Last Days Of The T-1 Ramp: Joe Rich

Tento text se objevil zhruba před měsícem na stránkách Digmagu, hodil jsem sem info o konci T-1 rampy a kontaktoval našeho překladatele Volunteera Horču, co on na to. Horča dává, za pár dnů jsem měl překlad v mailu, leč překládat Joe Riche je věc nejvíc ošidná a složitá, jak jsem se už dřívě několikrát přesvědčil. Takže korekce byla rozsáhlá a časově náročná, když už to konečně doklepu, koukám a on je překlad od Šimona Čechury na TBB. Dobře oni, ale to teď nechceš. Když už je však přeloženo, házím sem checktrails.com verzi, ať si můžou počíst i ti, kteří TBB nesledují.

Žádný další úvod o tomto magickým místě, zákulisí jeho vzniku, o T-1, Joe Richovi a Taj Mihelichovi, nic o tom už sem psát nebudu, bylo by to na samostatný článek. Takže kdo nečetl na TBB, nohy nahoru, drink a pojďte si.

Last Days Of The T-1 Ramp: Joe Rich

Zveřejněno 22.4.2016 na Digbmx magu (originál zde)

Ptal se Rob Dolecki, odpovídal Joe Rich

Přeložil Volunteer Horča, korekce Hout

Březen 2002, bezvýznamná ošuntělá část ve východním Austinu, Joe Rich si nese klíče od nového officu T-1 a ještě ten den se pouští do stavby 2 metry vysoký minirampy na dvorku za domem. Nemá přitom potuchy, kam až se tohle místo dostane. 14 let poté, díky hromadě potu, vytrvalosti a peněz za material, tady stojí Disneyland pro malá kola. Stal se víc než jen rampou; byla to ikona, Austin, mezník Texasu, střed bikeový scény, plácek, kde probíhaly jedny z nejvíc top sessions na kole v historii. Vyrostlo zde místo k ježdění, o kterém sní nespočet riderů po celým světě.

A mnoho z těchto snů se stalo skutečností díky nepsanýmu pravidlu o volným vstupu na session pro každýho, kdo měl zájem. Všechny ty neskutečný triky a vejšky, ve kterejch se denně lítalo, celý ten úžasnej mix dřevěnejch konstrukcí od Joea a Ryana Corrigana, který vyústily v mistrovský dílo zvané T-1 rampa, přes to všechno mělo tohle místo ještě něco navíc, něco hodně speciálního. Byla to energie a atmosféra. Lidé, kteří tohle zažili, na to nikdy nezapomenou a pravděpodobně to v sobě budou nosit navždy. A to přesto, že z rampy je dnes už jen vzpomínka. Minulý týden zmizel z profláklého dvora na rohu 6th a Chicon street poslední kus dřeva z jedné ikonické struktury zvané T-1 rampa. Je to konec jedné éry a začátek nové, pro Joea, T-1 a celou scénu v Austinu.

Jak vlastně přišla rampa na svět?

