17 863 km od domova

Uchvácený velkejma vlnama dupeme na brzdy v autě a jdem se projít po pláži

Přicházím s materiálem, na který se nejedno oko trailsového nadšence a čtenáře tohoto webu těší a mam tu čest vám naservírovat další povídaní od Satana a Matese z jejich cesty přes půl světa. Když jsem to četl tak jsem si vzpomněl na Kubu Vodičku, kterého tímto zdravím a myslím, že se sakramentsky tluče do hlavy (nebo možná taky ne, vždyť já vím jak to měl složitý). Takže bez zbytečných okolků klikejte dále a čtěte novozélandský deník dvou magorů.

Poslední noc v Thajsku

Je to tady. První krok. druhej krok, třetí.. Právě šlapu po svym snu. Je to tak neuvěřitelný a já jsem tak unavenej, že nedokážu rozpoznat svý první pocity. Konečně jsem na svym místě, 17 863 km vzdálený od našich rodin a 12 časovejch pásem jinde, než kde jsme zvyklí doposud žít.

Pohled ze shora na naši zátoku

Pure nature, real Zealand

Jsou 3 odpoledne, nebo 9 ráno? Z těch časovejch posunů jsem tak zblblej že netuším, je ale den, to určitě. Novozélandský slunce rozzařuje nádherně modrou vymetenou oblohu, jdu k prvnímu oknu v příletový hale a prohlížim si hory v dáli. Z pod tmavejch brýlí mi tečou slzy, je to štěstím? je to steskem?

All what you need krosna a zabalený kolo

Zmatenej a rozespalej jdu dál přímo přes imigrační kontrolu o který kolujou šílený příběhy. Příběhy o tom jak pro pár detailů nechávaj lidi otočit na patě a posílaj je rovnou zpátky do Evropy. Nicméně jsme měli strach uplně zbytečně. Je pravda že tu mají víc otázek než jidne a je fakt, že zavazadla vám rentgenují i při výstupu (což sme zatim zažili jen v Sydney a tady), ale stačí bejt slušnej a rozhodnej, na otázky odpovídat přímo, jakože věci v zavazadlech máte opravdu perfektně čistý a rozhodně nepřevážíte žádný zakázaný věci (drogy, rostliny, zvěř, ..) Ze strachu ze semen rostlin z jinejch kontinentů tu po vás klidně hoděj hadr a nechaj vás si vypucovat boty.

Převážet tabák nelegální není, co jsme ale netušili je to, že zkrouhli převoz z 250g na pohejch 50g, což dva Čecháčci s nadměrným nepovoleným množstvým tabáku a flaškou slivovice v krosně nevěděli. Díkybohu se tuhle informaci dozvídáme až u cigára před letištěm kde se o tom bavíme s pár nasranejma slovákama který nejenže tábák museli vyhodit, ale ještě zaplatit 50$ pokutu (myslim že každej a za každej balíček!)

Nečekal jsem že hned takhle od startu budeme zakopávat o čechy, ale Zeland je opravdu napráskanej backpackerama a turistama z celýho světa, už v letadle s náma letěli 3 český páry.

Je to tu zas a znova. Ta prokletá otázka která se před nás neustále staví. Podívám se na Matese a obou nám ty slova probliknou před očima. “A co teď?”

Teď si dáme Deli, já vole totiž fakt nevim.

Nasedáme do autobusu míříc do centra Aucklandu a rozmýšlíme se.

S Matesem jsme si byli natolik jistí že na Zéland máme odjet, že jsme cestu nijak zvlášť neplánovali, zhruba jsme věděli co chcem dělat a co vidět, ale delší plán než na 3 dny dopředu neměl smysl. Víme moc dobře že příběh našeho života Nás zavane tam, kam má.

Hrajeme, píšeme, zpíváme a hlavně chlastáme

Častokrát mě na to upozorňovali a do Aucklandu jsem přiletěl s vědomím, že tohle není Zeland kterej chci poznat a ve kterym chci žít, i přesto mě to dost zarazilo.

