Austin a cesta do Kalifornie

 Od posledního reportu uběhl nějaká doba. Nebyl čas psát. Chystali jsme se na odjezd do Kalifornie a dalších destinací, kde jsme toho viděli a zažili spoustu. Teď jsme zpátky v Austinu a můžeme to začít hezky popořadě sepisovat.

Poslední řádky reportu od Honzy nekončily jinak, než pátečním večírkem v Yellow Jacket social clubu. Další den bylo sakra vedro a my dostali geniální nápad jak vyléčit kocovinu. Namířili jsme si to k downtownu a tam si půjčili kajaky abysme se mohli nechat zvolna unášet řekou Colorado, která protéká Austinem. Sluníčko se do nás opíralo a my se kochali výhledem na město tak jak jsme ho ještě neviděli. V něděli pak dáváme Eastside, zas tak moc se nejezdí, spíš chilluje, když v tom přijede dodávka a z ní vyleze GJ, pro kterýho evidentně mejdan (kterej začal už v pátek) ještě zdaleka neskončil. V plavkách a brejlích, na jednom rameni 20pack Lonestar beerů a na druhým plato vajec, si to štráduje k sezení na Eastside. celá banda u ohně jde smíchy do kolen. O zábavu je na další hodinu postaráno a všechno vrcholí exováním syrovejch vajec s pivem. S Honzou příhlížíme, tlemíme se a nechápem.  V týdnu dáváme párkrát betoňáku na downtownu a jednu lehčí session na Eastside. Jeden den jsme se taky vypravili na Hush trails. Jo, to je tam kde jsme tenkrát před pěti rokama za tři měsíce nakopali a zprovoznili Czech line, která byla diametrálně odlišná od všech ostatních tehdejších lajn na Hush. Jak asi víte, nikdo z lokálů jí neskočil, jezdil ji prý tenkrát snad jen Chase Hawk a Bas Keep, když tenhle spot navštívili. Po našem odletu ji lokálové srovnali se zemí. Ale zpátky k naší nynější návštěvě. Od Taylorova domu jsme šlapali snad hodinu a půl než jsme tam dojeli, takže jsme si po příjezdu museli dát řádný oraz, než jsme začali checkovat co je tady novýho a přemýšlet jestli vůbec budeme čekat na Turnera, abychom se mohli svézt. S Turnerem jsme se potkali pár dní předtím na Eastside a dokonce se omluvil za to jak se tenkrát zachovali. Já jsem zas utrousil něco jako že Hout má zas občas radikálnější výroky, který můžou čeřit vody. (Hout tenkrát napsal v jednom z reportů kritiku na Hush trails a tím to celý začalo, hehe). Turner je v podstatě pohodář a spíš si dělal srandu z toho, že si jedou pořád dál velký plošiny a masivní hromady. Prý je tam teď snad jediný původní lokál a zbytek se buď odstěhoval, nebo už nejezdí a nekopou. Velká voda, která na podzim postihla Austin, prý kompletně potopila celej spot. Stopy kam až voda sahala a nanesený bordel byly neskutečně vysoko. Od tý doby to zase zprovozňujou, nebo kopou další věci. Nic nás tu ale příliš neoslovilo. Stará hlavní lajna, který by byla dobrá hlavně pro Honzu byla zatím pořád nezprovozněná, takže jsme se radši vydali na dlouhou cestu zpátky do města.Přišel pátek ráno, Taylor nás veze do půjčovny, kde si vyzvedáváme náš minivan Chrysler Town and Country. Za 800 dolcků bude tohle náš pojízdnej domov na další dva tejdny a je to sakra nálož! Benzínovej šestiválec s objemem 3,6l. Samozřejmě automat, v elektrice všechno na co si vzpomeneš i to co neznáš. Zásuvky na všechno a všude samozřejmostí. Zadní sedačky se daj za 5 sekund složit do podlahy tak, že máš ložnici jak kráva, kde ti ani kola nepřekážej. Přes den z toho máme na cestách vzadu bejvák, kino, office, nebo bar. Jak je momentálnímu neřidiči libo. Vyrážíme směr  západ, po cestě nakupujem nezbytný camping vybavení. Ve Walmartu jedině, to jasný, tam maj všechno a za dobře. Po asi osmi hodinách cesty a 500 mílích dorážíme do první zastávky našeho roadtripu- El Pasa. Tohle město je z části americký a z o hodně větší části mexický, jelikož leží na hranicích. V ulicích a fastfoodech slyšíš v podstatě jenom španělštinu. My si to míříme na okraj města k betoňáku, kde se hodláme i uložit