohli říct: „Potřebujeme, abyses umístil na stupních vítězů na X Games a byl v televizi. Vzpouzel jsem se proti tomu, nechtěl jsem být soutěživý. Odmítnul jsem spoustu peněz po dobu své kariéry. Viděl jsem, jak jdou ostatní lidé opačnou cestou a přijímají veškerou podporu. Dave Mirra byl zabiják, mohl mít video hru a tohle všechno, ale to nebylo pro mě. Vždycky jsem se řídil svým morálním kompasem a přemýšlel: „Pomáhají BMX ? Jsou pro nás přínosem?.“ Byl jsem neuvěřitelně striktní. Nikdy jsem nechtěl, aby se ježdění na kole změnilo v práci. Nedovolil jsem, aby mé smlouvy měly podmínky a požadavky. Abych řekl pravdu, měl jsem skutečně unikátní kariéru. Vydělával jsem dostatek peněz, ale měl jsem smlouvy, které říkaly jen: „Buď sám sebou… Dělej to podle sebe a my tě podpoříme.“

Nemohl jsem podporovat produkty, ve které jsem nevěřil. Tento postoj pochází z mých začátků ASA závodníka. Když jsem závodil, všichni PRO závodníci byli sponzorovaní od Oakley a vozili OakleyRazerBlades. Byl jsem přesvědčen, že bych měl mít pár. Bylo mi třináct, byl jsem zasraněchudej a utratil jsem 130 dolarů za pár. Přijel jsem na trať a uvědomil si, že je samozřejmě nepotřebuju. Byl jsem skleslý. Napálili mě. Ti chlápci v časáku je vozili jen proto, že byli sponzorovaní. Když jsem ze začal dostávat do časáků a ke sponzorům,rozhodl jsem se, že nechci nikdy tohle dělat malejm děckám. Chtěl jsem jezdit za firmy dělající věci, které bych si skutečně koupil. Je to sranda dívat se na to zpětně. Oakley mělo svoje začátky v BMX a teď je obrovské. Dokonce mi pomáhali dát dohromady Texas Toast Jam a udělali mi pro závod speciální Toast Oakleys. Myslím, že je k tomu třeba dospět…. Firma jako tahle pořád může být součástí a pomoct BMX, i když k ježdění na kole sluneční brýle fakt nepotřebuješ. Jen jsem to tenkrát nedokázal pochopit.

S příchodem televizního pokrytí, staré BS contesty, které kdysi Tajovi poskytly záchranné lano z jeho osamělého dětství, skončily. Jeho vzdálená rodina byla nahrazena frajírky a kravaťáky. Taj byl otevřeně proti závodům, přesto byl stále nedílnou součástí Hoffman Bikes, který organizoval závody s ESPN. Taj se nacházel v těžké pozici. „Cítil jsem se víc a víc odcizen od celého závodního světa. V té samé době Matt přesunul výrobu Hoffman Bikes na Taiwan. První kola, co jsem odtamtud dostal, byla strašná, geometrie byla úplně domrdaná. Byla úplně nespolehlivá a špatně udělaná. Byl jsem proti přesunu na Taiwan, Matt byl přesvědčen, že tam může dělat dobrá kola. Nakonec je dělal a otevřel dveře celému průmyslu, ale v té době jsem byl příliš netrpělivý, abych čekal, než se věci dají do pořádku. Nemohl jsem se smířit s faktem, že je tu produkt s mým jménem, který bych si nekoupil. Měl jsem k Hoffmanu největší respekt na světě, ale věděl jsem, že musím jít dál. Matt to věděl taky, byl můj dlouholetý přítel a řekl mi, že ví, že musím dělat věci podle sebe. Odešel jsem z Hoffmanu s úmyslem už nikdy nebýt znovu sponzorovaný a jen jezdit na kole.

