Na začátku lepších zítřků

Přesně tak zní nadpis dalšího Satanového úryvku z novozélandského deníku. Osobně se mi tahle část zdála dost pesimistická. Vypovídá o útrapách a strastích cestování, ale to k tomu prostě patří a až budou kluci vzpomínat, tak budou i za tyhle zážitky hrozně rádi. Každopádně jsem se Satanem ve spojení a můžu vás uklidnit, že kluci jsou zase v naprosté pohodě a užívají si každou vteřinu na druhém konci světa. A z informací, které mám se v příštích článcích můžem těšit na fakt peckovní povídání. Každý koment potěší a hlavně povzbudí Satana v dalším psaní tak se toho nebojte. Stay tuned protože tohle bude dost.

“Příjezd na Jižní ostrov měl bejt něco jako příjezd do lepších zítřků. Byli jsme připraveni se ke všemu postavit čelem, byli jsme přesvědčeni, že s našim odhodláním všechno rychle vyřešíme. Všechny potřebný kraviny jako IRD číslo a koupi auta zvládneme tak snadno, jako projet horkým nožem máslem, ale…

Člověk odhodlanej a hlavně natolik přesvědčenej o svý pravdě, že je schopnej opustit krásný pohodlí a teplo svýho domova, pro bydlení  autě na druhym konci světa, totiž vidí přes růžový brýle. Lidi sledující náš instagram vidí supr fotky nádherný zélandský přírody a náš pankáčskej život, ale za rámečkem obrázku se skrývá daleko těžší příběh. Příběh o nervózních dnech, občasnym trýznivym smutku a taky strachu z toho, že něco po čem tolik let toužíš, možná nezvládneš tak hladce, jak by sis přál.

Příjezd na Jižní ostrov nezačal příjemně a až na světlý okamžiky nadšení z okolního světa, kterej jsme tolik toužili spatřit, ani příjemně nepokračoval. Díky bohu za Matese, kterej je o dost menší nervák než já (nojo vždyť mě kamarádi znáte), protože já až moc přemejšlim právě o těch věcech skrývajícíma se za pozadím pěkný a slunný fotky.

Jen co obří přepravní trajekt zavřel svou ocelovou držku, šli jsme se projít a užít si ten pocit. Vždyť se už konečně blížíme životu, po kterym jsme tolik toužili! Každou volnou chvilku chceme oslavovat a užívat si život, chceme zapomenout na stres, kterej nám probíjí tělama díky nejistotě, do který se noříme hlouběji a hlouběji, jelikož peníze z našich karet tečou rychle pryč a dál a dál od nás.. Po prolezení celýho trajektu si sedáme a hladově zhltneme Fish & Chips z lodní nabídky. Po chvilce, co se monstrózní trajekt dal do pohybu, se ryba v nás málem probrala k životu a my jsme hned pochopili, proč jsou všudypřítomný blicí pytlíky. Vyčerpaní z cest, z našich spolucestujících a s otráveným žaludkem se schoulíme do klubíčka na gauči v jakýmsi lodním obýváku a před televizí usínáme.

Najednou nás z polorozespalýho stavu vyděšeně probral výstražný signál. Bleskurychle a zmateně s Matesem odcházíme k autu.

Tak a jsme tu! Je 10 PM, my máme malý osobní auto plný věcí, plný lidí a nemáme kde spát. Poprvý se dozvídáme o takzvaných free campech, ve kterých můžete v autě zadarmo přespat, protože za kempování na neoznačených místech je pokuta 200$ na hlavu a právě dnes jeden z free campů poprvý prubnem na vlastní kůži. S Matesem se snažíme použít ožralej teleport – do rána si mezi sebou posíláme flašku Jacka Danielse, ale teleport nezabírá a každej z nás čtyř, když má štěstí, v autě naspí asi tak hodinu v kuse. Pokaždý, když v noci zimou nemůžu usnout, si vzpomenu na Matesova slova, který mě tak nějak zahřejou: „Vždyť vole, my sme pankáči, my přežijeme přece všechno!”

