Brian Foster – DIG Legends Interview

Po Taj Mihelichovi přinášíme další rozhovor, který stojí za to přečíst. Je jen málo jezdců, kteří si zaslouží přízvisko legenda více než Brian Foster. Vynikající bikrosař konce 80. a první půlky 90. let, který se přetransformoval na dirtaře, získal zlatou medaily na X-games, začal zabíjet parkové závody a ani na streetu se neztratil. Byl to on, kdo vnesl do freestyle bmx rychlost a styl, ovlivnil svým ježděním celou generaci jezdců a v nemalý míře se tak podílel na tom, kde se dnes bmx nachází. Dámy a pánové, rozhovor s Brianem Fosterem z časopisu Dig – Legendy, příjemné počtení.Publikováno: DIG magazín číslo 90 – The Legends Issue – Září/Říjen 2012

Do češtiny přeložil: Volunteer Horča a Hout.

Předmluva: Rob Dolecki

Listopad 1988, víkend Díkuvzdání. Největší BMX závod roku, ABA Grands. Účast tisíců jezdců z celé země, především z West Coastu. Kategorie 16 experti, velký finále, neznámý týpek z East Coastu je jedním z osmičkyna startu. Od startu do cíle je jasné, že si tenhlevyzáblý klučina v dresu Wheel Power jede pro vítězství, stylově a s přehledem nandává všem namakaným týmovým hvězdám. Tímto vítězstvím si získává pozornost národních BMX medií, mimojiné i fotku z tohoto závodu ve světově proslulém BMX Action magazinu.

O 24 let později, Brian Fosterje stále ve hře. Od titulů v amatérských závodech na začátku 90. letech, přes téměř získání nejprestižního titulu v ABA Pro v 95´, oodklon od bikrosových závodů ke zlaté medaile v dirtu na X-Games, účasti na streetových kontestech, natáčení mnoha video partů, které dokumentují jeho všestrannost od trailsů přes parky až po street, BF dával všechno, snad kromě flatlandu. A pokud by pár hodin pohrotil nějaký parkoviště, naložil by snad i v tom flatu. Stát Maryland zplodil jednoho z nejtalentovanějších, ne-li toho vůbec nejtalentovanějšího, všestranného jezdce všech dob, jeho dosavadní minulost je toho důkazem. Řekl jsem to už dříve a zopakuji to znova: Když se člověk podívá zpět, Brian byl jeden z těch, kteří nejvíc posunuli bmx k současnýmu modernímu pojetí. Pokud se budeme bavit o stylu a o tom, jakým způsobem dnes lidi jezdí, nenajde se nikdo, kdo by ježdění ovlivnil tolik jako on. Jeho vliv překlenul už dvě dekády a nadáleovlivňujei nadcházející generace, ať už si to vycházející hvězdy internetu uvědomují nebo ne.

I dnes, ve 40 letech (2012), si to Brian dává pořád stejně. Není to však snadná cesta zpět po operaci kolene, který si rozbil při pádu na Red Bull Dream line contestu na podzim 2011. Čím vic je zraněný, tím vice času musí BF věnovat zahrádkaření a jiným činnostem, díky všem těm dnům, kdy nemohl jezdit, by tento rok mohlabýt jeho zahrada nominovánado “Better Homes and Gardens”časáku [prestižní americký časopis pro dům a zahradu – pozn. překladatele].

Vrátit se zpátky po takovým zranění a cítit se stoprocentně fit není nikdy pro nikoho jednoduchej proces, zvlášť když už se člověk přehoupne přes obávanou čtyřicítku. Ale díky novým sponzorům na díly, který jsou na obzoru a trvalý podpoře od těch, kteří při něm stojí pořád, nečekejte, že se Brian v brzký době, nebo spíš jestli kdy vůbec, rezignovaně odbelhá.Tenhle podzim bude zas Brianova zahrada zaplevelená a tráva bude trochu přerostlá, má to ale dobrej důvod. Brian bude totiž na kole, tak jak to má pořád, hluboko v lese na některým z jeho oblíbenejch spotů.” – Rob Dolecki

RD: Tak jak to jde? Už si na levelu 4, jak by řekl Clint Reynolds.

BF: Jo, level 4.. Bylo mi 40 před pár týdny.

RD: Něco se tím změnilo?

BF: No, moje první session po 40tce, seskakoval jsem z kola a nějak si zvrknul koleno, že jsem nemohl jezdit asi týden. Takhle to v poslední době mám.Nevím, jestli to je tím 40ti letým tělem, nebo je to prostě jen náhoda. Všechno to začalo operací kolene, rozbil jsem se v září na Dream Line (2011) a pod kudlu jsem šel v listopadu. Protože už nebydlím v Californii, musíš si projít klasickým doktorským kolečkem, což je zlo. Čekáš týdny, než tě vůbec nějaký doktor přijme, pak další týdny různý vyšetření a pak až dostaneš termín na operaci. V Cali je to jinak, zajedeš si dolu do San Diega a druhý den jdeš na operaci. Extrémní sporty jsou zde populární, když se zraníš, doktoři tě berou hned. Po tom koleni jsem vlezl v březnu na kolo, zkusil trochu jezdit, koleno natýkalo a bolelo. Doktor mi řekl, že to nebylo ještě dostatečně silný. Zase další týdny čekat. Pak se to dalo jakžtakž do kupy a jel jsem na Empire of Dirt do Anglie, rozbil se a zranil si třísla. Tvl. blbý třísla..?! Byl jsem totál rozbitej, nezvednul jsem nohu. Za 3 týdny to bylo lepší a pro změnu jsem si zranil znovu to koleno. Lepší se to, ale pořád to není na sto procent. Hojí se to, jen to trvá všechno déle.

RD: Před deseti lety ti dělali obě kolena.

BF: Jo a naprosto bez komplikací, šlo to úplně hladce. Když mi teď doktor dělal koleno, říkal, že to bude trvat tak 3 – 4 měsíce. Teď je to 7 a konečně je to v pohodě. (směje se) Skoro to vypadá, že když jsi mladší, 6 – 8 týdnů znamená 4 týdny, teď 6 – 8 týdnů znamená týdnů 12 (smích).

RD: Bylo to náročný na psychiku, taková série zranění?