Mezitím co si Tajovi staří týmový parťáci užívali podpory lukrativníchsmluv a bohatství hlavního vysílací času televize, Taj se otočil zády k novým závodům, které se rychle staly dominantními, díky nové roli televizního profíka. Byl naprosto proti novému směru. „Chtěl jsem ponechat součást svého života (BMX) čistou a neposrat ji sponzorem. Téměř po roce ježdění bez sponzorů jsem začal přemýšlet nad tím, že můžu udělat BMX víc takovým jakým bych chtěl, když rozjedu značku, která ukáže jezdcům BMX takové, jaké si myslím, že by mělo být. Myslel jsem, že bych mohl vytvořit malé zákoutív BMX, to byla má cesta. Odtud přišlo T1.

360 na RoadFools 1, foto Chris Rye

Onefoot moto na 9th Street Trails, foto Sandy Carson

Vedle velmi oslavovanéhoa průkopnického videa PropsRoadFools 1, Taj oznámil start své nové značky Terrible One se svým dlouholetým přítelem JoeRichem, který sdílel stejné hodnoty a náhled jako Taj. „Chtěli jsme ukázat, že bmx není jen o závodění. T1 bylo vždycky mnohem víc prostředkem, jak ukázat čím by BMX mělo být, spíše než skutečně fungující firmou. T1 bylo mnohem víc symbolem, než značkou nebo businessem. Vydělávali jsme peníze skrze naše sponzory, takže jsme nemuseli spoléhat na to, že nám T1 zaplatí nájem. Samozřejmě jsme neplatili ani sami sebe. Na základě mých předchozích zkušeností jsme chtěli platit naše jezdce, dělat kola nejlépe jak to jde a ukázat světu, že BMX není jen to, co vidíte v televizi. Podporovali jsme jezdce jako Paul Buchanan a GarrettByrnes, kteří byli skvělí, ale byli tak daleko od pódia, jak to jen šlo.Přes to všechno jsme mohli s Joem příležitostně jet na jeden z těch ESPN contestů, možná jsme si vedli dobře, ale to nebyl náš cíl. Myslím, že jsme naše nápady uskutečnili v T1. Inspirovali jsme spoustu lidí, aby otevřeli dveře… tomu udělat BMX tím, čím chtějí, aby bylo.

Na počátku tisíciletí, Terrible One rychle vyrostlo v ikonickou a respektovanou značku. Tajovo a Joeovo malé zákoutí BMX vyrostlo v dominantní sílu průmyslu, otevírající hráz zlaté éře BMX, zaznamenané ve videu Etnies Forward a sérii PropsRoadFools. Zažilo oživení Backyard Jamů, které vzkřísily původní atmosféru starých contestů, které Taj tak miloval. Nikdo neztělesňoval tuto dobu víc než JoeRich a Taj. Ti dva byli nerozlučnými strážci jejich vlastního milovaného světa nezávislého BMX. Zvenčí to bylo neotřesitelné přátelství, ale uvnitř se začaly objevovat trhliny.

„Když jsme rozjížděli T1 věděli jsme, že business může zničit přátelství. Na počátku jsme udělali dohodu a shodli jsme se, že pokud přestaneme být přáteli, tak prostě zavřeme firmu a nenecháme ji zničit naše přátelství. Tato dohoda byla po dlouhou dobu pevná. Oba dva jsme pracovali velmi tvrdě, bylo těžké vědět, kdy skončit. Bylo to na nás, nikdo další by to nedělal.

Firma rostla. Uklidňovali jsme jezdce a lidi, kteří chtěli to, co jsme prodávali. Měli jsme dva zaměstnance na plný úvazek, kteří měli rodiny a týmové jezdce, kteří byli dobře placení. Stali jsme se plnohodnotnou firmou a lidé počítali s tím, že to rozjedeme jako business. Bral jsem to vážně a tehdy jsme já a Joe začali mít odlišný názor. Joeovi se nelíbila zodpovědnost ani představa T1 jako businessu. Mohl jsem dokázat, že to stále může být etické, morální a pokračovat v našich nápadech ve formě businessu…. Nesnažil jsem se na tom zbohatnout.