ke spánku. První probuzení se koná už asi po hodině spánku, baterkou někdo svítí do okna. Samozřejmě, je to policejní hlídka. Seznamují nás s pravidly parkoviště, že je tu zakázáno parkovat přes noc, ale že nás tady teda nechají. Máme prý ale počítat s tím, že když přijede jiná hlídka, že nás vyhodí. Jiná hlídka nepřijela, za to přišla kosa jako kráva. Teplotní rozdíly ve dne a v noci jsou El pasu snad 25 stupňů, takže přes den příjemných 20, ale v noci regulérně mrzlo. No nic, nastartujeme si a zatopíme. I kdyby mělo být nastartováno celou noc, tak se přece tolik neděje. Litr benzínu tady vyjde v přepočtu někde i na 10Kč, to jsou věci co? Ráno snídaně a dopolední session v bazénu. Ten je teda řádnej, no koukněte na fotky. Není ale moc času hledat a najíždět nějaký težší lajny, do Californie to máme ještě víc jak den cesty a tak to pálíme dál.Nudná a monotóní krajina Texasu už se taky začíná měnit a před náma je slušný pohoří který budeme projíždět. Všude velký zvláštní šutry a v serpentinách zahlížíme jakousi zahrádku s bordelem uprostřed ničeho. Když přijedeme blíž, zjišťujeme že je to jakási kyberpunková výstava v  s mimozemšťanama, kterou má prostě někdo na „zahradě“.  O kousek dál příjemná vyhlídka, tak se chvilku pokocháme a zas valíme dál. Další noc spíme u Walmartu v El Centru. Ráno dokupujem nějaký jídlo a při nakládání věcí do auta mi tady na 99% vypadla peněženka na zem na parkoviště. To ovšem samozřejmě zjišťuju až ten den večer daleko odsud v San Diegu. Ale zpátky popořadě.  Pálíme to dál na západ už třetí den a ve vzduchu už začínáme cítit tu opravdovou Kalifornii. Na silnici začínají přibývat masivní káry, který především Honzu nenechávají  zrovna v klidu a ve stráních úhledných kopců se už občas objeví nejedna pořádná vila. Zanedlouho se potom se před náma otevře ten skvostnej výhled na Pacifik a my dorážíme do San Diega k Ocean beach skateparku. První procházka po pláži, vlny lítaj, surfařů mraky a my vidíme na vlastní oči ten kalifornskej beach life. O kus dál parkuje starej dvojkovej Transporter, kterej ovšem vypadá jak novej a samozřejmě se z něj line zelená. Uvnitř sedí týpek se ženou, ale ono je jim snad přes padesát!  Prostě původní stále svůj život žijící květinový děti! Na střeše samozřejmě surfy a spokojeně zahlížejí směrem na vlny.  My jdem kouknout na molo trochu víc zblízka na surfaře, to je naše teoretická příprava před našema prvníma pokusama o surfování, hehe.  Navečer se chvíli pohoupem v betoňáku, pro mě možná skoro nejlepší ze všech co jsme tady za celou dobu navštívili. Všechno někam vede, spoustu rohů a transferů, povrch neklouže a je toho tam fakt hodně. U skateparku večer taháme naší camping sadu, večerní menu je tuňák s rejží a kukuřicí, to je naše nejoblíbenější. V tom už si začínám říkat kde tak asi mám peněženku. Ani ráno moudřejší večera nepomohlo, peněženka je definitivně někde v El centru daleko odsud. Takže rychle někam na wifi bloknout kartu. Naštěstí jsem tam měl fakt jen tu kartu a občanku. Další důležitý doklady jako pas, řidičák a ostatní karty mám pořád u sebe.  No nic,  jdeme dál a to rovnou do surf shopu půjčit si všechno k tomu aby nám Pacifik mohl říkat pane. Ale neříkal. Po třech hodinách ve vodě máme za sebou neskutečný množství karambolů a tak jednou nebo dvakrát sjetou pěnu. Ale je to fakt prdel, přicházet na to co to s tebou dělá. A fakt teda není dobrý když tě vršek vlny ne moc daleko od břehu hodí rovnou na dno a ty dřeš bradou v písku a šutrech. Dobití jak jetel potřebujem minimálně den oraz a tak se další den vydáváme na výlet na pláž k mexický hranici. Je to fakt úlet. Snad 6m vysokej plot co vede ještě daleko do vody aby ho nikdo nemohl přeplavat kolem. Všude hlídky, jestli se někdo nepokouší zdrhnout. Na americký straně široko daleko ani noha, jen v dáli se v oparu tyčí mrakodrapy San Diega.  