DIG Rider Of The Year: Pascal Lafontaine

DIG Rider Of The Year, v podstatě jsem ani moc nevěděl, že něco takovýho existuje. Ale říkal jsem si, no jo, nějaký štrýtař, Pascal Lafontaine, neznám stejně jako 90 % dalších současných mladých střelců, no ale DIG respektuju, tak to rozkliknu a trochu čumím. Jsem zaujat a čtu, čtu jedním dechem a říkám si ty krávo. Potom si pustím to video a jdu naprosto do kolen. Přátelé, tohle je jedna z nejhustších věcí, co jsem kdy četl a viděl. Totální masakr. Významně doporučuji přečíst a podívat se na to video dole, případně se podívat na to video, přečíst a potom se na to podívat ještě jednou. Tohle je úlet, který tady nebyl od dob Stephena Murraye.

Vydáno na DIGu dne 1.1.2020, originál článek zde.

Přeložil Volunteer Horča, korekce Hout.

DIG Rider Of The Year, každoročně sakra těžká volba, ale letos (2019), zcela výjimečně, to bylo všechno jinak. Ve výběru byla spousta neuvěřitelnejch lidí, přesto jeden byl jinde než ostatní díky své urputné vytrvalosti, se kterou čelí nepřízni osudu – Pascal Lafontaine. Přestože mu byla v roce 2015 diagnostikována rakovina a brzy poté následně i amputována noha, Pascal tento rok ohromil celou bike komunitu vydáním svého neskutečného comeback videa. Nemluvíme o jentak nějakým průměrným partu – tohle je technický mastakilla ježdění na takový úrovni, na jakou 99% lidí nikdy nedosáhne a navíc v takovým stylu, na který by mohl být pyšný i sám Sean Burns. Skutečný hrdina a inspirace pro ostatní.

Na stole mi cinkne mobil. Nová zpráva by nebyla ničím výjimečným, jak se ale ukáže, tohle není jen jedna z dalších průměrných zpráv, co mi říkaj „Získáváte 3 miliony dolarů ve zlatě, jediný co je potřeba, je zaslat nám Vaše detaily bankovního účtu“. Při prvním letmým pohledu na Pascalovu zprávu mi jeho jméno nic moc neříká, pak si ale náhle začnu vybavovat jeho poslední video part, někdy tak už možná 4 roky zpátky a vzpomínám si, že mě to tenkrát víc než zaujalo. V předmětu emailu stojí „Pascal Lafontaine DIG Exclusive“, bez jakýkoliv další zmínky o tom, co ve videu zhlídnu, kromě velmi stručnýho popisu „Čau, jsem Pascal Lafontaine a tohle je můj zatím poslední projekt“. Zmáčknu play a nevěřím svým očím – Mladej týpek s protézou místo nohy tam posílá jedno peklo za druhým. Jak mohl tenhle člověk zmizet z mýho radaru? Vyměníme si pár mailů a já chci vědět víc. Měsíc poté je jeho part oficiálně uveden na DIGu a chystám se na video rozhovor.

Začnu s otázkou na jeho diagnózu.

“Bylo mi 22 – teď je mi 28. Řekli mi, že mám kostní sarkom. To je druh rakoviny kosti, s tím rozdílem, že je lokální a normálně bývá v koleni. Já to měl ale v chodidle. Přijali mě hned samý měsíc, kdy mi sdělili diagnózu a následně mi oznámili, že kromě radioléčby budu muset absolvovat taky chemoterapii. Chemoterapie nezabírala tak, jak by měla a rakovina se mi vracela zpět do plic, protože mi chybně diagnostikovali typ rakoviny. Teď mají za to, že to bylo mýma měkkýma tkáněma. Nebylo to v kostech. Patřím mezi 1% populace, u který není možné správně diagnostikovat druh sarkomu. Takže jsem dostával nevhodnou chemoterapii, která vůbec nefungovala. Potom jsem dostával jiný druhy chemoterapie a jak říkám, pořád zkouším jiný typ léčby, protože se stále přesně neví, který buňky je potřeba zabít. Ale radioléčba, ta mi vždycky zafungovala – rakovina se sice pořád vrací – radioléčba ale značně zpomaluje její růst. Potřebujeme najít něco, co jí zabije úplně. Pracujeme na tom. Natáčel jsem video a přitom zároveň absolvoval chemoterapii. To je důvod, proč trvalo 2 roky než jsme mohli s videem jít ven. Byl jsem schopný natáčet jen po několik měsíců. Snažil jsem se co to šlo dostat ze sebe co nejvíc a poprat se s tím vším. Některý chemoterapie byly tak zlý, že jsem 3 týdny v měsíci prospal. Některý byly fakt hodně velký svinstvo. Často jsem museli měnit léčbu, protože prostě přestala fungovat. Někdy mi vypadaly vlasy, jindy zas ne.”