BF: Určitě. První den, co po takový době jezdíšna kole, motáš se hrozným způsobem a fakt to není dobrý. Lepší se to každým dnem, každou jízdu to člověk cítí líp, bere si to výš..Trvá to 1 až 2 měsíce, než se člověk vrátí plně zpátky.Pořád to tam ještě úplně nemám, potřebuji si dát pár dobrých jízd.

RD: Jsem zvyklý vidět tě na trailsech jezdit vždycky čistě a stylově, žádný schízy a záhozy. Najednou, když ti to nejde, si člověk uvědomí: “Přeci jen to je člověk..”

BF: Moje první session po dlouhý době byla na Posh. Tam prostě musíš přijít a říct si: “Teď si dám tuhle lajnu a budu to brát pěkně do výšky” [na Posh se musí skoro za všechny lajny brát, jinak lítá člověk daleko, navíc tam donedávna nebyla žádná Baby lajna na rozjetí – pozn. Hout]. Trvalo mi 12 pokusů, než jsem proskákal Chillers. [Chillers je nejježděnejší a asi nejoblíbenější lajna na Posh – Pozn. Hout] Vsadil bych se, že rok před tím jsem tu lajnu dojel na pokaždý. Pár lidí vidělo, jak se s tím peru a J-Bone říká: “Tohle jsem od BF ještě nikdy neviděl.” Nepamatuju si, že bych kdy jezdil tak špatně, byl jsem úplně mimo. Když jsou trailsy takovýho formátu (jako je Posh), dá se to jezdit jen jedním způsobem a to být uvolněný a brát si to všude hodně do výšky. Vtipný bylo, jak po těch dvou hodinách, když jsem to nějak proskákal, tak jsem si říkal, že letos jsou ty nájezdy fakt nějaký divný, nepovedený. A když jsem to tam konečně dostal na pohodu, najednou byly nájezdy dobrý. Jezdil jsem prostě ty skoky stylem, jak se jezdit nemají. (smích) Každý to zná, první session na jaře, všichni se trochu motaj. Čím jsi starší, tím víc se může stát, že jednoho dne po takovýhle session, kdy ti to nejde, to zabalíš. Je to něco jako “Tak jo, už na to nemám, seru na to.” Kdybych to neproskákal během těch dvou hodin, měl bych podobný myšlenky, hra skončila, nemá to cenu. (smích) Nechci jezdit na kole, když z toho budu mít špatný pocit, jak mi to nejde. Dokud stačí dvě hodiny a člověk je hned jistější, dá si lajnu, je to v poho. Letos při mé první session na Catty jsem si dal na začátek Roller line[Baby lajna na Catty – pozn. Hout].. Nikdy předtím jsem Roller line nejel!

RD: Pamatuju si asi před sedmi lety, přišel jsi poprvý na Catty Woods a proskákal všechny lajny z první.

BF: Když si na to teď vzpomenu, vůbec to nechápu. Bylo to navečer, jel jsem za Dave Kingem, on měl dost hlasitou brzdu, jak jsem jel za ním, ani jsem moc nevěděl kam jedu, jen jsem poslouchal jeho brzdu a koukal, jestli za to bere hodně nebo málo. Byl jsem docela blízko za ním, takže když to vzal hodně vysoko, musel jsem taky, abych ho netrefil.Dal jsem za ním všechny lajny z první, pak jsem se další hodinu snažil naskákat to sám a vůbec nevěděl, kam mám vlastně jet.(smích) Chtěl bych to mít zase tak v ruce jako tenkrát.

RD: Když už jsi byl na takový úrovni, můžeš to dostat zpátky.

BF: Jsem na kole pořád v pohodě.. Tenkrát jsem akorát neměl žádný zdravotní problémy spoustu let a ta vyježděnost byla obrovská.

RD: V rozhovoru v roce 2007 jsi říkal, že kdyby se ti stalo nějaký vážný zranění, jako třeba koleno, že by to bylo špatný. Co na to říkáš teď, když se to stalo?

BF: Mohlo by to být horší, ale vyděsilo mě to. Bylo to špatný. (smích) Se ztrátou sebevědomí se začínáš ptát sám sebe: “Stojí mi to za to?” Nedávno mi prasklo lanko na jedný dost velký lajně, když jsem potřeboval vyjet. Rozplácnul jsem se o dopad a fakt to bolelo. Žena se mě pak doma ptala: „Jak jsi byl vysoko, když jsi to zahodil?” Podíval jsem se na střechu svýho domu a říkám: “No, asi tak s támhletý střechy.” A protože jsem nechtěl dopadnout na kolena, dal jsem to na prdel. Cestou domů jsem skoro nemohl sedět a říkám si “Potřebuje čtyřicetiletý člověk lítat 4,5 metru ve vzduchu?”

RD: V roce 2004 jsi na otázku, jak dlouho ještě můžeš jezdit na současné úrovni, odpověděl “zeptejte se mě za 5 let.” Co bys řekl teď?

BF: To bylo fakt 2004, tak dávno? Vlastně to docela sedí. Za posledních pár let bych odpověděl tak 2 roky. Teď bych to snížil na rok. Vím, že můžu příští rok jezdit pořád dobře, ale stejně se to jednou musí dostat do bodu, kdy už nebudu jezdit profesionálně. To není o tlaku na mě, to je o závazku, který cítím. Když mi firmy platí, musím za to odvést nějakou práci. Jednoho dne to skončí, už nebudu profík, bude to už jen mé hobby. Cítím, jak se tohle u mě pomalu posouvá dopředu. Když jsem se rozbil na Empire of Dirt, cítil jsem tu zodpovědnost, sebrat se a jít jezdit. Dalo se v tom stavu jezdit? Možná, ale bolelo by to neskutečně. Noc před závodem jsem ležel v posteli a přemýšlel: „Seru na to, zítra to pojedu.” Pak někdy ve 3 ráno se vzbudím a říkám si: „Proč bych musel zítra jet? Zabiju se, když do toho půjdu.” To bylo poprvý, kdy jsem jasně pochopil: „Bylo by super, kdyby to šlo, ale když to nejde, tak to nejde, žádný musíš není.” Když nemáš správně nastavenou hlavu, mysl, tak se rozbiješ. Tak to je. Když jsem se rozbil na Dream Line, jel jsem na hranici svých možností, tak dobře, jak jen můžu jezdit. Pak to zranění člověk bere líp, prostě se to stalo. Spousta lidí, se kterými jsem jezdíval, postupně zmizeli. A pak se objeví v sekci Friends na Anthem II videu. Třeba budu mít nějaký záběry na Anthem III v sekci Friends až mi bude 47. (smích) Jako by se ze mě pozvolna stával poustevník, od dneška za 5 let bych se vsadil, že budu zalezlý a jezdit tak dvoje trailsy a dva cement parky. Jezdíš tam, kde se cítíš dobře.