Než budu pokračovat, měl bych to uvést na pravou míru. Já a Joe už nejsme přáteli. U čehokoliv, co o něm řeknu, na to musí být brán zřetel. Jestli cokoliv bude znít negativně, prostě si uvědomte, že je to jen má strana příběhu, ale budu se snažit být objektivní. Když jsme začínali, měli jsme odlišné nápady a setkali se uprostřed. Tento zlatý střed produkoval skvělé věci. Ale víc a víc jsme se dostávali na opačnou stranu. Dostali jsme se do bodu, kdy tady nebyl žádný zlatý střed, a jen jsme se hádali. Myslím, že jsme dorostli ve velmi rozdílné lidi.

Ke konci jsme měli hodně problémů ohledně produktů. To bylo v době, kdy věci vyrobené na Taiwanu začali být dobré nebo dokonce lepší než věci které jsme mohli vyrobit v USA. Stalo se těžším a těžším obhájit výrobu věcí v USA. Hřebíkem do rakve pro mě byla T1 řídítka. Byla pro nás velkým úspěchem. Z ničeho nic byla všechna řídítka z Taiwanu levnější, pevnější a lehčí. Myslel jsem si: „Jak můžeme pokračovat ve výrobě našich řídítek v USA?.“ Ale Joe do toho nechtěl jít. Objednat řídítka z Taiwanu znamenalo, že bychom museli objednat spoustu řídítek a tak rozjet firmu jak business, abychom je prodali všechna. Začal jsem dělat změny, abych rozjel firmu jako business, ale Joe nenáviděl změny. Nemůžu ho obviňovat za to, že to chtěl ponechat koníčkem, ale se vším, co k tomu patřilo. Už to pro mě nebylo.

Disaster na vertu, Derby Backyard jam, foto Lard Galloway

Downsidewhip, Derby Backyard jam, foto Lard Galloway

T1 začalo skutečně ovlivňovat naše přátelství. Přestali jsme se chtít navzájem vidět mimo kancelář, nebyli jsme přáteli. Tehdy jsem odešel. Jednoho dne jsem vešel do kanceláře a řekl Joeovi: „Už nejsme přáteli, měli jsme dohodu, že pokud nebudeme přáteli, zavřeme to, tak to pojďme zavřít, pojďme zkusit zachránit přátelství. To byl konec. O pár dní později mi Joe zavolal a řekl: „Souhlasím s tebou, máš pravdu, ale co bys říkal tomu, kdybych nechal firmu fungovat dál.“ Měl jsem z toho obavy, bylo to mé dítě a nechtěl jsem ho nechat fungovat beze mě. Ale věděl jsem, že T1 znamená pro některé lidi hodně, dostávali jsme fotky děcek s T1 tetováním. Řekl jsem: „Takjo, můžeš ji nechat fungovat, dám ti celou svoji polovinu, nechci za to nic, vem si to.“

„Odešel jsem. Chvíli jsem zkoušel být jen jezdcem, ale nefungovalo to. Mohl jsem vejít do kanceláře a vidět něco s čím nemůžu hnout. Byla to poučná zkušenost v ponechání věcí osudu. Dal jsem Joeovi svojí část firmy, takže jsem akceptoval, že si s ní může dělat, co bude chtít. Přestal jsem jezdit za T1 a vrátil se k přístupu už nikdy pro nikoho nejezdit, který jsem měl, když jsem opustil Hoffman. Pár let se věci mezi mnou a Joem zdály v pořádku, ale pak se mnou přestal mluvit. Nevím proč, neřekl mi to. Byli jsme přáteli 20 let a pak mi jednoho dne řekl prostě jen: „Nikdy víc s tebou nechci mluvit.“ Od té doby nemůžu jít na BMX akci beze strachu, že bych ho potkal. Jsem nervózní troska. Opravdu nevím, jak se s tím vším srovnat. Myslím, že to byla prostě jen lekce, která mě naučila, že některé věci jsou mimo tvoji kontrolu.“ Když slyším Tajova slova je zřejmé, že je stále velmi smutný z pochybení.Mírně opilí a s dohořelým ohněm jsme se rozhodli jít na kutě.

