Bída trailsové dokumentaristiky aneb proč je dobrých videí málo

Diskuze k článku tady ve mně vyvolala vzpomínky až na éru Jinolice trails a celý mě to donutilo se zamyslet nad tím, jak vlastně velmi sporadicky vzniká z trailsů nějaký obrazový materiál a je tím svým způsobem vzácný. Vezmu to zeširoka. Štrýtový ježdění, trend dneška, modla, co je víc. Nechci teď posuzovat, jestli je to zasloužený nebo ne, či jestli je to správně. Spíš stojí za úvahu, jestli to taky není tím, že tento styl ježdění je nejvíc vidět. Možná se pletu a jsem mimo mísu, sorry všem, kterých by se mé plácání dotklo. Osobně mám ovšem zato, že štrýtaři jen málokdy vyrazí do ulic bez dokumentační techniky. Ježdění spočívá leckdy v najíždění nějaký pekelný sérky na 120tý pokus, případně v sebezničujících pokusech dát nějaký vyndaný rail nebo gap. Povede se, radost velká, znovu se do toho nikomu moc nechce a samozřejmě je fajn mít tuhle jednu vyndávku nahranou že. Když už jsem to dal a natočil, tak to nenechám ležet v šuplíku a hle, štrýt rázem zaplavil internet, což zákonitě zvýšilo jeho popularitu. Ale o tomhle jsem mluvit nechtěl. Je to jen můj subjektivní pocit, ale trailsové ježdění funguje přesně obráceně. Videjka se točí minimálně, celý to funguje na úplně jiný bázi, minimálně tedy v Jičíně tomu tak bylo, je a asi i bude. Článek o naší lesní demenci, kdy na videa není čas.

