Srub na Aljašce

Od malička mě zajímalo, jak na člověka působí primitivní život v nedotčené přírodě. Byl to můj dětský sen, vyzkoušet si ho na vlastní kůži a porovnat se životem v civilizaci. Chtěl jsem být schopen lépe posoudit, kolik nám toho civilizační prostředky opravdu dávají a kolik nám berou. Nyní se můj sen stává skutečností. Je ráno 13. května roku 2003 a já sedím v letadle, které za malou chvíli přistane na Aljašce. Mám v plánu postavit srub v divočině a strávit v něm zimu.

Před tím, než se vydám na toto velké dobrodružství, mě však čeká čtyřměsíční pracovní pobyt v národním parku Denali v centrální Aljašce. Práci jsem si zajistil již předem v České republice a potřebné vízum jsem získal díky programu Work & Travel USA.

Léto v národním parku Denali

Přijíždím do národního parku Denali a ten mě vítá v celé své kráse. Údolí se již hezky zelenají, zatímco vrcholky hor jsou ještě pokryté sněhem. Vše se leskne v silném jarním slunci. Hned druhý den po příjezdu začínám pracovat jako takzvaný landscaper. Prořezávám stromy v kempech, upravuji cesty a podobně. Lepší práci si snad ani nemůžu přát. Je to pestrá činnost, jsem na čerstvém vzduchu a nad hlavou mám ty nádherné hory.

Čas plyne a já si naplno užívám svůj pobyt v tomto jedinečném koutě světa. Mimo práce se zde nabízí celá řada dalších aktivit. Jednou se například s kamarády plavíme na raftu po divoké řece. Jindy se zas účastním letu malým sedmimístným letadlem kolem vrcholu Mt. McKinley, což je se svými 6194 metry nejvyšší hora kontinentu Severní Amerika a nachází se právě v tomto národním parku. Těžko se popisuje ten nádherný pohled shora na zasněžené hory.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V červnu za mnou přilétá moje přítelkyně Anna a začíná pracovat v návštěvním centru národního parku Denali. Občas jen sami dva, občas ještě s dalšími kamarády podnikáme krásné výpravy do divočiny. Před tím však absolvujeme školení u správy národního parku, kde nás seznamují s tím, jak předejít problémům s medvědy, a s dalšími důležitými zásadami týkajícími se přežití v této drsné přírodě. Pochod divočinou je pomalý, protože v této oblasti nejsou žádné cesty. Stoupáme po strmých skalnatých svazích, brodíme ledovcové potoky a řeky, prodíráme se hustými křovisky. Je to náročné, avšak naplňující úžasným pocitem. Při průchodu nepřehledným terénem úmyslně děláme hluk, abychom náhodou nepřekvapili medvěda, to je pravděpodobně to nejhorší, co se může stát. On se bojí člověka asi tak stejně jako my jeho, a tak když slyší lidský hlas, radši se včas stáhne stranou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V noci nesmíme ve stanu skladovat žádné jídlo, zubní pastu a nic dalšího, co by mohlo přitahovat medvědy. Všechny tyto věci skladujeme daleko od stanu v takzvaném kontejneru BRFC (Bear Resistant Food Container), což je speciální uzavíratelná nádoba, do které se medvěd nedostane. Tento kontejner jsme si předem vypůjčili od správy národního parku. Zrovna tak i vaříme daleko od stanu a na místě s dobrým rozhledem, abychom včas zbystřili případné blížící se zvíře. Jednou při večeři jeden z mých kamarádů zahlédne v dálce nějakého velkého živočicha. Při bližším pohledu zjišťujeme, že je to medvěd grizzly. Ale naštěstí je v bezpečné vzdálenosti a vítr vane příhodným směrem, takže nemůže cítit naše jídlo.

 

Je začátek září a krajina nabírá nádherné podzimní barvy. Vrcholky hor opět zahaluje sníh. V mé mysli stále více a více vystupuje jedna jasná myšlenka, dobrodružství se blíží. Já s Annou jsme dlouho plánovali, že si postavíme v aljašské divočině srub a strávíme v něm zimu. Ale bohužel jsme se během léta rozešli a naše plány se změnily. Ona za pár dní odletí domů a já začnu stavět srub. Ale naštěstí na to nebudu úplně sám. Můj kamarád Darren, se kterým jsem se toto léto seznámil, má náhodou přes měsíc volna, než začne svou novou práci. Má zálibu v aljašské přírodě a když slyší o stavbě srubu v divočině, je z toho nadšený. A tak budu mít alespoň na chvíli pomocníka.