RD: Souhlas, přesně takhle to mám i já se svým ježděním.Na druhou stranuje vždycky úžasný sledovat ty týpky, kteří se někde objeví poprvý a hned to začnou totál zabíjet.

BF: Myslím, že to je přesně o tom být profík. Je tady tolik lokálních killerů, dokonce je znám spot od spotu, když někde jezdíš s místním klukem, a on fakt, fakt dává. Pak ho vidíš někde jinde a jen se divíš. Když jezdíš na neznámým spotu, připadáš si někdy jak idiot. Podle mě nejlepší spoty ti zaberou několik dnů, než si je najedeš. Třeba Burnside nebo FDR [legendární americký cement parky – pozn. Hout], první den nevíš, jak tam jezdit, když ale sleduješ lokály, jaký jedou lajny, pomůže ti to. Když jsem někde na novým spotu, vždycky doufám, že tam bude nejlepší lokál, aby mi ukázal, jak se tady má jezdit. Jinak je to někdy jak puzzle a žádný kousek nezapadá dohromady.

RD: Kdy sis dal naposledy bikrosový start?

BF: Na Bmx downhillu na X-Games v roce 2003. Dnes vůbec nechápu, že jsem někdy tolik šlapal.

RD: Je docela paradoxem, že dnes se vyhýbáš šlapání jak to jen jde, a přitom jsi kdysi závodil v bikrosu.

BF: Možná můžeš v životě našlapat jen určitý množství a já to přepálil ve 32 letech.Fakt nechci šlapat ani trochu, nikde. Třeba v FDR je to fakt oříšek. Nechci vytahovat žádnou špínu, ale X-Games, to není nic jinýho než hra na triky a šlapání. Trik na zdi, šlapej přes celý park a dej trik na druhý straně.. Pořád dokola.

RD: A to je přitom cementový park postavený přímo na závod.

BF: Jsem si jist, že když nebudeš šlapat, skončíš tak 15.

RD: Je to subjektivní, ale tohle je trochu na hovno..

BF: Koukáš se na to a je to prostě trikový závod, víc triků vyhrává. Druh ježdění, který chci já jezdit, tam se griluje a někdo pije pivko. Nikdo nešlape přes půl parku, z triků se na trailsech možná objeví nějaký one foot nebo 360 na konci session. Skončil jsem s érou závodů a dal jsem se na grilovací éru. (smích) Jsem si jistý, že nejsem jediný, kdo si myslí, že v cemenťákách by se nemělo šlapat. Jednou jsem viděl v cement parku kluka na koloběžce, který se odrážel uvnitře bazénů, všichni ostatní se mu za to smáli. (smích)

RD: DIG číslo 5 jsi měl fotku na obálce s nofoot cancanem. Jak je podobný tvůj život dnes a tehdy?

BF: Jediný dvě věci, které jsou stejný, je, že pořád jezdím na kole a pořád jsem se svou ženou Jen. Vztah a bmx, věci, který obvykle nejdou moc dohromady.

RD: Dlouhodobý vztah s holkou se nezdá být zrovna typický pro svět bmx v posledních letech. Jak jsi to dal ty?

BF: V době někdy mezi 20ti a 30ti, jste pořád na cestách. Tak to je. Já byl na cestách a ona chodila do školy. Je to slušnej zápřah udržovat vztah a zároveň žít bmx životem.

RD: Občas to na sebe pěkne naráží.

BF: Je to hlavně o dvou věcech: Cestování a zranění. Voláš domů „zlomil jsem si ruku.“ Ona to se mnou pak musí nějak zvládnout, když jsem vyjetej z prášků proti bolesti a komplet mimo.Vím, že to není jen tak, tohle dávat.A rozhodně to není pro každýho.

RD: Je to i o vlastnostech a povaze těch dvou lidí, ne každý to má.

BF: Tak to každopádně. Jedna story za všechny. Kdysi Jen dokončovala její magisterský titul na škole. Měla s tím hodně práce, učit se, diplomka a tak, prostě psycho.Měli jsme tenkrát dva psy. Já venčil, staral se o jídlo a domácnost. Někdo se tehdy zranil na Road Fools 14 a já dostal telefonát, jestli nechci jet místo něj. Ani jsem nad odpovědí nepřmýšlel, Road Fools, no jasně že jedu. (smích) Řekl jsem to Jen a ona na mě nevěřícně kouká se slovy „Děláš si prdel? Jedeš pryč na 10 dnů?“ Když ti zavolá Stew (Johnson) a zeptá se jestli chceš jet na Road Fools, prostě neřekneš ne.. Jak říkám, zranění a cestování, tohle skloubit se vztahem, o tom to všechno je.

RD: Zpátky k Sheep Hills a tý fotce na časáku.

BF: Pamatuji si, jak se to fotilo. Dneska když se něco fotí, přijde fotograf, všechno se dohodne, připraví a všichni ví, co se bude dít. Tehdy prostě fotograf přišel ke skoku, lidi jezdili a on fotil. Fotograf (Bart de Jong) to tam jen tak cvakal na film. Vzpomínám si, že to byl pravý hip, neuměl jsem na pravých hipech nofoot cancan. Nějak jsem ho dal, on to cvaknul a byla z toho fotka v časáku. (smích) Když vidíte videa z trailsů té doby, je jasný, proč jezdili lidi bez helem. Dopady měly metr dvacet, maximálně metr pade. Teď mají občas přes 3 metry. Když na tom jezdíte, je to o tom samým jako kdysi, je to jen celkově větší. Adaleko více lidí se občas rozbije. Záběry z Posh před 15ti lety, skoky jsou maličký. Trailsy se posunuly dopředu, ale stejně jen málo lidí chce skákat 10ti metrový skoky. Spíš se to všechno posunulo víc do technična, je v tom mnohem víc kreativity. Už to není o 6ti rovných skocích, jsou v tom klopenky, hipy, transfery. O tomhle dneska trailsy podle mě jsou.