Ráno, snad ještě vyčerpanější než večer, vyrážíme směr Nelson. Po dvou hodinové cestě skrze hory a údolí, kde je do občas hodně vostrejch zatáček doporučená rychlost 25 km/h, vjíždíme do opravdu krásnýho města. Teprve druhý osady vybudovaný na Novym Zélandu, pojmenovaný na počest viceadmirála Horatia Nelsona.

Unaveně ospalý dojíždíme k prvnímu Countdownu (takový místní Tesco), protože po týhle debilní noci si chceme dát alespoň něco dobrýho ke snídaňo-obědu. Sahám do krosny pro peněženku, hledám v druhym batohu a nic. Prohledávám celý zasraný auto, a co zjistim?

Většina z nás to zná a většina si určitě řekla: „Doprdele s peněženkou a prachama, ale co doklady?“

Vidina zařizování, oběhávání a jebáníse po všemožnejch úřadech děsí nejednoho z nás a tady je to mnohonásobně větší průser a vojeb. Bez peněz, občanky, řidičáku, platební karty a hlavně bez pasu, si momentálně připadám jako Mr.  Nobody.

Všechny negativní myšlenky přede mě akorát staví ty ohavný pochybnosti o tom, že tohle možná neni ta moje vyvolená cesta, jak se naučit být šťastnej a já jsem si to možná jen vysnil v mym mozečku, když jsem skrze růžový brýle koukal na přenádherný fotky úžasnýho Novýho Zelandu.

Dával jsem příliš velkej prostor přemýšlení o tom, co všechno to člověků dá, ale nikdy jsem nedal moc času přemýšlení o tom, co všechno to člověka může stát a když ano? Mávl jsem rukou a řekl si “já zvládnu všechno, co chci”.

Ale tohle byl real problém. Teď a tady. Poslední šance před cestou buď do Austrálie na ambasádu nebo domů, nás napadá zavolat na trajekt, kde nám řeknou, že jestli něco najdou, ozvou se. Ale víte, jak to chodí u nás.. Nikdy tomu moc nevěříš.

S Matesem se poprvý bosí procházíme po nádherný zélandský písečný pláži. Myslim si, že ani jeden z nás furt není moc schopnej pochopit, co se děje a furt nám přijde, že jsme někde kousek za hranicema na víkendovym táboře. S chladnou hlavou přemýšlíme, co můžeme udělat a jak vyřešit nastávající problém.

Jak v telefonu slíbili, tak splnili a po pěti hodinách nám zazvoní telefon. Peněženka včetně všech dokladů i dolarů, se na trajektu našla! My skáčeme radostí a já si slibuju, že se budu, i přes všemožný sračky, snažit užít si každou chvilku, jako tu, co jsem se bos procházel po dlouhý pláži. Vždyť je to přece moje vysněná cesta, haha..

Na cestě z Pictonu do Nelsonu jsme našli překrásnou řeku a celý odpoledne strávili ve vodě bosí házením žabek. Pozor, rekord byl asi 23!

 Odvážíme naše spolucestovatele do Motueky za koupí campervanu, na patě se otáčíme a ženeme se na tří hodinovou cestu skrze skály a kolísající převýšení. Mates drtí naše půjčený auto jako na rallye závodu až do Pictonskýho přístavu a my jsme rádi, že je zase náš dvoučlenný tým pospolu sám, bez jinejch rušivejch či hádajících se elementů. V našem autě konečně zase můžeme přemejšlet o našich životech a plánech nahlas. Do Pictonu k přepážce přibíhám v 11:55 a jen tak tak stíhám paní za přepážkou, vděčně si přebírám svojí peněženku, skutečně je v ní všechno včetně peněz. 1:0 pro Zéland

V Pictonskym backpackeru při cestě do pokoje uprostřed místnosti zahlídneme stůl na billiard a to znamená jediný. Po sprše nahazujem košile a jdeme si zahrát (jedno z našich pravidel: kulečníkovej stůl = košile a whiskey). Večer se klasicky protahuje s místníma felákama, kteří nás učí maorskej pozdrav a my opět posloucháme příběhy o úžasnym a krásnym Queenstownu, což je jeden z našich hlavních cílů, na kterej se hodně těšíme a máme proč.. Druhý den rychle opláchneme naše kocovinou poznamenaný obličeje a vyrážíme vstříc dalším Xset kilometrům. Naši spolucestující zůstávají v Motuece se svym novym autem a my stále v půjčenym autě, který máme za úkol dopravit do Christchurch a co nejrychleji si koupit vlastní.

