Last NZ report by Satan – part 1

Jak jsem slíbil, tak plním. Bez zbytečných keců klikejte na článek a čtěte dále.

o 18000 kilometrů zpět..

Asi Vám došlo, že ze začínajících podzimních mrazíků jsme uprchli na spalující Zelandský slunce, kde začínalo překrásný jaro. Vzduch voněl všudepřítomnou kvetoucí přírodou a mořem. První, čeho si na NZ opravdu všimnete, je skutečně slunce. Pálí skoro jakoby mi někdo přejížděl po rukou lupou. Nikdy bych byl neřekl, že ztenčená ozonová vrstva je tak moc cítit a všudepřítomný cedule v práci upozorňují nejen na to, že máte nosit ochranné pomůcky, ale taky se dostatečně namazat opalovacím krémem, který byl taky dost často v kuchyni k dispozici. Nevadí že ráno prší jak ve smutnym filmu, odpoledne je zase sucho a vyschlo jak na Sahaře a cedule hlásí Extreme Care nebo Total Fire Ban. Po skvělý session na místních trailsech si zapalujeme cigáro a já fakt nevim z čeho nebo od koho, ale pod partou debatujících bikerů začlo jemně a nenápadně hořet nalítaný chmíříčko. To jemný spadaný ze stromů, jenže na trailsech u lesa ho tu byly kila. Během pár vteřin začalo hořet od začátku na konec lajny a my si rychle uvědomovali, že tu začal těžkej průser. Díky větru začal během chvilky hořet obrovskej prostor, spalující žár a temnej kouř rychle postupoval k domu místního lokála. Ve zlomku vteřiny, co se požár nebezpečně rozšířil, celá bmx parta chytla lopaty a všichni se ze všech sil snažili požár udusat. Ale bylo nás málo. Oheň, spalující a zničující všechno, co mu příjde do cesty, se nám předvedl ve vší svý kráse a síle. Polapil všechno okolo trailsů, chtěl víc a začal lapat po stromech vedle domu. Plameny vyšplhaly vysoko po stromu a my, vyděšení, vedení surovým instinktem, s tričkem uvázaným přes obličej, jsme neustále běhali do smradlavýho, temnýho a těžkýho kouře, ve kterým už nebylo vidět ani na dva kroky. Pocítil jsem, že všichni už začínají ztrácet na síle. Cejtil jsem, že z kouře stejně jako mně začíná bejt všem zle. Slyším křik, ale přes kouř, kterej zahalil slunce nevidím nic. Díky bohu se seběhli lidi z okolí a v momentě, kdy parta zkušenejch digerů začla oheň dostávat pod kontrolu, přijeli hasiči, postarali se o zbytek a zabezpečili obří doutnající prostor okolo domu a okolo trailsů. Hasičům bylo uplně u prdele co se tu stalo, všech se zeptali jestli jsou v pořádku, jestli není někdo zraněnej nebo přiotrávenej, pěkně pozdravili, naskákali na auto a odjeli pryč.

Nechápavě na sebe s vykulenejma očima s klukama pár minut koukáme. Přísahám, že už jsem viděl ten boží titulek: “Dva Češi po založení požáru deportováni z Christchurch”. Kluků se ptáme, kde najdeme bazén se sprchou, protože smrdíme jak tejden uzený hadry a dneska na ledovou sprchu na naší pláži fakt nemáme. V autě s Matesem klasicky dostáváme obří výbuchy smíchu a rejpem do sebe, kdo je větší žhář a piroman. Inu z životních zážitků a nových zkušeností tu, jsme opravdu rozžhavení.

Hasiči chvilku po požáru polejvají doutnající kusy trávy.

Bydlení v autě není nijak šílený, až na to, že v podstatě nemáte nic. Což není nic, s čím bych se neztotožňoval. S kamarádem jsme často probírali tohle téma a myslim si, že chlap by měl mít tolik věcí, kolik si dokáže naházet do auta a jet do hajzlu. A tak v našem autě má každej svojí krosnu s věcma, kolo a bedýnku s jídlem. Místo kuchyně vlastníme malej hořák, pánvičku a hrnec, místo obýváku máme celou pláž, na níž občas večer znavení po práci sledujeme filmy. Místo koupelny… Naše pláž obsahuje záchody a kurevsky studenou sprchu do který se občas dost těžce přemlouváme. Ale upřímně? Cejtim se skvěle pokaždý, co se nahej sprchuju s výhledem na pláž. Cejtim, jak mám všechno na párku, protože v ten ledovej moment si uvědomuju, že žiju. A že žiju něco, po čem jsem dlouhou dobu prahnul. Nemít nic a zároveň celej svět.

Čas na vaření oběda.

Jídelna, kuchyň, obejvák, převlíkárna, auto... prostě cokoli.