RD: Rovný sekce by dneska byly asi dost nudný.

BF: To jo, ale lidi to stejně nechápou, bmx veřejnost neví, o čem trailsy jsou. Možná je to i dobře.Nemyslím si, že by trailsy zvládly velký nárůst popularity. Pro mě trailsy coby forma bmx dávají největší smysl. Když lidi mimo bmx komunitu vidí trailsy, nechápou, jak se na tom dá jezdit na kole. Několik dopadů na Catty má přes 4 metry..Větší skoky už mi nevyhovují.Mám rád výzvy, když jsou lajny technicky náročný, ne když mají skoky 12 metrů.

RD: Jezdil jsi na trailsech po celým světě, na těch nejlepších i nejhorších. Když to pak porovnáš se skokama v Bethlehemu, kde je všechno vyladěný, není to třeba i jednodušší jezdit na takovým spotu, kde přesně víš, jak která lajna funguje?

BF: Pokaždý, kdy se dostanu na nějaký trailsy ve světě, mohl bych na nich okamžitě hledat nedostatky. Není to o tom, že by ty skoky byly špatný, je to o způsobu stavění trailsů. Východní Pennsylvanie je v tomhle hodně odlišná, je to postavený jinak. Často vidím lidi, jak přijedou do Pennsylvanie a přetáhnou něco o 2 metry, pak se ptají: „Proč jsou ty skoky tak krátký?“ [Trailsy ve východní Pennsylvánii jsou vesměs přelítávací, je tam hodně rychlosti, která se musí využít k lítání vysoko, aby člověk neletěl na placku, jsou to takový trochu spiny, do dálky se letět nesmí – pozn. Hout]

RD: Chybí ti tripy jako býval Road Fools?

BF: Tohle bude znít dost negativně. Nemůžu jezdit 12 dnů v kuse.Nevím, jestli to je věkem, ale je fakt těžký jezdit tolik dnů v kuse. Už fakt moc nejsem na nějaký výlety. Je to dost šílený tohle vyslovit.

RD: V DIGu 23, v rozhovoru ohledně Road Fools 9 říkáš, že na takovým výletu se naučíš za týden víc, než co za celý předchozí rok. O 10 let později, jsi v pohodě s tím co máš, nebo by ses chtěl pořád učit nový věci?

BF: Nemyslím, že mám potřebu se učit cokoliv novýho. Chtěl bych lítat výš, mít kolo víc v ruce, jezdit čistěji..dovést své ježdění k dokonalosti. To jsou vlastně taky triky, dávat vysoko, čistě, ve stylu.Bývaly časy, kdy jsem se snažil zůstat v kontaktu s aktuální trendy v ježdění, ať už šlo o ježdění čehokoliv. Dneska, pegy už si asi nenasadím. Pořád občas vidím zajímavý streetový spoty, ale je to spíš wallride nebo něco s dopadem.Už se mi nechce jezdit po městě na kole a hledat spoty. Tuhle část ježdění jsem ztratil. Sednu prostě do auta a jedu na trailsy nebo do parku. I když si uvědomuji, že je to má taky něco do sebe, aby měl člověk to kolo maximálně pod kontrolou. Možná to je věc, kterou si odnesu z tohoto rozhovoru. (smích) Kousek od mýho domu je zajímavý spot s gapem do wallridu, mám to na opposite. Vím, že bych to dal, ale nikdy jsem se k tomu nedostal. Nedávno jsem jel kolem a byly na tom wallu stopy od kola. „Sakra, někdo mě předběhl.“(smích) Asi bych měl občas taky vyrazit do města na streetek..

RD: Za tu dobu co jezdíš, dával jsi všechny možný druhy ježdění: bikros, streetový závody, parkový závody, dirtový závody. Co sis z toho všeho odnesl?

BF: Když se na to člověk podívá zpátky, je to divný. Obecně kontesty, vezmou se různý překážky, hodí se to na plac a dávej. Postaví se třeba lajnu trailsů, nasází kolem tribuny a vem si život. Pomalu se z toho stává spíš cirkus než bmx. Teď ty nový street kontesty, to je divnověc. Postaví streetový setup někde, jsou tam krabice, zábradlí, wall, postříkaj to graffitama.. kouká se na to dobře, ale je to divný, umělá ulice. Dirtový contesty kdysi, docela mě to i bavilo, jel jsi v dresu, full face helmě, příšerný skoky někde na otevřený ploše.. Když se projela kolej, tak tam byla kolej, nikdo to nespravil. Pamatuju si X-Games, kde vzali oranžový sprej a označili kolej na nájezdu, abys ji viděl. (smích) Dnes si řekneš, sakra proč se to na 20 minut nezastaví, aby se kolej spravila? Nechci být starý zatrpklý děda, ale nic z toho už mi dnes nedává žádný smysl, pokud nejde o dobrý cement park nebo trailsy.

RD: Myslíš závody a soutěžení?

BF: Jo. Když si v tom jedeš, všechno ti připadá v pohodě.Prostě si jedeš svoji nejlepší jízdu a neřešíš to.Pak se všechno začalo hodně hrotit, když bych dnes vyndal svoji nejlepší jízdu, skončím možná dvacátý. Když se ti daří na závodech, je to super, dává to smysl, přijedeš, nandáš, vyhraješ prachy, jedeš domů, skvělý pocit. Dřív nebo později se ale dostaneš do stavu, kdy s tím začneš bojovat, hrotit to za každou cenu a pak to není zrovna příjemný. Dokonce i dnešní webový videa, většina z nich mi nedává smysl.

RD: Jak to?