 

Velké přípravy začínají. Nakupujeme potřebné nástroje a další vybavení. Připravujeme také velké zásoby základních potravin, jako je rýže, těstoviny, ovesné vločky, fazole, ořechy, sušené mléko a podobně. Co se týká masa, to máme v plánu lovit.

Využíváme situace a ve dnech volna vyrážíme na lososy, kteří zrovna táhnou v aljašských potocích. Tím získáváme předem dostatečnou zásobu masa a během stavby srubu nebudeme muset ztrácet čas lovem. Víme, že budeme muset stavět rychle, protože zima už se blíží.

Je polovina září a můj pobyt v národním parku Denali končí. Mám za sebou nepochybně nádherné léto. Práce zde byla opravdu jedinečná příležitost jak trávit delší čas v této úžasné oblasti. Dojmy však rychle doznívají, protože je střídají zcela nové myšlenky. Dobrodružství začíná.

Stavba srubu

Když jsem byl na Aljašce poprvé před třemi lety, seznámil jsem se s Billem, člověkem, který žije v divočině severně od národního parku Denali. Jeho pozemek je téměř kilometr krát kilometr, nachází se přibližně sedm kilometrů od silnice a vede k němu krkolomná cesta. Má na něm malou farmu a políčka, ale velká část pozemku je pokryta tím naprosto původním lesem. Když jsme se později blíže spřátelili a Bill se dozvěděl o mém dětském snu, suše prohodil: „No tak si ten srub klidně postav na mém pozemku.“ A tak jsem ho vzal za slovo.

Je 17.září roku 2003 a já se prodírám hustým lesem. Hledám vhodné místo pro stavění srubu. Zde! To je přesně ono! Krásný palouček s mírně vyvýšeným místem na jeho severní straně. Lepší místo jsem snad nemohl najít. Doráží ke mě Darren a je z tohoto místa stejně nadšený jako já.

 

Stavíme dva malé stany na spaní a jeden velký, který slouží jako skladiště, kuchyň a jídelna zároveň. Další důležitá konstrukce je naše spižírna. Pro tyto účely vyrábíme z malých klád jednoduchou boudu umístěnou na vysokých kůlech, aby se k ní nedostali medvědi ani žádná jiná zvířata. V té potom skladujeme nejen jídlo, ale také nádobí a hygienické potřeby.

Tábořiště máme zřízené a dáváme se do vlastní stavby srubu. Používáme převážně přírodní materiály. Základním prvkem jsou klády, spáry mezi nimi utěsňujeme mechem, střecha bude drnová. Povolili jsme si také některé umělé prostředky, mezi ně patří například hřebíky a kamna. Zima je na blízku a tak se snižujeme k tomu, že si na pomoc bereme motorovou pilu, vedle ní používáme jen samé ruční nástroje. Práce nám jde rychle od ruky. Darren je nejen výborný kamarád, ale také úžasný pomocník.

 

Neustále se ochlazuje a v noci už docela slušně mrzne. Ale naštěstí se nám sem povedlo dokutálet jednoho velkého kamaráda, který se teď stará o naše teplo. Tím kamarádem jsou totiž naše kamna. Nejen, že na nich vaříme a hřejeme se u nich, ale také na nich rozehříváme zmrzlý mech, který potřebujeme pro spárování.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pomalu nám ubývají zásoby lososů. Sice ještě chvilku vydrží, ale nechceme si nechat ujít poslední příležitost získat toto výborné maso a tak vyrážíme rybařit ještě jednou. Dostáváme slušný úlovek, ale je pěkná zima, voda je ledová a já nabírám svoji první nepříjemnou zkušenost s mrazem. Omrzají mi konečky prstů a já v nich ztrácím cit. To ještě netuším, že bude trvat dva měsíce, než se mi do nich cit vrátí zpátky.