Po tejdnu v Bangkoku jsme byli konečně na pěknym čistym místě, ubytovali jsme se hned v druhym backpacku ( to je levnej hostel kde spíte většinou s více lidma v pokoji). Zatim děláme drahoty a zatim máme peníze, takže si s Masetem bereme doubleroom s jedinou palandou, jako všichni na začátku jsme nedůvěřiví a spát s jinejma lidma na pokoji nám je zcela proti srsti.

Konečně se jdeme projít. Je tma a narozdíl od Asie tu je dost chladno. Cejtíme přímořský aroma přístavního města, cejtíme ve vzduchu že jsme konečně tady. Nikoli však v cíli, protože tahle samotná cesta je cíl.

Hned za prvnim rohem na ulici Queenstreet (nejhlavnější Auck. ulice) na mě vybafla stará hnusná štětka s tim, jestli si s ní nechci pokecat. Ne vážně nechci dámo, ani kdyby Vám bylo o 20 let míň. Za druhym rohem bezdomovec natahující kelímek s drobnejma. Ze srandy mu tam házim pár Taiwanskejch dolarů. Po pár metrech na mě začne řvát co že sem mu to tam kurva jako hodil? Překvapuje mě kolik bezdomovců tu felí po zastávkách, překvapuje mě že tohle naleštěný a blištivý město je plný otravnejch a divnejch lidí.

Po procházce od moře ke Sky Tower (něco jako naše Žižkovská věž, je vysoká, šedá, pod věží felej bezďáci a narozdíl od naší nevypadá jako vesmírná raketa ale jako vesmírná loď) jsme se rozhodli že hned ráno vypadnem kamkoli dohajzlu, nevíme kam, hlavně pryč z odstud.

Skytower v Aucklandu

Než jdeme spát, našima vystresovanejma hlavama proletí aspoň tisíc nápadů co a kam dál. Letět do Christchurch? Letět rovnou do Qeenstownu? snažit se koupit auto už tady? Unavení z přemejšlení, unavení z tahání těch obrovskejch krosen a kol jdeme zalehnout do krásně pohodlnejch postelí, únava mě v jednu v noci zmáhá atak nechávám koupi letenek na ráno.

7.30 ráno, naše časový blouznění se začíná konečně srovnávat. Českej kluk se kterým jsme se včera seznámili za náma jde se zajímavým nápadem. Co si takhle pronajmout auto v Aucklandu a jet menší trip do Christchurch, kde auto vrátíme? A vlastně proč ne, před náma je tak strašně moc možností že absolutně nevíme ke který se přiklonit.

Po asi hodině přijíždí Mates s autem. Stříbrnej kombik, dvě kola, čtyři krosny a čtyři lidi (já, Mates, Honza a jeho přítelkyně Bára) se jen tak tak vejdeme do auta. Upřímně moc nezávidim Matesovi že jako nejzkušnější řidič z nás si vysloužil černou kartu a jako první sedá za volant právě on, přičemž jedinou radu kterou dostal od chlapa z půjčovny bylo stručný “Keep Left”… Ale on to zvládnul perfektně. Jsme rádi za velký rozšíření automatickejch převodovek, protože aspoň to nám ulehčuje to zmatený přejíždění skrze křižovatky pro nás po divný straně. Po chvilce bloudění jsme trefili na dálnici a vyrazili směr Jižní ostrov.

Zélanďani jsou blázni do americkejch aut a jezdí jich tu neuvěřitelný množství, tohle mělo dokonce klíčky v zapalování haha

Nic. Dlouhý nic

Dálnice tu nejsou jako u nás, maximání rychlost tu je 100Km/h, protože místní flora bývá dost nevyzpytatelná a občas se stane že po párset metrech co si to jedete pohodlnym kilčem je zatáčka a do zatáčky doporučená rychlost 25Km/h. Veřte cedulým a věřte že je opravdu lepší ze stovky na těch 25 zbrzdit, protože se taky dost snadno může stát, že se s autem proletíte přímo na dno krásnýho údolí.

Spíš než dálnici mi to připomíná rychlostní silnici, taková jako je u nás třeba E55, jelikož místní dálnice sice mají exity, ale taky projíždějí městama a vesničkama kde je maximálka 50, někde i 70Km/h.