BF: Ty trendy. Nemám žádný problém s jakýmkoliv druhem ježdění, ale za poslední roky už je trochu moc všech těch smith grindů do 180, tuck nohandů a hangover toothpicků.. [aktuálně bychom mohli jmenovat jistě podobné sérky, který jsou vidět všude dokola – pozn. Hout] Bohužel to je dnes u dětí populární. Ve skateparku, pořád se mě někdo ptá: „Umíš tuck nohand?“ a já si říkám „A do prdele!“ (smích) Nejdřív to byl prostě no hander, pak se zažaly dělat suicide nohandery a starým nohandům se říkalo oldschool nohand, teď je z toho najednou tuck-no.

RD: Je to na hlavu, jak se to opakuje v cyklech.

BF: Slam Bary. 8 palců vysoký řídítka, to byl standard. Pak se to zmenšilo, jezdily se malý řidla, teď zase opačný extrém a jedou se obrovský. Gary Ellis a Terry Tenette [legendy americkýho bikrosu 90. let – pozn. Hout] měli největší řídítka, co jsem kdy viděl. Jednou jsem stál vedle nich na startu, byly obrovský. Některý trendy proběhnou a ani nemáš na výběr. Myslím, že 36-13 byl v pohodě převod. Jednou se zeptám v shopu, jestli mají nábu a oni „Máme 8, 9 a 10 zubů.” A já na to: „Heh, tak teda beru 10.”

RD: Když na začátku 90tek Rich Barlett vypustil Block video, měl jsi tam pár záběrů z Woodwardu a podobně.

BF: Myslíš ježdění v parku? Víš, co je na tom smutný? Musel bych se na to podívat znovu. Tenkrát jsem to měl jinak.Pártkrát jsem ses Richemsvezl. Pořádal kdysi speciální bikrosový tréninky. Byla to doba, někdy od´92 do ´02, kdy jsem videa nesjížděl vůbec, dokonce ani, když jsem v nich měl nějakej part. Dirty Deeds, točili jsme s Parrickem [Dave Parrick, známý americký producent bmx videí – pozn. Hout]spoustu záběrů všude možně, doma, na trailsech, a vzpomínám si, že poprvý jsem to viděl až po letech v POW baráku, když to tam běželo v obýváku. Svůj part v Soilu jsem neviděl, dokud jsem se na něj nekouknul v bonus sekci Anthemu II. (smích)

RD: To je neuvěřitelný.

BF: Chase Hawk byl jednou kvůli tomu na mě dost nasranej. Někam jsme jeli a najednou začli hrát nějakej song a on, „To je tvůj part, to je tvůj song ze Soilu!”, já na to, „hmm, já na to nikdy nekoukal”, „Cože? Vždyť jsi měl poslední part!”? „No jo no, co ti na tom mám říct. Měl jsem se na to asi podívat co?” Barspinner Ryan se z toho určitě zvockne, až si tohle přečte. Jsem si jistej, že jsem ten part viděl, ale prostě si to nepamatuju. Trail Nazis budou asi nasraný, ale 1201, Trailblazin’, Seek And Destroy[všechno legendární bmx videa – pozn. Hout], žádný z těhle videí jsem taky neviděl. Radši jsem místo toho jezdil; nějaký videa mi byly u prdele. Navíc jsi je tenkrát nemohl zkouknout na Youtubu, potřebovals video. Tak a je to venku, doufam, že jsem tim nikoho moc nenasral. Lidi si teď budou asi řikat, „Ty vole to je kokot” (smích)

RD:Pomohlo ti nějakým způsobem ježdění s Richem Barlettem v tom, že sis uvědomil svou univerzálnost, coby jezdec?

BF: Rozhodně. Jezdil sice všude na streetu jen tak wallridy a podobný věci, byl to ale první člověk, kterej dokázal udělat 360 na všem. Měl to asi tak, že „Když to můžeš skočit, můžeš na tom taky umotat tři šest” Nejdřív jsem to nechápal, ale od tý doby jsem to pak měl pořád tak že „Když to můžeš skočit, můžeš na tom stoprocentně udělat i tři šest”. Jezdil jsem se spoustou lidí, kteří se nespecializovali jen na jednu věc. Pamatuju si na závodní éru, byl jsem tenkrát na střední, jel jsem na léto do Kalifornie, bylo to někdy ke konci 80.let. Jeden večer mě Clymer vzal do Civic centra (v Anaheimu), kde byl wallride do zatáčky, první, kterej jsem v životě viděl, navíc to byl jeden z těch kratších. Clymer do něj naskočil z manuláu a v rychlosti ho projel. Byla to nejšílenější věc, jakou jsem kdy viděl. Dal jsem to taky a bylo to neuvěřitelný, „tvl. já jedu po zdi!” To byl celý Dave, vždycky posouval hranice. V tý době nebyly žádný pegy. Streetový ježdění to byly manuály, wallridy a všemožný skoky.

RD: Jak se diváš na dnešní dirtový kontesty?

BF: Dirtový závody jsou dneska spíš jako funbox závody. Byly doby, kdy triky na dirtovejch kontestech byly triky, který lidi dělali na trailsech. Dneska to jsou triky, který děláš ve skateparku.Je samozřejmě pár vyjímek jako Nasty nebo Parslow.Myslim si, že dirtový kontesty jsou dneska dominantou většinou pro skateparkový týpky. Když máš dostat co nejvíc bodů za co nejvíc šílenej trik, nebudeš je zkoušet na trailsech, ale budeš se je učit na resi. Mikey (Aitken) vyhrál contest v Utahu [Dewtour v Salt Lake City v roce 2008 – pozn. Hout] trailsovejma trikama, ale to už se asi nikdy opakovat nebude.

RD: Myslíš, že by se to mohlo někdy změnit?

BF: Ne. Podle mě je teď nejlepší trailsovej jezdec široko daleko Clint Reynolds. Na dirtovejch závodech by ale asi nezajel nikoho. Je to monstrum (systém hodnocení a závodů), který vytvořilo samo sebe a vymklo se kontrole. Pro mě jsou teď zábavný trailsy. Nedávno jsem se musel smát, když šlo pár lidí okolo skoků a vidělo 5 týpků přes 30 v ustřihlých kalhotech, do půl těla, zpocený, jak si tam dávají pohodovou session.

RD: Už nějakou dobu nosíš pravidelně helmu. Van (Homan) ji teď nosí pokaždý, i když jde na street. Co tě k tomu vede?