Je konec října a Darrenův pobyt v divočině končí. S Darrenem mě opouští i počasí, které bylo ideální na stavbu srubu. Nejen, že jsem tu najednou sám na ty těžké klády, ale zároveň zažívám podmínky, které všechno ještě více zpomalují. Nejprve sněží. Pak několik dnů prší, ale zároveň mrzne a všechno je najednou pokryté vrstvou ledu. Potom zase sněží.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zbývá mi postavit štíty a udělat střechu. Nyní, když je potřeba dostat ty klády opravdu vysoko, jsem tu sám a není nikdo, kdo by mi pomohl. Pomocí lan a obrovského úsilí však nakonec úspěšně tahám ty těžké klády nahoru.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Můj stan postupně zapadá sněhem, až se z něj stává iglú. Mrzne stále více a více. Nejnižší teplota, kterou při tomto zimním stanování zažívám, je –42 °C. Nejpříjemnější část dne v těchto mrazech je noc, protože mám opravdu dobrý spacák (přesněji tři spacáky v sobě). Tu však střídá část nejméně příjemná a to je ráno, kdy z toho vyhřátého spacáku musím vylézt. Hned mi rychle prokřehnou ruce, když na sebe oblékám to promrzlé oblečení, a tak jsem nucen do spacáku zase zalézt a ohřát se. Toto se opakuje několikrát, než na sebe navléknu všechny potřebné vrstvy. Ve finále na sobě mám tričko, svetr, tři fleecové bundy, péřovou bundu a navrch ještě plátěnou bundu. Když téměř po hodině úsilí jsem konečně oblečený, zaběhám si, abych se trochu zahřál a rychle se nasnídám. Než začnu jíst, musím si však ohřát lžíci. K tomuto postupu mě dovedla jedna z předchozích zkušeností, při které jsem si trochu poranil ret, když mě k němu lžíce přimrzla.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vlastní stavba srubu jde pomalu, protože trávím hodně času aktivitami, které mě uchrání před omrzlinami. Když mě začnou mrznout ruce, nechám práce a intenzívně kroužím pažemi, abych je prokrvil až po konečky prstů. Když mě začnou mrznout nohy, jdu si prostě na chvíli zaběhat. Mimo to také musím připravovat dříví do kamen. Jednou z mála výhod příchozí zimy je to, že už s sebou nemusím nosit pušku, protože medvědi již šli spát.

Nezbývá mi nic jiného, než pokračovat ve stavbě. Vím, že bude mrznout ještě více a že se zkrátka již brzy musím nastěhovat do srubu. Je konec listopadu a já dodělávám střechu. Potom vyrábím dveře, nasazuji je a … stěhuji se ze stanu do srubu!!! Nemůžu věřit, že to mám tak perfektně načasované, hned první noc klesá venkovní teplota na –48 °C!

 

Život ve srubu

Je 2. prosince a já trávím svůj první den ve srubu! Ještě sice zdaleka není hotový, ale již se v něm dá bydlet. Venku je -45 °C a já jsem schopen ho vytopit na teplotu asi o 30 stupňů vyšší. Vevnitř mám tedy asi -15 °C. Nicméně, když vejdu zvenčí dovnitř, je to příjemný pocit tepla.

Bydlím ve srubu a při tom pokračuji ve stavbě. Ucpávám mechem různé díry, utěsňuji dveře a srub se stává stále teplejším. Hned po tom, co vyrobím podlahu podkroví, se stěhuji nahoru a spím přímo nad kamny. Už jsem skoro zapomněl jaké to je, spát v teple.

Další věc, na které pracuji, je stůl. Jeho výrobu dokončuji 23. prosince a tak mám pro sebe senzační vánoční dárek. Je to úžasné, mít najednou rovnou pracovní plochu. Na stůl hned umísťuji malý vánoční stromeček. Na štědrý večer pod ním zapaluji svíčku a při jejím svitu jím slavnostní večeři, smaženého lososa.

Po více než třech měsících sezení na špalku mi začíná chybět nějaké sedátko, kde bych si mohl opřít svá bolavá záda. A tak si vyrábím židli s opěradlem. Teď už mi opravdu nic nechybí. To je najednou luxus, mám teplé místo na spaní, stůl a židli! Po ničem víc již netoužím.