Na mexický straně hned za plotem pláž plná lidí, hotely a všechno. Děti se na nás přes plot běhají dívat jak v zoologický a my se zas díváme přes plot na ně a fotíme si to. Přitom nás sleduje dalekohledem hlídka jestli si náhodou něco nepředáváme. Zvláštní pocity. Po cestě zpátky ještě navštěvujem betonovej bowl pod mostem. Je to úplně u centra a je to v postatě Do It Yourself práce, ale teda hodně ve velkým. Jsou to hodně skatový tvary a na kole je tady zákaz. I tak zajímavej spot, kterej je hned vedle letiště, opravdu tak 100m od skateparku stojej zaparkovaný Boeingy, hustý. Letadla ti prolítávaj přímo nad hlavou, když se jede po hlavním tahu dál na centrum. Jsou tam prostě mrakodrapy a hned vedle nich letiště. Navštívili jsme taky jeden betoňák v úplně jiný čtvrti San Diega. Hned po příjezdu jsme svědky celkem ostrý bitky dvou týpků přímo v bazénu a pak když si chceme betoňák v klidu očíhnout, tak se nám nějakej divnotýpek snaží prodat všechno možný. Skatepark je zavřenej, musí se přelejzat plot a stejně už se stmívá, takže radši rychle pryč odsud. Další den jsme dali ještě jednou Ocean Beach skatepark a pak ještě malej výlet na sever, kde je fakt pěkná pláž a mraky tuleňů, který se válej na skalkách u pláže. Odtamtud míříme dál na sever směr Huntington beach.Ještě než jsme vyjížděli z Austinu, tak jsem obepsal některý lidi abysme mohli navštívit ty zásadní trailsový spoty. Corey Bohan byl ale doma v Austrálii a koho jsem do tý doby poznal osobně byl jen Mike Saavedra, kterej byl zrovna dost busy, takže mi jen dal adresu na Blue Bench ať se na to kouknem, ale jinak že sorry. Trailsy bohužel prý stále nejedou po velkých deštích který tady byly asi před dvěma týdny.  Takže jsme jako první vyrazili na Sheep Hills, coby legendární v podstatě veřejnej spot. Být a jezdit na místě, kde se psala historie trailsovýho BMX ježdění má sakra něco do sebe. I to jak se mezi některýma skokama šlape a některý ty lajny jsou v podstatě původní, tak jak jsem to sjížděl na starých videích, když mi bylo 15. Byl to pro mě zážitek a víc jak hodinu jsme to tam s Honzou hoblovali. Jezdil tam s náma takovej tatík kolem čtyřicítky a pár malejch kluků. Dal nám adresu na Wetlands trails, který jsou taky ještě na Huntington beach, a tak jsme se tam ještě ten večer jeli podívat. Je to ten známej spot ze kterýho je asi nejvíc videí a fotek v poslední době. Má to tady pod palcem Anthony Napolitan a při našem příjezdu tu byl i týpek Frank z New Yorku, kterýho jsme potkali dva týdny předtím v Austinu na Eastside. Ježdění se už nekonalo, pár menších kluků tam akorát hoblovalo malej pumptrack a step up. My jsme se s Anthonym domluvili na session za dva dny ve čtvrtek. Ve středu jsme vyzvali ještě jednou surfy. Na Huntington Beach půjčovný skoro dvakrát dražší než v San Diegu, ale co naděláš, žijem jen jednou.  Žádný sjíždění velkejch rour se ani tenhle den nekonalo, mně se podařilo ulovit akorát jednu menší vlnu celou, ale i to byl nejvíc pocit. Jinak celej den opět těžkej boj a karambolů spoustu. Honza pak zvolil taktiku čekat na větší vlny dál od břehu, ale ani to příliš nepomohlo. Každopádně jsme vydrželi ve vodě snad 4 hodiny v kuse, hehe.Ve čtvrtek dopoledne zaslouženě odpočíváme na pláži, potom navštěvujem Vans skatepark, kde je super bowl, ale bohužel se tam nesmí na kole. S pozdním odpolednem se odebíráme na Wetlands trails. Anthony už zkrápí lajnu. Celkem zajímavý, nemají tady konve. Vodu nabírají do kelímků a práskaj to tam z nich. Výhodu vidím v tom, že nemusíš lízt nahoru na každej dopad, nebo nájezd. Jednoduše tam tu vodu flákneš. Celkem dobře se tímhle způsobem kropí i klopenky když si stoupneš přesně do středu. Nevýhoda mi ale přijde v tom, že velký plochy jako jsou mezery a spodky odrazů a dopadů se zkrápí mnohem dýl, než s konví.  