Tohle byla Tajova první jízda během tří let po zranění zad onehanded fast plant, 2013

Dalšího rána jsme vyrazili do krytého skateparku Ray’s. V prázdném parku jsem sledoval Taje, jak naskakuje a vysílá perfektní manuál po plošině a Fufanu ve své první jízdě po třech letech. Jak se ježdění stupňovalo, staré zranění zad začalo vystrkovat růžky a k vyfocení fotografie, Taj prošel těžkou zkouškou bolesti, které mi bylo nepříjemné být součástí, ale zároveň jsem se cítil oceněn být prvním svědkem jeho mentální síly. Později toho večera jsme probrali jeho zranění v blízké mexické restauraci.

„Měl jsem vždycky štěstí na zranění během svojí kariéry. Samozřejmě jsem měl zranění a měl jsem pár vážných otřesů. Jednou jsem byl v bezvědomí a ztratil jsem paměť. Vrátil jsem se domů z tripu a moje holka tam nebyla. Zavolal jsem jí: „Kde jsi? Kde jsou všechny tvoje věci?“ „Vyhodil jsi mě.“ řekla mi. Nevzpomínal jsem si na to a ona se nastěhovala zpátky. O rok později jsem si vzpomněl, že mě podváděla a rozešli jsme se, úplně jsem to zazdil. Vyjma toho a roztržené sleziny jsem si nikdy nepřetrhal vazy v koleni a moje rameno nikdy nevyskočilo. V tomto smyslu jsem měl pocit, že moje tělo bylo stvořeno pro ježdění, obzvlášť na těch těžkých kolech poloviny devadesátých let. Moje štěstí vyprchalo pár let předtím, než jsem opustil T1. Dělal jsem velmi rychlý backwardsgrind v rampě, ujel mi zadní peg, spadl jsem do rádiusu a zkřivil si záda. Byl jsem okamžitě v prdeli. Během prvních pár týdnů po tom jsem se plazil po bytě na rukou a kolenou. Chcal jsem do misky, protože jsem se nemohl postavit. Šel jsem za doktory a ti mi řekli, že potřebuju operaci, potom jsem šel za jinými doktory a ti mi řekli, že nepotřebuju operaci. V  posledních letech jako PRO jezdec jsem mohl jet na závod, ale nemohl jsem trénovat, protože jsem věděl, že jakmile začnu zandávat, nebudu schopen týden chodit. Ježdění se stalo mizérií, byla to jen bolest.“

Wallride do Downsidewhipu během natáčení Etnies Forward, foto Sandy Carson

Bez sponzora na kolo a se zhoršujícím se zranění zad, nová příležitost přišla z nepravděpodobných míst, z opačné strany BMX. „Začal jsem se dostávat k jiným kolům, protože jsem byl schopen jezdit na nich bez bolesti. Koupil jsem si silniční kolo od Giantu, a potom horské kolo. Když jsem si koupil třetí kolo od Giantu, dělal jsem si z nich srandu: „Měli by jste mě sponzorovat chlapi, kupuju si tolik kol.“ A oni řekli: „Máme dostatečný rozpočet, budeme tě sponzorovat.“ Myslel jsem si: „Do prdele. Nemůžu říct, že bych nepodporoval tuhle firmu, protože kupuju jejich produkty.“ Měl jsem obrovské etické a morální dilema. Byli masivní korporací, kterou bych předtím nemohl nikdy podpořit. Stejně rychle jako jsem se zděsil té představy, se to stalo něčím podobným zábradlí nebo skoku. Prostě jsem do toho musel jít. Byla to jedna z těch věcí, kdy jsem potřeboval dokázat sám sobě, že můžu dělat to, co bych měl. Giant byl nejdál od T1, kam jsem se mohl dostat.“