Zjišťuji, že mi dochází zásoby lososa. Je čas začít lovit. Beru pušku a vyrážím na celodenní výpravu, ale nevidím jediné zvířátko. Když to za pár dní říkám Billovi, zavtipkuje a zamumlá něco jako, že zvířátka jsou narozdíl ode mě chytrá a když je takováhle zima, nevylézají ven. Ještě zkouším lovit několikrát, ale vždy se stejným výsledkem. A tak začínám klást pasti s nadějí, že chytím nějakého zajíce. Ale ani v tom se mi nevede. Pomalu ujídám z kusu losího masa, které jsem dostal od jednoho lovce, kamaráda Billa. Schovával jsem ho pro případ nouze.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Asi po dvou týdnech neúspěchu s lovem se najednou trochu oteplí a sem tam se objeví nějaká veverka. Z nouze dvě zastřelím a sním. Moc masa na nich není, ale jsem vděčný i za to málo. Potom najednou narážím na losici s mládětem. Hlavou mi bleskne myšlenka na to, jakou spoustu masa bych najednou mohl mít. Ale vím, že losí populace je zde nyní nižší, a tak je nechávám na pokoji a dál zkouším ulovit nějakého zajíce. Za nedlouho konečně chytám do pasti prvního a pak ještě několik dalších. Zabíjím ta nevinná zvířátka opravdu nerad, ale je to součást přežívání v divočině.

Spokojeně si bydlím ve srubu, dělám různé stavební úpravy, spravuji opotřebované vybavení, chodím na lov, udržuji pasti, připravuji dříví na topení a občas večer si při svitu petrolejové lampy čtu. Chybí mi zde nějaký společník, ale jinak se mi tu děsně líbí.

 

Začátkem března se u mě ve srubu zastavuje můj kamarád Willie, se kterým jsem se seznámil již před třemi lety v národním parku Denali. On občas jezdí na sněžném skútru na svoji chajdu v divočině. Nachází se v té samé oblasti, kde já mám srub, ale je ještě dalších patnáct kilometrů dál od silnice. A tak mě nabírá a jedeme na víkend k němu do chajdy. Další víkend se k nám připojují Willieho kamarádi na jejich skútrech a vyrážíme znovu. Jsem rád, že jsem po mnoha měsících samoty opět v kontaktu s lidmi a také uvítávám možnost vyzkoušet trochu moderní aljašské zábavy.

Na Aljašku přichází jaro. Sluníčko opět vystupuje vysoko nad obzor a nádherně ozařuje zasněženou krajinu. S jarní náladou trávím poslední měsíc ve svém srubu. Mimo výprav s kamarády na sněžných skútrech podnikám také sám několik pěších výletů na sněžnicích.

 

Je začátek dubna a můj pobyt v divočině je u konce. Smutně se loučím se srubem a opouštím tuto divokou oblast, která po dobu půl roku byla mým domovem. Ještě než odlétám domů, se však zastavuji u přátel, kteří bydlí u národního parku Denali. Kromě několika pěších výprav do hor podnikáme také jeden výlet se psím spřežením. Je to senzační zážitek, cestovat tímto tichým dopravním prostředkem po zasněžené aljašské krajině.

 

Můj pobyt na dalekém severu je u konce. Sedím v letadle, které nabírá rychlost a za chvíli se vznáší vysoko nad zemí. Z okénka dlouho pozoruji ty nádherné zasněžené hory, až mi úplně zmizí z pohledu. Loučím se s Aljaškou.

Úvahy závěrem

Trávil jsem v divočině krásných půl roku. Chyběl mi sice nějaký společník, ale jinak jsem se cítil výborně. Neměl jsem jediný špatný den. Svědčila mi každodenní všestranná aktivita a překonávání problémů.

Život ve srubu mě bavil, avšak ke konci mi začalo chybět nějaké zpestření. Pobyt v divočině se stal trochu monotónní. Velmi jsem například uvítal, když jsem se mohl účastnit výprav na sněžném skútru. Také jsem si uvědomoval, jakým úžasným pomocníkem byla například motorová pila, čelová baterka a nebo za deštivých podzimních dnů gore-texová bunda. Bez těchto výdobytků civilizace by se z příjemného pobytu v divočině stalo nesnesitelné utrpení.

Můj půlroční pobyt v divočině mě tedy dovedl k závěru, že civilizační prostředky jsou pro nás prospěšné, pokud je používáme citlivě a v rozumné míře – pokud je používáme tak, abychom nepropadli jejich pohodlí a abychom nezničili životní prostředí nám ani budoucím generacím.