BF: Na trailsech ji má většina lidí, né-li každej. Na trailsech je to nutnost, ve vertu je to nutnost.Dokonce ive spoustě skateparků, protože maj dohodu s pojišťovnama. Na street to mám ale jinak. Když si jen tak vyjedu z garáže na pár spotů, tak si ji neberu.Pro mě je velkej rozdíl mezi tím jezdit trailsy, nebo se jít jen tak projet. Myslim, že většina streetovejch týpků si jentak jezdí na pohodu. Když si takhle jezdíš, je těžký si brát helmu. Je vtipný, když koukáš na nějaký video, týpek tam má 15 triků a u posledních dvou má helmu, protože to jsou ty největší vraždy. I když myslím, že je to vlastnědobře. Jednou jsem se takhle zastavil nasilničním kole na drink a nějaký týpek se ptá“Bez helmy?” Nechystám se zkoušet něco, při čem bych měl padat. Kdybych si myslel, že budu padat, tak bych si asi helmu vzal. Je to tenká hranice.Na X Games ve streetu mají všichni týpci helmu. Myslím, že to tak má bejt, na ulici ale týpka, co se jde jen tak na pohodu projet, s helmou nepotkáš.

RD: Na začátku devadesátek jsi se zúčastnil Rampage.

BF: Jel jsem tam s Barlettem. Z nějakýho důvodu jsem se naučil wallridy naopposite. Když jsem vyrůstal, tak v našem městě byl wallridenaopposite, takže tak jsem se ho i naučil. Jel jsem teda na ten kontest a dělal tam wallridy na opposite. Někdo něco řikal. Zkusil jsem je teda jet normálně a najednou mi to dávalo mnohem větší smysl. Dneska z nich udělám ven i table. Byl jsem pátej, Ron Kimler šestej.Byl tam taky Taj. Neznali jsme jeden druhýho; pár let potom jsme se tomu smáli. O pár let později jsem jel na Scrap contest; byl to týden před ABA Grands [největší bikrosový závod v Americe – pozn. Hout], takže jako profesionální sportovec jsem asi neměl jezdit na takovejhle skateparkovej kontest před největším závodem roku. Tenkrát jsem to tak ale měl. Byla to sranda.Myslím, že to byl důvod úpadku mýho závodění. Nechtěl jsem trénovat a bejt nejlepší jezdec na světe.

RD: Jak je teda možný, že ses skoro stal jedničkou AA Pro?

BF: Prostě jsem pořád jezdil. Myslím, že ten rok, kdy jsem skoro vyhrál titul v profíkách, jsem byl prostě na dobrý vlně, 2 nebo tři roky v kuse jsem nebyl zraněnej. Jeden den jsem byl schopnej na několik hodin jezdit motokros, další den snowboarding, další den trailsy, a pak na závody. Když to takhle děláš rok v kuse, máš výkon sportovce a formu, která se vymyká tabulkám. Byl jsem prostě nabitej.Jeden příběh za všechny. Byl jsem na závodech AA, závodili jsme celej den, jeden týpek nám řikal o tom, že má na zahradě trailsy s osvětlením. Po závodech jsme šli k němu a jezdili asi do desíti v noci. Když jsem se vrátil na hotel, v hale jsem potkal Gary Ellise, Danny Nelsona a pár dalších profíků. Divili se „To jdeš teprve zpátky?”, protože závod skončil už někdy před čtyřma nebo pěti hodinama. „Jo jo, jeden týpek tady má na zahradě skoky, tak jsme si byli na pár hodin pojezdit”. Koukali na mě, jestli jsem normální, když si jdu ještě po celodenním ježdění zaskákat na trailsy. Minulej rok jsem byl na Nike Pool kontestu, po dlouhým dnu ježdění jsem si zašel na bar. Měl jsem v sobě už pár pivek, když kolem desátý přišli Chad Kerley a Pat Casey, oba celý zpocený. Co jako dělali? Prej si spolu dali ještě game ofBIKE pro nějakej webovej edit. “Ty vole, vy jste byli ještě jezdit?” (smích) Nechápal jsem, jak mohli jít po celým dnu závodění ještě jezdit. Pak jsem si vzpomněl na příběh, kterej jsem zmínil před chvíli. „A sakra.” Kruh se uzavírá. Teď jsem já ten týpek, kterej nechápe.

[Brian Foster na ABA Grands 1995 v nejvyšší profi kategorii AA Pro držel v posledním finále druhý flek, který mu zaručoval titul šampiona za celou sezonu, nejprestižnější titul, jaký mohl člověk v bikrosu v té době vyhrát. V poslední zatáčce mu ujelo přední kolo a spadnul. Přišel o titul, 15 tis. dollarů a novýho Jeepa pro vítěze celý sezóny. – pozn. Hout]

RD: Když mluvíme o uzavření kruhu, jsi od počátku součástí FITu. Jaký to je pocit nakonec skončit na rámu od stejný značky, jako byl tvůj první sponzor v 16ti, tedy S&M?

BF: Myslím, že jsem v ´88 vyhrál Grands na Elfu a to bylo po tom, co jsem dostal S&M Dirt Bike z nějakýho bikeovýho shopu. Už ani pořádně nevim, jak to tenkrát fungovalo.Myslím, že jsem dostal rám a dres; taková byla dohoda. V tom dresu jsem pak objel pár závodů.

RD: O 23 let později a pořád jezdíš ve firmě, co vlastní ten samý člověk.

BF: Možná to je věc toho uzavírání kruhu. Myslím, že jsem začal na S&M, pak si jel 15 let v mainstreamu a teď se vracím tam, kde jsem začínal. Já a Chris [Moeller, majitel S&M, pod který spadá i FIT – pozn. Hout] jsme přibližně stejně starý. Je dobrý mít kolem sebe lidi, s kterejma si máš co říct. Není to žádnej businessman, kterej neví, o co jde, nebo někdo mladší, kdo by po mě chtěl, abych byl víc produktivní. Nějakej novej chlápek se dostal do Primo a rozhodnul se odříznout starý týpky. Nejdřív jsem to neřešil, protože jsem si řikal, že se jim asi nedaří, pak ale nabrali bandu novejch lidí. Prostě mě nahradili a nebo nebylo to úplně fér.Teď jsem v bodě, kdy si s lidma můžu čestně promluvit a říct; tady je to, co můžu nabídnout.