Pamatuji si na tehdejší překvapení z Tajova rozhodnutí, po velmi neústupné kariéře, kdy byl velmi hlasitý ve své opozici proti korporátním cyklofirmám. Zeptal jsem se Taje, jestli si uvědomuje, že někteří lidé shledávali jeho krok pokryteckým: „ Samozřejmě, ale upřímně, starost o to, co si budou ostatní lidé myslet, byla polovinou důvodu, proč jsem to udělal. Musel jsem dokázat sám sobě, že můžu udělat rozhodnutí bez toho, abych si bál toho, co si budou ostatní lidé myslet. Věci se změnily. Cítil jsem, že jsem udělal svoji službu BMX. Nikdy si nebude kupovat Giant BMX protože za ně jezdím a ta kola byla ve skutečnosti docela dobrá. Nebyla nebezpečná. Už jsem se necítil zodpovědným, cítil jsem se jako starý chlap dělající věci po svém. Měl jsem problémy se zády a byl jsem blízko důchodu (jako profesionální jezdec). Co bys dělal, kdybys byl profesionální BMX jezdec na konci své kariéry? Když jsem byl mladší, myslel jsem si, že nejlepší věc co můžu udělat je prostě odejít. Odsunout se a nechat mladší děcka vstoupit, ale pořád jsem miloval kola. Skutečně jsem si začínal užívat všechny druhy kol. Rozšiřoval jsem si obzor a cítil jsem…jako bych otevíral další cesty k naplnění svého života chápeš? K Giantu mě přitahovalo to, že mě chtěli poslat na Tour De France a na nějaké downhillové závody a okusit všechny tyhle ostatní formy cyklistiky.

„Giant byl nejdál od T1, kam jsem se mohl dostat.“

„Během mého období v Giantu se mé bolesti zad několikrát zhoršily. Nic neoperativního nefungovalo a tak jsem jel navštívit chirurga a hádej co? Doporučil operaci. Doslova počkal, než jsem byl v županu připravený na operaci, aby mi řekl, že pravděpodobnost úspěchu je jen 70%. V té chvíli jsem cítil, že nemám na výběr, byl jsem v neustálé bolesti. Operace pomohla zastavit neustálou bolest, ale kdykoliv od té operace, byl jen bunny hop na obrubník velmi bolestivý. Žádná zmnoha rehabilitací nikdy nepomohla. Byl jsem navštívit deset různých rehabilitačních specialistů.

„Neúspěšná operace zavinila můj brzký důchod jako PRO jezdce. Vždycky jsem přestavoval, co budu dělat, až moje kariéra skončí. Viděl jsem sám sebe s nějakými našetřenými penězi, chodícího na školu a začínajícího nový život. Ale stalo se to, že jsem byl zraněný, měl po operaci a vzbudil jsem se s ženou naklánějící se nad mojí postelí s deskami říkající: „Máte 50 000 dolarů na zaplacení tohoto účtu pane?“ Brzy po operaci jsem obdržel dopis do schránky od nějakého chlápka z Giantu, které jsem nikdy neviděl a nedokázal napsat moje jméno, sdělujícího mi, že jsem byl vyhozen. Byla to ta noční můra bez tváře, které jsem se vždycky bál při představě ježdění pro velkou firmu. Najednou jsem neměl žádné dovednosti, žádnou práci a myslel jsem si, že přijdu o svůj dům. Byla to děsivá situace.“

„Před operací mi bylo sděleno, že má zdravotní pojišťovna za ni zaplatí. Ale vecpali tam nějakou chatrnou sračku a řekli mi, že mám zaplatit nemocniční náklady. Naštěstí nadace ARF (AthleteRecoveryFund – Fond pro zotavující se sportovce. Podpořila například i StephenaMurraye nebo Mike Aitkena pozn. překl.) Pojišťovací agent z ARF věděl jaké správné legislativní věci říct mé zdravotní a stáhnout tak účet na 20 000 dolarů. Dokonce i s pomocí ARF to bylo životní dno.