Pascal si prohrábne vlasy rukou, aby mi ukázal, jak se jeho vlasům daří teď. V tom momentu se neubráním myšlence na to, jak kurevsky nefér to všechno je. Pascalovi bylo teprve 22, když přišla tahle diagnóza. Nejenom že musel čelit takovýhle nemoci, zároveň s tím přišel i o nohu. Potkal jsem v životě pár lidí s amputovanými končetinami a vždycky jsem si říkal, jak se člověk dokáže  s takovým životním traumatem vůbec vyrovnat.

„Myslel jsem, že už nikdy jezdit nebudu, říkal jsem si, že bych mohl zůstat u BMX třeba jako filmař nebo něco podobnýho. Prostě dělat videa pro kámoše – víš jak – byl jsem si jistej, že už nikdy nebudu schopnej zase jezdit. Zkoušel jsem jezdit v roce 2015, pak 2016, a ještě jednou 2017, ale nebyl jsem toho schopnej, protože moje protetická noha bolela jako čert. Co mě vrátilo zpátky k ježdění bylo ve skutečnosti to, že jsem si uvědomil, že ta moje protéza byla prostě jen špatně nastavená. V tý době jsem hrál golf a různě si tu protézu šteloval. V roce 2018 jsem se ve skateparku potkal s jedním kámošem. Kolo jsem si nebral, chtěl jsem se jen dívat, jak jezdí. Přitom jsem si tam uvědomil, že by to vlastně mohlo fungovat. Problém nebyl v tý noze, problém byl v tom jak ji používat. Musel jsem změnit úhel. Protože to je moje zadní noha, protéza se potřebuje nastavit o trochu víc než 90 stupňů. Předtím mi prostě vždycky sjela z pedálu.”

Zní to až neuvěřitelně, ale do doby, než si Pascal tohle uvědomil, zkoušel jezdit s magnetem,

„Magnet byl ok, co bylo ale blbý bylo, že pokud jsem jel v grindu, tak se magnet přichytával k railu. Pro nějaký triky to bylo dobrý, ale upřímně, pro ježdění na kole to nebyl zrovna nejlepší nápad. Myslím, že třeba pro takový horský kola by to bylo skvělý. Teď mi vyhovují plastový pedály s kovovejma cvokama. Ty jsou ale sakra drahý. Celý je to o vaflový Vans podrážce a kovových cvokách!“

V další části rozhovoru jsem se ptal na to, co dělal v průběhu let, kdy nemohl jezdit na kole.

“Ze začátku bylo hodně těžký najít něco, pro co bych se nadchnul.Víš jak, do tý doby bylo BMX celej můj život. Jezdil jsem každý den – prostě škola a pak třeba 6 hodin na kole. Ze začátku to byl pro mě hodně velkej boj. Musel jsem si najít něco jinýho. Zkoušel jsem hrát golf. Nakonec jsem hrál každý den a dokonce se zúčastnil i pár turnajů. Ale nebylo to prostě to samý, co BMX. Po třech letech mě to přestalo bavit. Nezkoušel jsem se nijak speciálně vrátit k BMX – přišlo to samo od sebe. Na nějakou dobu jsem si rozvrhnul čas mezi tyhle dvě aktivity – pak jsem se ale rozhodnul vrhnout veškerý čas zpátky do BMX. Bylo to dost náročný hlavně po mentální stránce. Jakmile jsem zase mohl jezdit, dal jsem si 2 session a pak jsme hned začali s natáčením videa. Neplánoval jsem nic velkýho nebo tak. Byla to pro mě cesta, jak motivovat ostatní lidi. Věděl jsem, že pokud ostatní uvidí, že jsem schopnej jezdit já, dokážou cokoliv i oni, ať už v životě čelí čemukoliv. Nejenom lidi, co jezdí na kole, chtěl jsem motivovat všechny lidi, nehledě na závažnost jejich úrazů. Potom, co jsme už nějakou chvíli natáčeli, jsem viděl, že to jde a rozhodl jsem se jít do toho trochu víc po hlavě. Taky si myslím, že jsem začal srovnávat svý ježdění s levelem, na kterým jsem byl před amputací. V roce 2018 jsem natočil 3 klipy, rozhodl jsem se ale ještě počkat, až pak jsem je předělal, když jsem to dostal znova víc do ruky. To je trochu zvláštní – kdybych začal jezdit až po amputaci nohy asi bych se nikdy nebyl schopen nenaučit triky jako třeba tailwhipy, ale tím, že si pamatuju ten pocit při kopnutí s dvouma nohama, jsem schopen si to teď vybavit a dát je i jen s jednou nohou. Do videa jsem ze sebe vydal maximum.”

 „Phantom pain“ je dojem bolesti v chybějící končetině nebo její části. Vnímání této bolesti je individuální, každý to cítí jinak, bohužel Pascal patří do skupiny s tou špatnou zkušeností.