Začli jsme (Joe a Taj Mihelich) s T1 na konci roku 1997 a o rok pozdějc se přestěhovali do Austinu. První část rampy jsme postavili v březnu 2002. V podstatě to byla 12 metrů široká a 2 metry vysoká mini s 3,2 metru vysokou vertovou stěnou. V tý době byl nahoře na severu novej skatepark, a jak se postupně rozšiřovali dolu směrem na jih, všude stavěli nový rampy. Jednu z věcí, kterou postavili, byla dvoumetrová mini s 2,5 metrovým extensionem. Byla neskutečně zábavná. Ta velikost byla prostě dokonalá. V tý době tady byla 9th Street, a pár backayrdovejch ramp na různejch místech, ale žádný veřejný skateparky. Několikrát týdně jsme tak vyjeli zajezdit nahoru do Ramp Ranch, kde jsme vždycky nejvíc času trávili v tý 2 metrový mini. Když jsme pak jednou narazili na nový místo pro T1, kde byl i prostor vymyslet něco svýho, podobná rampa se nám zdála jako dobrej začátek. V tý době jsme měli pronajatý dvě malý místnosti vedle univerzity a potřebovali jsme trochu víc místa. Takže jsme začali uvažovat o tom, kam bysme se mohli přestěhovat a narazili jsme na tohle místo. Dali jsme řeč s panem domácím, kterýmu nevadilo, že si tady chceme postavit rampu. Hned první den, co jsme odsud dostali klíče, jsme šli a nakoupili dřevo. Vlastě jsem celej ten backyard viděl za celou dobu bez dřeva jen asi jednou nebo dvakrát. Tenkrát, když jsme si šli to místo poprvý obhlídnout a pak to ráno, kdy jsme dostali klíče. Ten samej den jsme koupili dřevo a začli se stavbou. Asi po týdnu se u nás otočil domácí Jack, porozhlídnul se a zjistil, že jsme si ještě nepřistěhovali žádný věci. Divil se, co se děje. Vysvětlil jsem mu, že jsme měli plný ruce se stavbou rampy, kterou nám odsouhlasil, a vzal jsem ho ven, aby to omrknul. Otevřel jsem dveře a on se z toho málem posral. Nemohl uvěřit tomu, co vidí. Všechno bylo ve finiši, včetně kopingů a nátěru. Vypadalo to dokonale. Doběhl vedle do truhlářství a přivedl všechny zaměstnance, aby jim to ukázal. Řikal mi, že kdysi pronajímal nějaký skladiště, kde si pár týpků udělalo malou rampu a skejtovali na tom. Myslel si, že něco podobnýho se chystáme postavit i my tady. Když jsme se stavbou začali, nepočítal jsem s tim, že se bude v budoucnu rozrůstat. No, trochu se to změnilo, hehe..

Odkud se vzalo Skatelite?

Spojenectví se Skatelite (dodavatel prvotřídní překližky pro skateparky po celým světě – pozn. Hout) jsme získali skrz Taje. Ten se s nima seznámil v době, kdy žil ve Washingtonu a stavěl svůj Thuderdome park (RIP). Skatelite hrálo velkou roli v tom, v jak dobrejch podmínkách byla rampa po celý ty roky. Komunikace s nima byla sice vždycky složitější, takže jsme nikdy skutečně nevěděli, jestli z toho budeme moct dostat víc. Jednou jsme se snažili dostat se pod ně, ale bez úspěchu. Taj jim posílal emaily, ale nikdy nedostal odpověď. Takže jsme skoro zapomněli na další nápady, který jsme společně probírali ohledně rampy. Pak ale jeden den, z ničehonic, přišlo 30 desek. Ha. V tý době jsme neměli žádný prachy na nákup dalšího materiálu. Kreditka na nule, ale co, srát na to, je mi to u prdele, jdem do toho! Bylo to asi šest táců jen za material. Dostali jsme, co jsme potřebovali a Ryan Corrigan se toho chopil. Novou přístavbu jsem zfinišovali týden předtím, než jsem se vydal s Rubenem na trip vlakem, rok 2005. Ten trval šest tejdnů a poslední zastávka byl event ve vertce Soul Bowl v Anglii. Přihlásil jsem se do závodu a nějakým způsobem skončil nakonec druhej. Štěstěna tomu chtěla tak, že jsem vyhrál přesně tolik, kolik mě stála ta přístavba než jsem odjel. Přijel jsem domů, zaplatil dluh a stáhnul tak kreditku zpátky na nulu. Rampa prostě měla nějakou zvláštní moc! Pamatuju si, jak mi řekli, že jsem druhej a kolik prachů za to poberu. To bylo jak kdyby mi někdo přinesl na pódium jako cenu spinu, pořádný quater a obrovský hip.

Odkud jste vzaly peníze na materiál?

Hodně super lidí se v průběhu složilo dohromady a přidalo ruku k dílu; kámoši, Etnies..Já sám v tom utopil tři prdele vlastních peněz, T-1, Empire. Snad jsem na nikoho nezapomněl. Díky kolektivnímu úsilí to došlo až tak daleko.