Zatímco jeho starý rival Dave Mirrabyl také v důchodu, s dostatkem peněz, aby už nikdy nemusel pracovat, Tajzačínal znovu poprvéod roku 1994, kdy pracoval v džusovém baru. Vrátil se zpátky na střední školu, aby studoval práci se dřevem s myšlenkou, že BMX nadobro opustí. Ale BMX honemohlo nechat jít a bylo tu pro něj, když to potřeboval. Jeho dlouholetý sponzor Odyssey oprášil stůl a vytvořil pro něj práci. Taj teď v Odyssey pokračuje v následování své lásky ke kolům, skrze svůj nový výtvor FairdaleBikes, stavějící kola, soustředící se na ducha cyklistiky. Jako vždy Taj pokračuje v oplácení služby BMX.  Po dobu posledních dvou let, pracoval až do úmoru na pořádání Texas Toast jamu, akce, která se snaží navrátit energii, kterou miloval na starých contestech, když poprvé opustil domov. Zákoutí BMX, které nevěří v soutěživost, je živé a zdravé. Texas Toast je jen jedním z mnoha příkladů v seznamu ušlechtilých činů, kterými Taj oplatil službu BMX. Naše komunita jen zřídkakdy spatří někoho tak nesebestředného. Během prvního večera u táboráku, jsem se Taje zeptal, proč víc než kdokoliv jiný, přinesl do BMX takovou bezúhonnosta vzpurnost, aby využil BMX pro svá vlastní přesvědčení.

360 Invert v Austinu, foto Sandy Carson

Na cestě s Tajem a Montym

„Bmx mě vzalo pod svá křídla a naučilo mě životu, přátelství, štěstí, lásce… všemu.“

„Hned zpočátku jsem si uvědomil, že BMX pro mě bylo úžasné. Dostalo mě ze špatných věcí a pozvedlo mě. Chtěl jsem to ponechat tak neposkvrněné, jak to jen šlo. Nenechal jsem nikoho, aby mi říkal, jak to mám dělat nebo dokonce mi to dokonce vymezoval. Byla to jediná dobrá věc v mém životě a já ji nechtěl domrdat děláním něčeho, v co nevěřím. Tak moc jako jsem se chtěl starat o BMX, se staralo ono omě. Svým způsobem jsme vyrostli vedle sebe. Oba jsme začínali v malých temných místech (BMX v osmdesátých letech několikrát padlo) a svým způsobem jsme spolu dospěli. Bmx mě vzalo pod svá křídla a naučilo mě životu, přátelství, štěstí, lásce… všemu.“

Nechal jsem Taje pokračovat v jeho a Montyho cestě do divočiny. Dal jsem mu sbohem a přál mu mnoho štěstí k nalezení čehokoliv, co hledá. Teď vstupuje do nové kapitoly svého dospělého života, poprvé stranou od BMX. Doufám, že bez něj může BMX pokračovat směrem, který nám určil. Tak vznešené osobnosti nedostižné úcty a sebeobětování jsou vzácné. Jestli BMX, kdy potřebovalo vítěze, Taj Michelich by jím jistě mohl být.

This entry was posted in Czech stuff and tagged , . Bookmark the permalink.

11 Responses to TaJ Michelich Interview: “You can’t win BMX”

  1. maras says:

    Mazec, musím to dát min. ještě jednou. Super překlad!!

  2. michal says:

    díky za překlad :) hodně mě to bavilo

  3. Fish says:

    TOP!

  4. Dušan says:

    Tleskám!! Hodně zajímaví čtení. Dík za překlad.

  5. Filip Matuš says:

    Skvělej překlad a rozhovor, kde člověk i na popáté najde něco novýho….

  6. Kamil Feifer says:

    Moc dobrej rozhovor , cela parta T1 mi tenkrat zmenila zivot. Ukazala mi cestu jak s kolem cestovat a bavit se bmx

  7. Víťa says:

    dobrá práce a skvělej rozhovor!

  8. Kuba Trojan says:

    super, dekuju za preklad!

  9. Tomek says:

    Mel jsem cest pozdravit se a pozorovat Taje a Joe Ritche, kdyz navstivili Prahu. Hltal jsem kazdej jejich pohyb a slova, neco mi prislo fakt divne a nesrozumitelne…ale i presto jsem byl unesen jejich pritomnosti a pocitem byt vedle nich.
    Diky za super preklad. Skoro po deseti letech mi to uz doslo !!
    Diky!

  10. Diky za preklad. Supr cteni.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*


8 − = 6

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>