„Prvních pár týdnů po amputaci jsem měl pocit, jako kdybych nohu pořád měl a trpěl jsem fantomovou bolestí. To je hodně bolestivý. Je to něco jako když do vás řežou. Samozřejmě, že když mi řezali nohu, tak jsem nebyl při vědomí, pak jsem měl ale neustále pocit, jako kdyby se to dělo pořád dokola. Řekli mi, že to je nejspíš proto, že jsem tak mladý. Víc než polovina lidí, kterým je amputována noha, jsou diabetici, takže většinou starší než jsem byl já. Z nějakýho důvodu, když jste starší, tak máte slabší nervové vnímání. To se může stát. Někdy mám prostě pocit, jako kdybych tu nohu pořád měl. Někdy mám dokonce pocit, že s ní hýbu.“

Po tom, co jsem se tohle všechno dozvěděl, mě zajímalo, za jak dlouho po amputaci byl schopen začít s protézou chodit.

 „Není zas tak těžký znovu chodit po tom, co si zvyknete na protézu. Po amputaci je noha napuchlá a bolestivá a potřebuje nějaký čas na zahojení. Já nebyl schopný chodit 2 měsíce. Potom člověka postaví na umělou nohu. Nemůžete hýbat kolenem – je to jak, kdybyste ji měli v nějakým velkým pytli. Musíte chodit o berlích. Po několika měsících dostanete protézu, která vám je vyrobená na míru. Upřímně, nebylo to tak hrozný. Je to závislý na tom, jestli dostanete dobrou nohu nebo ne. Když si nemůžete dovolit dražší verzi z kvalitního materiálu v kotníku, pak je to o dost složitější. V tomhle mám štěstí, že jsem z Kanady. Pojišťovna všechno hradí. Jinak je to sakra drahý. Při filmování jsem protézu zlomil možná tak dvacetkrát. Došlo to dokonce až do stádia, kdy jsem ji lámal tak často, že už se ta společnost, co ji pro mě vyráběla, na mě nasrala. Oznámili mi, že tentokrát už si ji musím zaplatit. Byla to třetí protéza během jednoho měsíce. Třikrát po sobě jsem ji zlomil na tom samým spotu při pokusu o 360 gap. Cena za novou nohu byla 2000 dolarů. Mohl jsem vyměnit společnost, co protézy vyrábí, a mít to zase zadarmo, ale tahle mi fakt seděla a chtěl jsem pokračovat v natáčení. Nedokážu si představit, jak by to člověk dělal, pokud by to pokaždý musel zatáhnout ze svýho. Potom, co vyšlo video, jsem dostával spoustu zpráv od spousty riderů, kteří si museli všechno platit sami. Nejspíš je i hodně lidí s podobným osudem, kteří z tohohle důvodu museli přestat jezdit úplně. Už jsem viděl i fotky lidí, kteří z finančních důvodů mají jen dřevěnou nohu. To je hodně smutný. Je to prostě příšerně drahý.“

Než uzavřeme náš rozhovor, chci se ještě zeptat na jednu věc – jsi v kontaktu s dalšími ridery s amputovanou končetinou?

 „Asi tak s dvaceti lidma. Mám hodně zpráv od různých sportovců všeobecně. A pak jsou lidi, kteří se snaží ve svých padesáti letech žít i s protézou normální život – každý ráno vstát a vyrovnat se s tím, že mají jednu nohu umělou. Někteří z nich měl kontaktovali potom, co jim jejich děti pustily moje video. Fakt se ti změní život. Nemůžu dělat všechny věci, který jsem dělal předtím – a teď nemyslím jen kolo – mám na mysli bežný věci v průběhu celýho dne. Mám spousty schůzek, na který musím chodit. A co se týče psychiky..tohle ze mě dostalo maximum. Jseš mladej, myslíš, ze se ti nemůže nic stát, žádná nemoc tě neskolí..pak přijde rakovina, nejenom umělá noha, je to hodně těžký. Myslím, že jsem se díky tomu začal víc zajímat o ostatní lidi – dokážu se vcítit do pocitů lidí se zraněním nebo nemocí. Dřív jsem býval spíš introvert, teď jsem mnohem víc otevřený. Nikdy jsem si nemyslel, že by se mi něco takovýho mohlo stát, ale jak jde čas, den za dnem, naučíš se s tím žít. Fakt jsem sám sebe hodně hecoval na natočení videa. Nic extra jsem od toho neočekával, prostě jsem to jen chtěl natočit. Než přišla rakovina, měl jsem pár sponzorů a dost tyhle věci okolo řešil. Teď už to tak nemám. Vím, že moje ježdění není nic v porovnání třeba s Tylerem Fernengelem a podobnejma týpkama. Prostě se chci ježděním bavit a třeba se naučit i nějaký nový triky. That´s it.”