Kdo v průběhu let pomáhal se stavbou rampy?

Ryan Corrigan musí bejt určitě mezi prvně jmenovanejma, udělal toho pro rampu strašmě moc. Nejenom čas, kterej tomu věnoval, znalosti, schopnosti, ale taky to, že byl schopnej spolupracovat se mnou, mejma myšlenkama a dávat jim jasnej koncept tak, aby byly uskutečnitelný. Vždycky rád dělal věci trochu jinak, vejš nebo trochu crazy. Nate Wessel, Ryan, a Pat Schraeder byli u první verze rampy, kterou jsme stavěli. Potom tady nad tim převzal nadvládu Ryan. Ale ještě jednou, kámošů, který tomu tady věnovalo svůj čas, je tolik, že bych je ani nezvládl všechny vyjmenovat. Díky vám všem!!

Kolik různých podob rampy jsi viděl za celou její dobu?

První se změnilo umístění a celkové rozvržení. Taj měl nějaký nápady v době, kdy jsem byl na cestách po světě. Zhruba po měsíci mi poslal email s pár fotkama. Přidal velkou zadní sekci, kde se pohnulo s vertovou stěnou, přibyly vertový bowlový rohy, společně s dobrým hipem a kopingy, který se ztratily rohách. Bylo to tak neuvěřitelný, jak se to všechno prolínalo dohromady. To odstartovalo ideu o dalším rozšiřování. Rampa se vždy rozšiřovala s tím, jak se v ní jezdilo. Vylítnul jsi z nějakýho rohu, v určitým směru a následkem toho bylo, “Dáme sem tohle”. Věci, který jsme někdy přidaly byly ovlivněný zábavnejma věcma, na kterejch jsme jezdili někde jinde, nebo set-upem, kterej jsme měli v hlavě a chtěli ho zrealizovat. Byla to výzva a zároveň zábava to vecpat do prostoru, který jsme měli k dispozici. Asi tak čtyři stavby daly celý rampě nějakej celkovej vzhled, další čtyři velký ji pak zdokonalily.

Jak rampa ovlivnila scénu v Austinu?

9th Street vždycky byla střed všeho; vždycky byla, vždycky bude. To místo je kouzelný. My jsme si původně zvolili východní část města, protože tam jsme si mohli dovolit víc prostoru pro to, co jsme chtěli. Tehdy to tady vypadalo dost jinak, byla to ta nejlevnější část města, co se týče nájmu. Když jsme dali do kupy první rampu, lidi měli za to, že jsme někde úplně na kraji města daleko od všeho, přitom T-1 nebyla moc daleko od centra. Je vždycky hrozně těžký říct, jakým způsobem to ovlivnilo věci okolo, když na to pohlížíš zevnitř dění. My jsme prostě jen dělali to, co jsme dělali – uskutečňovali naše myšlenky a užívali si to. Za ty roky se objevila spousta dalších lidí, kteří přispěli svým dílem k rozvoji tohoto místa, přidali svou pozitivní energii, která je tady cítit všude okolo. Vždycky to byla kolektivní práce, která vytvořila tohle místo. Docvaklo mi to asi před dvouma rokama, že tohle byly session, krerý si budu vždycky pamatovat. Bylo tady spousta různých lidí, kteří se vlnách více či méně vraceli a tvořili tohle místo. Bylo skvělý sledovat, jakým způsobem se tady posouvalo ježdění některejch mejch kámošů.

Jakej je rozdíl mezi backyardovou rampou a veřejným skateparkem?