První zastávka na cígo

Dokonale si pamatuju naší první pauzu. Zastavili jsme asi hodinu za Aucklancem, u silnice si v klidu ubalili cigáro a v dálce pozorovali překrásný kopce. Místní kopce mi připomínají vlny, jakoby se celá země zastavila v jednom okamžiku vlnobytí kdesi uprostřed pacifiku, Mates mi říká že je to tu jako obrovský golfový hřiště a všudepřítomnej Anglickej trávníček mu dává jen za pravdu. Není divu že se v týhle oblasti natáčel mírumilovnej Hobitín.

Zbytek dne jsme strávili uslintaný, fascinovaný a nalepení na okýnka v autě. Jelikož se den zase měnil ve večer, v prvním možným Backpacku jsme se ubytovali. Krásnej menší dům s terasou uprostřed kopce obklopen všemožnými zvířaty vyhlížel na obrovskou louku kterou až za spousty kilometrů ukončovali majestnátné hory, kde sem tam  ve výšinách zpozorujeme sníh .V těhlech campech běžně zastavujou lidi s autama uzpůsobenýma na přespání a dokud takový auto neseženem, musíme spát kde se dá. Naši vybavení spolucestovatelé mají spacáky i stan, my, rádi že nám přes váhu zavazadla vůbec vzali na spaní máme leda tak čistý jeany a bundy. Večer se mění v noc a my se seznamujeme s naším novým lifestylem (kterej neni zas až tak odlišnej od toho v čechách, co si budem nalhávat) a v jakýsi velký společenský místnosti si vybíráme gauče se kterýma strávíme noc. Díkybohu za přítomný přikrývky který nás zachránili od jistýho nočního mrznutí. Oblečený do uplejch jean v bundě se přikrejváme, nasazujem kapuce, nasazujem sluchátka a spokojeně usíname.

Joint point a pod náma Christchurch

Z první zastávky míříme na druhý pobřeží do města Rotorua. Pod tímhle městem vře sopka, takže je to něco jako lázeňský město plný teplých pramenů, bublajícího bahna a vajíčkovýho smrádku, kterej trošku kazí pohled na jinak krásný město, jenže my jsme nepřijeli na Zeland procházet města a chodit na výstavy květin.

Dalších pár dnů bloudíme po Severáku směrem na Jižní ostrov, nádhernej kopcovitej, pozitivní energií nabitej hobitín střídá obří nic neříkající černá poušť s majestátnými zasněženými horamy v dáli, pozdějc jsme se dozvěděli že se v těhlech horách natáčel depresivní Mordor. Jakoby se s krajinou měnila i moje nálada.

WELLINGTON.

Cesta ze severáku na jižák

Hlavní město Novýho Zélandu jsme vypustili z mapy a jeli rovnou na trajekt. Těšíme se na jinou krajinu, těšíme se že na Jižáku započneme náš život tady, najdeme si práci, koupíme si auto a z nejistoty tripu na druhym konci světa, nás bude aspoň trochu ubezpečovat jistota peněz, kterou zatim absolutně nemáme a nějakou dobu mít ještě nebudeme (nebudeme ji mít téměř nikdy, jenže to to ještě nevíme). Trajekt nás stál o dost víc než jsme předpokládali a celej výlet se tím tak celkem prodražil. Snažíme se zůstat pozitivní a jsme přesvědčení, že cokoli  co se nám stává, nás má jen posunout, já už dávno o svym životě vim, že abych se posunul někam dál, musim si to vyžrat pěkně od dna a to byl i náš případ tady, jen jsme zatím netušili jak moc.

Mates vaří první večeři vedle našeho novýho domova

Matesův flip

Tohle není žádná plochá sračka s metrovejma radiusama od Mysticu, tohle je pravej bowl

Washington park

Romain - francouzskej kluk, bez kterýho by bylo daleko těžší tady začít, thanks brother

Chlupatý čuně

Christchurch je stále v troskách po zemětřesení 2011

V Thajsku pad thai, na Zélandu typický fish and chips