Klasický pěkný letní den, dnes se pojede do lesa. Ok, došlapeme si to na kole do lesa, na zádech bágl jen s tím nejnutnějším, je to přeci jen kus cesty na malým. Sedneme si do toho příjemnýho klidu uprostřed zeleně, chvíli jen tak sedíme a zevlíme, prohodíme nějaký pokec s kámoši podobně naladěnými, kocháme se tou nádherou okolo. Je příjemné sobotní odpoledne. Zajdeme si na benzínku pro pivko, je pěkně studený a chutná, ještě si na chvíli sedneme a pozevlíme. Když se dost vyzevlíme po náročné cestě, zvednem se a trochu si to třeba projdem, jestli není potřeba něco vymést, jestli se někde něco přespříliš nesere a podobně. Pokud ano, vezme se smeták případně lopata a udělá to nejnutnější. Následuje zase chvíli posazení se, zhodnocení situace, napití se pivka a jdeme si projet Emo s Baby lajnou. Pár jízd. Většinou to baví. Někteří pak nandají helmu a jdou na všechno, někteří jdou rovnou na všechno. Pokud nejde o nějakou jo velkou session, nebo není den ozvláštněn zajímavou návštěvou, dáme max. 20 minut ježdění a jdem si zas dát chvíli pohody, doplníme tekutiny, zevlíme si. Podobný proces se opakuje po většinu dne, když se to jó vyhrotí, tak se jezdí o něco déle. Ještě jak takové ježdění vypadá. Pokec na rozjezdu, pohodička, a tak tedy jedem, leckdy vlak nebo polovlak, jsme na konci, lajna zpátky nebo zpátky po silnici. Někdy si člověk protáhne trno, někdy si dá transfer a někdy to oklopí. Vyndávky se konají výjimečně, člověka to baví i bez nich, navíc vyndávky mírně stresují a ne úplně zapadají do konceptu trailsové pohodičky, která je spíš čistým relaxem, někdy tomu říkám jóga. Občas člověku něco vyjde, občas někdo může třeba otočit 360 nebo něco, ale málokdy to je že „teď se vyndám, rychle ber kameru a natoč to“. Jediný Kudr má občas vyndávací sklony, je to jeho věčný boj mezi trailsovou jógou popsanou výše, zavděčením se sponzorům a snahou držet aspoň trochu krok na českých dirtových contestech. Vidíte někde ve schématu výše čas, prostor a vůbec důvod něco dokumentovat? Jsme asi moc velcí zevlové, ale obvykle není v lese nikdo, komu by se chtělo něco točit a dokumentovat, stát s kamerou nebo foťákem někde v lajně a čekat, jestli se to tentokrát povede. Nejhorší dny, který na trailsech pamatuju, jsou ty, kdy se něco plánovitě točilo. „Jeď, dej to znovu, málo protažený, zasvítilo mi slunce, nechytnul jsem to, támhle odtud by to vypadalo líp..“, desetkrát za sebou ta samá lajna, ta samá sérka, pojď si. To nechceš. Paradoxně u mě ty nejlepší jízdy padly, když jsem byl na trailsech sám a jezdil si sám pro sebe, případně při nějaký uvolněný odpolední session, kdy má člověk radost z pěkného dne a dobrýho poježdění, z té radosti si tady protáhne to trno, támhle to potáhne výš a zašálí, a když už si tak pěkně jedu, tak si dám na hipu onefoot table, 360 na konci už přijde ani člověk neví. Na kameru najednou jen těžko opakovatelná a hlavně stresující věc. Asi to je důvod, proč v BTCU jsou odpadní záběry na hovno, kloudný videjko z lesa od té doby vzniklo jen když jsem byl rozbitý, nebo když Kudr natočil něco s někým pro sponzory. Dát vůbec do kupy za celý rok pár záběrů je zásadní problém. Čas letí, sezóna je krátká, trailsy jsou v plné kondici jen pár týdnů v roce a mrhat náš drahocenný čas lesní jógy natáčením něčeho, na to nejsou lidi. Je to na jednu stranu škoda, chtěl bych vidět svoje sérky z Jinolic na punkových trailsech z kdysi dávno, chtěl bych vidět radost nad první skutečnou lajnou v lese a první jízdy, chtěl bych se mrknout na super lesní session s Angličany při Bikehallu před lety, nic z toho není zdokumentovaný. Na druhou stranu vím, že místo postávání u lajny s kamerou jsem si všechny ty roky užil naplno. Trailsy zůstávají v undergroundu, vzešly z prachu a v prach se obrátí, nezbyde po nás nic. A koho to sere, že.

Na zdraví, tohle je les a žádný kamery kolem neběhají, proč by měly.

Ještě dodám, že ani ve státech se toho na trailsech moc netočilo/nefotilo a fungovalo to podobně jako v JC. Lokálové většinou neřeší nic, jen návštěvníci tahají kamery, aby měli záběry z výletu na spot, kam se dostanou výjimečně. Ostatně, stejně jako my s Kudrem, když jsem byli poprvý v PA a stejně jako Ruben, který všechno točil na našem loňským výletě. Já jsem tentokrát vytáhnul foťák akorát první den a nafotil asi deset fotek, toť vše z celého výletu. Klasika.

This entry was posted in Czech stuff and tagged . Bookmark the permalink.

One Response to Bída trailsové dokumentaristiky aneb proč je dobrých videí málo

  1. jakub Vodička says:

    Je to zajímavá úvaha. Přes zimu každou sobotu v lese s lopatou a vizí jak to bude v létě super ve stínu si jen tak jezdit s partou . Občas možná nějaká fotka co se zase postavilo. na jaře šejpink, nalítat to, doladit k obrazu svému, zajezdit a zase změny 😀 Víc se staví než jezdí. Ale né že by mě to takhle nebavilo hehe. Nemá smysl nic točit, dokud není všechno ready a hezky v šejpu. Navíc si říkám, že stejně nic hrotit nechci a tak to nemá cenu:D Myslím, že pokud někdo vyloženě nepřijede točit, tak se nikomu nechce a raději jezdíme a felíme.
    letos ale věřím, že z Brna nějaký materiál vznikne 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Calculate *