Vždycky jsem kopal za backyardovou scénu, protože to je to něco, na čem jsem vyrůstal; v tý době tady byla jen hrstka skateparků rozesetejch různě po celý zemi, nebylo moc kde jezdit. Byly spíš jak jednorožci než spoty, na kterejch se můžeš pravidelně svézt. Jezdilo jen pár lidí, ať už na kole nebo na skatu. Nové rampy vznikaly sporadicky. Když už si někdo dal snahu něco postavit, tak musel člověk skoro chodit po špičkách a doufat, že se tam bude moct svézt. Vždycky jsem byl vděčnej za takovou možnost a za jejich ochotu něco pro scénu dělat. Je to podobný jako s trailsama. Mám takovej pocit, že v tomhle městě je spousta lidí, který se jen vezou na svý vlně, dělaj si potřebný věci pro sponzory, jako záběry do videa nebo fotky. A pak tady jsou lidi, kteří přispívaj svou kreativitou, stavbou a uváděním věcí do chodu. Tyhle lidi, který tu scénu pořád někam posouvají, by měli dostat zelenou kartu kamkoliv.

To co se občas děje ve skateparcích je něco, s čím se nemůžu dost dobře ztotožnit. Mám za to, že si ty děti ani neuvědomujou tu jinou atmosféru, než kterou má backayrdová scéna, protože si prostě neprošli tím životním cyklem emocí, kterejma jsem si prošel já v průběhu svýho dospívání. Víc než cokoliv jinýho je to prostě generačním rozdílem. Jsou zvyklí, že na ně skateparky a spoty čekají sami, nemusí pro to nic udělat, jen jít jezdit. Sessions na vlastní půdě jsou skvělý hlavně díky tomu úsilí všech okolo. Lidi sem přijdou a maj se dobře. Žádný píčoviny, jede tam stejná vlna. To je to, proč z toho mám dobrej pocit.

Další věc, i obyčejná malá chill session může bejt stejně dobrá jako nějaká velká akce. Je to o úhlu pohledu. Zažil jsem spoustu od obojího. V naplněným parku neustále jen čekáš na prostor pro svou jízdu. Backyard je něco úplně jinýho, vytvořil sis to pro sebe a kámoše tak, jak ti to vyhovuje a můžeš si to užívat jakkoliv se ti zachce. Není to jen o ježdění, je tam velký prostor pro kreativitu, můžeš si postavit cokoliv tě napadne. Tohle je velká věc, ty nekonečný možnosti v tom, jak bude tvůj spot vypadat.

Kdysi jsem třeba vůbec neměl ponětí, jaký to je projet v kudle rohovej zavřenej bazén, než jsem si ho sám postavil. Jakmile jsem si ho jednou projel, chtěl jsem víc. Tři moje nejvíc oblíbený věci jsou tably, alleyoopy a pořádně to prokrosit hodně zavřeným rohovým bowlem (nejvíc známá věc v rohu celý T-1 rampy nejblíž domu, v plný kudle tam borci jezdili hlavou dolu – pozn. Hout).

Měl jsi někdy pocit, že všechny možnosti na nový lajny už jsou vyčerpaný?

Ne, jediný, co můžeš vyčerpat, je vlastní představivost. Je tady toho tolik; neexistujou žádný limity. Je snadno rozpoznatelný, když si sem přijde zajezdit někdo, kdo tady ještě nikdy nebyl. Tyhle lidi pak vidíš dělat při první nebo druhý jízdě věci, který nikdo jinej, kdo tady jezdí delší dobu, nedělá. To je něco, co člověka v průbehu těch dlouhejch let nakopne, když už si začne myslet, že některý věci jsou nemožný tady udělat. .

Je fascinující sledovat, jak jezdí rampu každý trochu jinak, jak se tady někteří dokážou neuvěřitelně vyndat. Ale stejně super jsou třeba hned první jízdy Rubena (Alcantary). Právě ta variabilita rampy a její možnosti jsou strašně zajímavý. Někdo lítá 3 metry vysoko a někdo dává věci na kopingu a pořád je to úlet, který tě může někam posunout.

Je tady nějakej kousek, kterej zůstal beze změny od tý doby, co byla rampa postavená, a nikdy nepotřeboval žádnou úpravu?

Jo, úplne první postavená věc – dvoumetrová mini.

Kdo si dal nejvyšší polet na velkým quateru (cca. 2,75 m vysoká svině) ?