RD: Když jsi byl u Schwinnu, byl to vrchol tvý kariery, co se týče peněz?

BF: Časy u Schwinnu/Airwalku. Byly to peníze, který šly do bmx z venčí, nebylo to ze scény.Všechny tyhle korporace (který sponzorujou tým) maj dost volnejch peněz, takže jezdci jsou dost dobře placený. Dneska je to dělají hlavně energeťáky.Bikeový společnosti nikdy nebyly schopný platit jezdce nijak zvlášť super dobře.Každej má nějakej vymezenej úsek, a pro mě tahle doba trvala něco mezi čtyřma pěti rokama.Myslím, že to prostě bereš jak to je.Je doba, kdy si vyděláš pár stovek doláčů za měsíc, pak se dostaneš do nějaký bubliny, kdy vyděláváš balík, bublina praskne a jseš zpátky na stovkách doláčů (smích). Jo, tak to tenkrát fungovalo.

RD: Jakej to je pocit mít vlastní plastovou postavičku?

BF: Pořád jich mám plnou krabici, jen tak, pro ten pocit. Bylo to trochu divný. Celej ten proces výroby je divnej. Naskenovali mi laserem hlavu. To je vtipný – i ta malá hlava na figurině už má kouty. (smích) A to bylo někdy, když mi bylo okolo osmadvaceti, už tenkrát jsem měl dost výrazný čelo. Když jsi pro firmy in, hodně cestuješ, dějou se různý věci. Třeba„Hej, musíš udělat tohle. Musíš se kvůli figuríně hodit do gala.” Jseš na meetingu, kde se dohadujou, jestli bude postavička mít džíny, chrániče na kolena, nebo jestli helma bude odnímatelná nebo ne. Bylo to vtipný. Nebylo by špatný dostávat pořádtakový prachy za podobněprozevlenej čas.

RD: Začals chodit do školy.

BF: Začal jsem minulý podzim, je to bláznivý samo o sobě. Tenhle podzim se chystám chodit pravidelně. Pořád z toho mám trochu nervy. Upřímně nevidím reálně, že sidokážu ve 45ti vydělávat slušný peníze k uživení (ježděním na kole). Jedna z možností byla zůstat pracovat ve světě BMX, část mě si ale řiká, že k tomu, abych to tak mohl mít, bych musel žít v Kalifornii; aspoň to vypadá jednodušejc, když jseš tam. Tak jsem se rozhodnul jinak a teď jsem zpátky ve škole. Chtěl bych dělat něco spojenýho s fyzioterapií. Dost se zajímám o to, jak podpořit lidi v rekonvalescenci. Setkal jsem se s hodně velkou negativitou (v minulosti), “Máte zlomený kotník, s ježděním je nejspíš konec”. Takhle to fungovalo dokud jsem nepoznal pár doktorů v Kalifornii, který naopak dokážou člověka podpořit. Tam jsem se dostával třeba do situací, kdy jsem měl sešitý koleno, blížily se X-Games a doktor byl zapálenej do toho, abych mohl jet. Pořád se ptal„Kolik dní ještě máme?” atak mi do toho dal další stehy, aby to ještě trochuvíc zpevnil. Chci podporovat BMX, ale bez toho, abych tím byl totálně zaplavenej. Myslím, že kdybych zítra dostal job u Fitu, za deset let, to mi bude padesát, tam budu pracovat jako skladník. Nastavil jsem si rozvrh tak, že mám školu úterý-čtvrtek, takže o víkendech můžu jezdit. Kontest, na kterým jsem se zranil, celý víkend jsem se bavil s doktorama a přemýšlel o tom. „Tohle je to, co se chystám dělat”. Potím se už jen přitom, když o tom mluvím. Kdybych mohl dostávat slušný prachy za ježdění až do 60ti, šel bych do toho, zatím to ale spíš vypadá, že vydělávám míň a míň každým dnem. Dokonce už ani nejezdím na žádný kontesty. Nechci se kvůli tomu rozbít natrvalo.I když si už ježděním nebudu vydělávat, stejně budu trávit víkendy na trailsech, vezmu s sebou nějakou hudbu, galón vody a dám si pohodových 6-7 hodin v lese.Nechci skončit se sportem porážkou. Sport je obecně zajímavý. Vidíš lidi, kterýmse daří a pak vidíš týpky, který skončej příliš brzo, nebo naopak příliš dlouho.Sledoval jsem Bretta Favreho[legendární hráč amerického fotbalu – pozn. Hout] v průběhu jeho posledních pár sezon, skončil tak, že se sotva belhal, kotník fialovej, pohmožděný kyčle, prostě zdrchlanej. Nemyslím, že je vymezenej nějakej přesnej čas, kdy skončit. Nikdo se nechce ztrapňovat. Jsem nervózní z velkejch Red Bullkontestů.Většinou tam maj dost velký skoky, na který prostě nejsem zvyklej. Nevadí mi se ztrapnit před kámošema v lese, ne ale v televizi. Existuje zvláštní BMX mentalita, že když se rozbiješ, zvedneš se a jdeš do toho znova. Vzpomínám si, jak jsme před 2-3 rokama byli s Vanem (Homanem) na nějakým road tripu, zkoušel jsem tailwhip, nepadalo to tam a rozbíjel jsem se. Zkoušel jsem to několikrát, párkrát to vrátil jen na jednu nohu a vzdal to. On na to „Cože? Dělej, to dáš” Já na to „Fakt ne”.Byl by z toho parádní sestřih crashů, koleno bolí, srát na to. Cejtím se trochu blbě, když tohle říkám a Van je doma se zlomenou nohou (smích).Když si stoprocentně věříš, tak se nemůže nic posrat. Byly doby, kdy jsem se pokoušel o nějakej záběrdo videa a věděl jsem, že to dám.Jedním dechem ale dodávám, že zrovna tak jsem se párkrát rozjížděl do něčeho, čemu jsem dvakrát nevěřil, že vrátím.Viděl jsem zkoušet lidi věci, u kterejch si řikáš „Vyser se na to nebo se zabiješ. Zkoušels to 10krát a nic”.Většinou jakmile se mi tyhle myšlenky objevily v hlavě, tak to dalším pokusem vrátili. Tohle pak je jedinej záběr, kterej vidíš ve videu.Možná k tomu jeden crash. Myslím, že by se na konci každýho videa měly tyhle věci objevit; kolik pokusů, kolik týdnů..BMX je hodně o tom “tohle musíš dát”. Je to jako hra s ohněm a není to vždycky zábava, šedý rozměr bmx, o kterým se nemluví.