Kousek opodál chilluje další týpek se psem a je to jedna veselá kopa. Čím blíž přicházím, tím víc začínám tušit o koho jde. Je to Midget Corey Walters! Corey je showman, hned hází joke za jokem a bavíme se o tom jak byl v roce 2005 na mistrovství světa v Německu. Na starým 20inches videu je záběr jak zkouší 720 na hlavním velkým skoku celý lajny a hrozně při tom zahazuje, přistane na hraně dopadu bez kola, někdo z diváků mu hodí pivo a on ho okamžitě na tom dopadu vyexuje. Říkal mi, že to měl být 360 flip, ale nikdy předtím ho nedělal, tak za to prý vzal a čekal co se bude dít. Tohle je Midget Corey, hehe. Jde se jezdit a hned druhou jízdu vytahuje tu jeho obří flatspin 360, kterou prostě nikdo nedělá takhle hustě jako on.  Další jízdu s lookbackem, v kšiltovce a vysmátej nonstop celou session. Anthony se spíš jen tak vozí, ale i tak dělá 360 na obě, že nepoznáš která je jeho lepší. Jezdí s náma ještě lokál Johnattan, (ten to tam taky docela má) a pár mlaďáků. Skoky nejsou nijak extra těžký a jsou spíš dirtovějšího charakteru, tak jak to v Cali bývá. Jde do toho i Honza a na pár pokusů je na konci. Radost zasloužená.  Přeci jen takovýhle skoky nejezdí každej den. Začíná se rychle stmívat a tak dáváme rychle každej poslední jízdy. Oproti Texasu a třeba Pensylvánii mi přijde super, že na většině spotů v Cali jezděj i mladý kluci a třeba tady se o ně Anthony fakt dobře stará a jde jim tím správným příkladem. Pomůže jim postavit malej pumptrack, dává jim rady, nebo jim vrazí do ruky lopatu když něco rozbijou. Celkově na mě Anthony zapůsobil opravdu dobře. Jeho jezdecký kvality jsou fakt na obrovský úrovni a myslím si že u Red Bullu skončil  spíš jen proto, že není tak výraznej showman jako třeba Hucker, který ve svým volným čase prý ani zas tak často nejezdí a radši se válí na pláži. Po session ještě chvíli klábosíme s Coreym a Anthonym. Jelikož jsme v Cali, kde je weed legální, tak se Honza nenápadně ptá, kde sehnat. Corey prostě jen šáhne do kapsy a vytáhne hromadu, za kterou by ti v Čechách lidi ruce utrhali. Prý je normálně licencovanej pěstitel, cpal nám toho zadarmo tolik, že by to Dušan ani za měsíc nezhulil a my měli další den opouštět Kalifornii, takže jsme mu dali skoro všechno zpátky. Ten večer jsme se v autě tak hlasitě tlemili, že nás normálně z Walmart parkoviště vyhodili a my si museli hledat nový místo na spaní.Další den vyrážíme do Riverside vidět Blue Bench a já ještě po cestě netrpělivě checkuju u každýho Mcdonaldu FB a instagram, jestli někdo neodepsal, abychom se dostali i na další místa jako je zahrada Heatha Pintera, nebo FOD trails. Bohužel na tyhle soukromý zahrady je fakt težký se dostat. Heath Pinter byl údajně někde pryč a my máme předposlední den v Cali. Dorážíme na Blue Bench, a mě už při prvním pohledu sakra sere, že tady si dneska nezajezdíme. Palmovej les,  suprová hlína, lajna s kopce, na konci dva nebo tři skoky hodně slušnejch rozměrů. Celý to tam vypadá jak z namalovanýho obrázku. No nic, musím se sem vrátit znova, jedeme dál. Kousek odsud je betoňák, v americe jich je prostě mraky. Tak chvíli jezdíme tam, je vedro jak blázen, něco přes třicet. Honza jednou nepěkně kousne spinu a ozývá se koleno. Session končí asi po hodině když prorazím zadní kolo v bazénu o koping. Dáváme oběd,  Large pizzu v 7Eleven za 6 dolcků ze který jsme plný oba, už v tom tady umíme chodit. No a vyrážíme zpátky na Wetlands abysme stihli podvečerní session. Honza se trochu trápí, jednou vystupuje na druhým a ozývá se koleno znovu. Škoda, chtěl jsem mu pořídit fotku na posledním. Mně se jezdí celkem dobře, ale ani ne po dvaceti minutách přetrhávám řetěz a tak nám nezbývá než přihlížet jak si to dávají ostatní. Se setměním se loučíme a vyjíždíme směr LA, kde začíná naše další, tentokrát turistická část výletu.