Tom Dugan, jednoznačně. Když se tady Tom poprvý objevil, jeho třetí nebo pátá jízdá na quateru, stojim si za tim, že to dal nejmíň do 4 metrů. Někde mam fotku z toho dne, kde byl v nějakejch 3,5 metrech, což se ale ani zdaleka nepřiblížilo tomu předchozímu poletu. Dobře si ale pamatuju, že tenkrát vylítnul někam, kam už se nikdy nikdo jinej ani nepřiblížil.

Oblíbený jezdci, na který byla radost se dívat?

Mám v hlavě příliš mnoho lidí. Spousta dobrejch sessions.

Je někdo, kdo jezdil v rampě nečekaně dobře a od koho bys to normálně nečekal?

Jeden z takovejch lidí, na jejichž jízdu se dobře dívalo, je můj kámoš Logan (Balbirona); můj nejlepší kámoš. Nikdy jsme neviděl nikoho pořád tak vysmátýho jako jeho. Dokáže si dát roh v bowlu jak nikdo jinej a dokonale se u toho baví.

Jsou za ty roky nějaký vyjímečný momenty, který bys chtěl vyzdvihnout?

Spousta skutečně úžasnejch věcí od premier videí, přes benefiční akce, koncerty, jamy, barbecue, Díkuvzdání, prázdninový session.. Jeden z důvodů, proč mám backyardový akce tak rád, je právě to, že je nemůžeš soudit na základě pouze jedný jediný věci. Jsou prostě naplěný spoustou odlišnejch nezapomenutelnejch momentů.

Bylo náročný nějakým způsobem korigovat provoz v rampě?

Lidi jakoby vždycky měli velkej respekt k rampě. Kdokoliv měl volnej vstup a mohl si přijít zajezdit, pokud byla brána otevřená. Jen jednou se mi stalo, že jsem přistihl týpky přelejzat plot, byla to banda, co tady před X lety spouštěla indoorovej skatepark. Spíš jsem tomu nemohl uvěřit, než že bych byl nasranej.

Vyhodil jsi někdy něhoho?

Ne.

Ani jsi k tomu neměl blízko?

Možná.

Nebyly žádný oplejtačky s městem?

Ne. Město ale muselo vědět, že jsme tady, ne?

Byly nějaký problémy, o kterejch lidi neměli páru?

Žít si svůj život a přitom se snažit být k dispozici pro takový množství lidí a jejich plány po celou dobu má svoje úskalí. V kteroukoliv dobu může kdokoliv zaťukat u tvejch dveří. Je to test vůle, samozřejmě, protože můžu mít nějaký plány nebo věci na programu. Pro někoho, kdo je právě na návštěvě ve městě, to ale může být zrovna jediná šance, kdy si tady zajezdit. Chtěl jsem to úžasný kouzlo, který mi tohle místo dávalo, posílat dál, jak moc jsem jen mohl. Mnoho plánů se díky tomu muselo změnit, díky tomu jsem ale na druhou stranu poznal a seznámil se se spoustou skvělejch lidí.

Kolik zvířat se tady náhodou objevilo?

Zvířat jako Isaac? Matty Aquizap? Clint Reynolds? Ha ha ha. Co se týče těch z přírody – ne moc. Jednou jsme přidělávali něco do spodní podlahy a narazili na překvapení. Z uličky mezi domy se sem nafoukalo spousta bordelu. Obrovská vačice si z toho udělala hnízdo pod překližkou, měla tam hotovou zeď, dokonce s izolací z různých plastových tašek a pytlů. Vyměňoval jsem akorát překližku, když na mě najednou kouká tohle obrovský zvíře. Seděli jsme tam a zírali jeden na druhýho. Nemohl jsem pustit překližku, protože by jí to rozmačkalo, nějak se mi podařilo tam nohou zapříčit prázdnou plechovku, co se válela opodál, sednul jsem si kousek dál a pozoroval ji. Po chvíli se sebrala a odštrádovala si to někam pryč. Kromě tohole ojedinělýho případu jen pár koček.

Měl bys k rampě jinej vztah, pokud by byla pořád v originálním setupu?