Náš dvoučlennej tým

 Na cestě k dalšímu přespávacímu bodu opět zjišťujeme, jak nás Zéland dokáže překvapit. “5 KM SEALS“ cedule říká, že snad za 5 km uvidíme tuleně, my jen doufáme a napínavě čekáme, co nám další kilometr za obzorem ukáže. „Tyvole tyvole vidíš je?!” Dupeme na brzdy a volant strháváme na odpočívadlo u pláže. Nadšenej Mates zapíná GoPro a běží přímo na pláž mezi tuleně. „Tady je jeden za kamenem!” Co ale Mates nevidí a já jo je, že ten jeden za kamenem vydá tak za tři. Snažim se ho řevem upozornit, že jít za nim pofelit zrovna nevypadá jako moc dobrej nápad. Mates strčil tý obří tulení hoře kameru téměř před xicht a dál už jen slyšim hrůzný zvířecí výstražný zařvání, Matesův běh a smích. V momentě, kdy doběhl ke mně na druhou stranu pláže, si oba můžeme smíchy pochcat záda. Co na tom, že ho málem sežral bůhvíkolikakilovej Alfatuleň. (A ano, natočený to skutečně máme, taky si smíchy učůrnete.)

Od tulení pláže pokračoval krátkej, zato překrásnej trek lesem přímo k tulenímu vodopádu, kde dováděli ty nejmenší. V tůňce uprostřed pralesa tancovaly maličký černý a miloučký stvoření v jejich přirozenym prostředí, což se nedá vůbec srovnat s tím, když si na ně koupíte lístek do Zoo. Jeden malej tulení pankáč připlul přímo před nás, sednul si na kámen a suverénně nám začal pózovat na fotky a videa.

Pofeltuleň

 V autě cestou vstříc krásnýmu západu slunce, mluvíme jen o tom, že nemůžeme litovat žádný chvíle ani rozhodnutí, co jsme tady prožili a učinili a tak nějak jsme si to takhle přáli. Skočit do světa a přijmout všechno dobrý i špatný, co nám dá

Ještě chvilka před Kaikourou

 Je Halloweenská noc a my přespáváme ve městě Kaikoura. Jsme příliš unavený na to, jít ven a tak popíjíme nejlevnější víno, skypujeme s mou láskou Léňou, která s náma po netu popíjí víno. Pohodlně usínáme, doufajíc, že náš cíl tripu je jen další stupínek vejš v našem životě tady. Druhý den nás silnice lemující pláže a útesy dovede až do největšího (a nejspíš i nejošklivějšího) města Jižního ostrova Christchurch. Všudypřítomný obrazy toho, jak hrozivý a zničující zemětřesení dokáže být, nás ohromujou. Netušili jsme, že po zemětřesení z roku 2011 je město stále tak těžce poznamenaný, ale zároveň se tím vysvětluje, proč sem jezdí tolik lidí za prací. Celý město jakoby pomalu vstávalo z popela. Všichni jak mravenci běhaj okolo v oranžovejch vestách, helmách a makaj na novym, lepším a bezpečnějším městě. Ostatně, jak jsme se snažili zařadit do tohodle koloběhu a zabezpečit tak naše životy penězma, se dozvíte příště.

Dosavadní život nám ukazuje, že backpacking je život na houpačce. My v tom zatím jako cestovatelský panicové neumíme příliš chodit, ale věříme a to je důležitý. Věřte nám taky.

Myslíme na Vás kamarádi a všem přejeme šťastnej novej rok, hodně ježdění a ještě víc dobrý nálady.”

Zvláštní Zéland, jeden den jezdíš v tílku, který se k tobě připaluje a druhej den klepeš kosu v bundě a trochou alkoholu

Takový odpočívadla u nás nenajdete, všechno tu je jako obrázek (kromě Christchurch)