RD: BMX existuje něco okolo 40ti let, takže asi těžko zodpovětitelná otázka, myslíš si ale, žeje nějaká hranice, kdy skončit s tím, jezdit si jen tak po ulici na BMXovým kole?

BF: Pamatuju si na ježdění, když mi bylo 22, lidi se za mnou otáčeli a říkali „Nejseš na tohle trochu starej?” Nejsi, dokud to neřešíš. Když jsem chodíval na motokrosový tratě, tak tam byl 60 letej chlápek, kterej lítal dost velký skoky. Jasně, tlumiče hodně pomáhaj. Myslím, že když nebudu zvládat fyzicky zvládat dopady na trailsech, budu jezdit motokros. Je to hrozně pohodlný, na druhou stranu když se rozbiješ, rozbiješ se hodně. Myslím, že vrchol je od 20 do 28; v 16ti to ještě není ono, pořád rosteš, stáváš se silnějším.Neumím si představit, že tohle teď čte někdo, komu je 29. (Smích). Od 30 do 39 to nebylo vůbec špatný. Žádný zranění, pohoda.

BF: Šel sis vlastní cestou v progresu?

RD: Jsem o několik světelnejch let lepší na trailsech. Myslim, že se to dostává do bodu, kdy se můžem hádat, jestli 50ti letej týpek jezdí dobře, proč ne. Nemyslím si, že je nějakej limit, ale každej by to měl pravděpodobně v nějakým věku odpískat, pro svý vlastní dobro. Kdyby mi ale tohle někdo řekl ve dvaatřiceti, zeptal bych se ho, o čem to mluví. Můžeš ztratit pár triků, naučíš se ale jezdit lípna kole. Když jezdíš dobře, není v dohlednu žádnej konec.Když špatně, je to spíš “No ty vole.”

RD: To je jedna z věcí, která se u mě v průběhu let změnila. Když jsi nahoře, je to super, když dole, je to v prdeli.Otočme list, jakej je tvůj vlastní oblíbenej video part?

BF: Dirty Deeds ukazovalo to, co jsme ve skutečně dělali. Byl to obraz tý doby. Moje Stay Fit sekce patří do seznamu mejch oblíbenejch. Poslední tři týdny natáčení pro tohle video začlo dost věcí jít z kopce. Jednak se mi už tolik nedařilo na kontestech a pak jsem byl na pokraji vyčerpání. Takže při natáčení jsem dělal věci, co dávám normálně. Nesnažím se zkoušet třeba..

RD: Smith do 180ky a tuck nohand?

BF: A hang-over toothpiky. Tenhle part byl dobrej protože to bylo překvapení.Lidi už ode mě nic moc nečekali. (smích) American Muscle do toho zapadá, jen je to divný tím, jakým způsobem to bylo nastavený .Každej má svůj part, ale celý je to takový nevyrovnaný, neuspořádaný.

RD: O tomhle videu lidi pořád mluvěj.

BF: Nemyslím, že by v něm byla jedniná 180ka nebo trik na fakie; Možná se pletu. Rád bych udělal jinej part.V budoucnu bych mohl mít další projekt.

RD: Slyšels v průběhu let o sobě nějaký fámy?

BF: Víš snad něco, co já ne?

RD: Ne. (Smích)

BF: Znám pár legendárních lokálních příběhů ze Sayerville, který mě vždycky rozesmějou. Třeba že jsem dal nějaký sérky a lajny, který prostě dát nejdou.Vždycky budou příběhy, který se vyprávěj, každej si něco přidá, až už nakonec nejsou vůbec pravdivý..V Tennessee je nějakej wallride, kterej jsem údajně někdy dal.Ani jsem pořádně nevěděl o čem ten prcek mluvil, ale řikal něco jako “Dals tohle!”Ani náhodou.Samý fámy… nemá cenu se tím zabývat.

RD: Jakej máš názor na to, kdy skončit?

BF: To záleží na víc věcech. Když nemáš radost z toho, co děláš, skonči s tim. Když nejezdíš na takovým levelu, na jakým bys chtěl jezdit, není to taková zábava. Nebaví mě se motat, bejt nervózní a rozhozený.Je to o tom, aby to byla zábava, bavilo tě to. Přijde okamžik, kdy ježdění přestane být můj job a hobby.Chtěl bych si ježdění užívat ještě jen tak pro zábavu, než s tím skončím úplně.Myslím, že to poznám;budu to prostě cítit divně. Vzpomínám si, když mi bylo 18 nebo 19, byl jsem v nějakýmklubu, kde 40letej naplešlej týpek kupoval holkám drinky, řikal jsem si „Co to jako dělá?” Nebo je to stejně divný jako 20 letej kluk na koloběžce. Nemyslím si ale, že se budu někdy cítit divně v lese na trailsech. Trailsy jsou dobrý místo na penzi. Jestli někdy zmizím ze scény, pravděpodobně budu v lese, ustřihnutý džíny, do půl těla, helma na hlavě.

This entry was posted in Czech stuff and tagged , , . Bookmark the permalink.

4 Responses to Brian Foster – DIG Legends Interview

  1. Jirka Zouhar says:

    Super práce, moc díky za překlad!

  2. George says:

    díky za překlad, krásný počtení !

  3. Dušan says:

    Díky pánové za překad! Na tenhle rozhovor jsem se hodně těšil. Je to pecka!
    A Houte tu helmu by si měl taky nosit kámo.

  4. eMTý says:

    Krásný rozhovor, tesat do kamene jeho slova! Jsem neskutečně hrdej na to, že při focení toho whipu v košili stojím za fotografem, že s ním mám fotku a hlavně na to, jak mě pochválil, když jsem za ním z první projel právě chillers lajnu. To byl zážitek na celej život!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*


3 × = 6

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>