To je těžký si představit. Myslím, že bych ji pořád měl rád, ale určitě by to nebylo takový. Progres rampy jakoby šel ruku v ruce, jak jsem se měnil já a moje ježdění. Krásně to ukazuje, kde jsou tvoje zájmy nebo kde se zrovna nachází určitá část tvýho já. Není to o tom mít pořád nový nebo jiný věci, je to o zdokonalování, tak abys to prostě cejtil dobře, i když se to třeba nemusí úplně povíst hned napoprvý. Je to snaha o dosažení něčeho, co víš, že existuje, je to vnitřní pocit, kterej se stane hnací silou. Neustálý proces proměny myšlenek v realitu. Dokonce i když jsme na konci loňskýho léta stavěli novej dopad, už jsme věděli, že se rampa pomalu blíží svému konci, že už se to nebude jezdit tak dlouho. Ale byli jsme si jistí, že to s tím dopadem bude prostě lepší. Takže jsme ho museli udělat.

Proč přišel konec rampy?

Tahle část města se hodně mění a stává se šílěně drahou. Každej měsíc se tady otvírá novej bar, restaurace nebo nějakej luxusní barák. Měl jsem toho nejlepšího domácího, kterej dělal maximum pro to, abych si mohl dovolit tady bejt co nejdýl. Realita je ale taková, že budovu vedle budou strhávat k zemi a budou místo ní stavět hotel a s ním si přivlastní i přihlehlý pozemky, včetně toho našeho. To neni žádný překvapení. Jsme v centru, kde je hlavní ohnisko rozvoje města. Neberem to ale jako žádnou tragédii, 14 let jsme dělali přesně to, co jsme chtěli.

Kam teď budou směřovat jednotlivý části rampy, po tom co byla rozebraná?

Byly rozdělený primárně mezi tři nový backyardy. To bylo správný rozhodnutí, zachovat ten spirit rampy.

S rampou je konec, žiješ mimo centrum, jak se teď díváš na, to jak se Austin mění, speciálně po tom, kdy jsi tady strávil 20 let života?

Podle mě se Austin mění neustále. Byl to věčný boj s penězma, který v mým případě jen těžko můžu vyhrát, tak jsem se nakonec rozhodnul poohlédnout se po něčem mimo město. Radši jsem začít novou kapitolu života, než se snažit mačkat něco na krev, co by stejně nefungovalo tak, jako dřív. I kdybych mohl celou rampu sebrat a někam přesunout, už by to nebylo ono. V jednu dobu se můj pohled ubíral pouze směrem k 9Th street a streetovýmu ježdění okolo UT (University of Texas – pozn. Hout). Jakmile vznikla rampa, přesunul jsem svůj prostor sem. To, co mě na Austinu baví, není soustředěný pouze na jednom specifickým místě. Austin vždycky bude mít pevný místo v mém srdci. Určitě se bude nějakým způsobem měnit, a já nemám šajn o tom jak, ale nijak se tím nestresuju.

Co pro tebe T-1 rampa znamená?

Dám ruku do ohně za to, že bez ní bych nebyl mentálně ani fyzicky tam, kde jsem. Co udělala pro mou duši, všechny ty skvělý okamžiky ve společnosti kámošů a novejch lidí po tak dlouhou dobu. A tu energii, kterou neustále přinášela nehledě na nějaký časový rámec. Před deseti lety jsem se necejtil tak dobře jako teď. Rampa mi obrátila život na ruby, dala mu větší smysl. Je to o tom, že všechno je možné, o neustálém posouvání sám sebe. Člověk se mění a stárne, přesto to vnímám dnes stejně jako kdysi. Víc než cokoliv jinýho, tohle místo mi ukázalo, že když člověk chce, dokáže cokoliv. Je to všechno o úsilí a o tom, být obklopenej dobrejma lidma. Vidět věci společně a vidět, jak pak všechno dohromady šlape, to je ten nejlepší pocit. Stalo se z toho něco, o čem jsem nikdy ani nesnil. To co se tady povedlo, čím se T-1 rampa stala, myslím, že to ani vlastně nelze slovy popsat.