Při probuzení do deštivýho rána v zadejchanym autě na nás už v telefonu čekala smska. Dnes jedeme makat na farmu za městem a oba, jen co rozlepujeme oči, už nadáváme. Víme, že dnešní den nebude vůbec příjemnej. Na 7 hodinu ranní čekáme nastoupený, nechce se nám nic, jsme unavení a ospalí, chceme se válet v posteli a poslouchat, jak nám prší na auto. Farmáři si nás nechápavě prohlížejí a klepou si na čelo. Nerozumí tomu, že nemáme nic pořádně nepromokavýho. Díky bohu nás vybavili a my tak v gumovejch kalhotách a nabalený v tlustejch bundách nastupujeme na pole. Rozkaz zněl jasně, ani jeden plevel nenechat v poli. Naše boty během první procházky na druhej konec pole a zpět jsou durch mokrý, a tak je vypelšujeme o mikrotenový pytlíky navlečený na nohy. Je nám zima a hustě prší. Jenže, peníze.. V momentě kdy zalezeme do auta trochu se najíst a ohřát se, začnou padat kroupy jak dětský hlavičky a my se jen smějeme, jaký jsme luckyguys. Běžet v tomhle z druhý strany pole schovat se do auta by bylo o otřes mozku.

Dvěma zdeprimovaným, na dně unaveným klukům z Česka, od rána z huby vypadlo tolik nadávek, že se tomu už jen smějou a z tohohle kripldnu si už jen dělaj srandu, což je vastně dost fajn pocit. Mates prostě vždycky vymyslí nějakou kravinu nebo hlášku, která všem přítomným způsobuje záchvaty smíchu.

Ale i za temnýma mračnama slunce svítí, a tak po zatím nejhnusnějším dnu na NZ i další den ráno slunce vyšlo. Žhavý, rozzářený, smějící se na nás, a my hned ráno oba víme, že se potřebujeme posunout dál, že už v Christu nechcme strávit ani den. Z ničeho nic jsme se rozhodli odsud vypadnout a jít dál vstříc svýmu snu. Do kanceláře naší agentury jsme nakráčeli jak dva velký páni a oznámili šéfovi, že odjíždíme na trip do Queenstownu. Po ranním meetingu jsme se na pár hodin zakempili v knihovně u surfový pláže, dobili si všechny přístroje a domysleli už tak rozmyšlenej trip po východním pobřeží směrem na Jih. Naposled se procházíme po pláži, děláme si poslední fotky, trapný selfiečka a natěšeně nasedáme do auta. Mates se na mě otočí, podívá se mi do očí a řekne “Tak je to tady brácho, čeká nás Queenstown”.

Plánování cesty v knihovně před tripem do Queenstownu.

Poslední selfie na pláží v CHCH.

TRIP
Je přímo úžasný, jak tady stačí bezmyšlenkovitě projíždět krajinou a když budete jen trochu chtít, zažijete a uvidíte neuvěřitelný věci. Po pár dnech na tripu jsme dorazili do druhýho největšího města na Jižnim ostrově, jímž je Dunedin. Na první pohled tu nevidíte jen šílený kontrasty mezi jednotlivými regiony a mezi tím, jak extrémně se tu příroda mění skoro kilometr od kilometru. Ale i města, který se svou architekturou rapidně liší dle toho, kdo je dřív osídlil.

Po chvilce bloumání po městě jsme prostě museli najít nejprudší silnici světa, což je 35% Baldwin Street, a to, že je to úlet větší než jak na fotkách vypadá, můžete pochopit z toho, že takhle ulice dlouhá 350 metrů se nachází v nadmořský výšce od 30 až do 100 metrů.

Jen co vyjíždíme z Dunedinu směrem k našemu vyhlídlýmu místu na spaní, stačí pár minut a zase máme pocit, že jsme na konci světa, mimo civilizaci, kde si jen občas u silnice všimnete dřevěných domečků. Z kopce na kopec a z kopce k pobřeží přijíždíme přímo na parkoviště, který nás od pláže, ležící u Pacifiku, dělí jen pár keříků. Otevřeme si kufr, vyndáme sporák, hrnec a v tu ránu máme kuchyňku s tím nejbožejším výhledem. Mates se pouští do guláše a já se jdu projít po dlouhý pláži s tím nejjemnějším pískem. Mračna nade mnou začly rudnout a já se rozeběhl, abych Matese vytáhnul na pláž. Všichni backpackeři zaparkovaný vedle nás s námi vyběhli a šli obdivovat nesmyslně rudou oblohu k moři, kde jediný, čím jste byli rušeni, byl šum Pacifickýho Oceánu.

Vždycky když se zadívám na nekonečný moře, přemýšlím, jak daleko ode mě jste, ale stejně si to nedovedu představit ani teď, když moje oči upadají pod tíhou myšlenek a nekonečný moře se v dáli ztrácí a splývá s temně modrou oblohou.

Nejrudší západ slunce co jsem kdy spatřil.

Tam kde se nekonečný moře setkává s nekončícím nebem.

Poslouchat hnědý cedule u silnice se hodně vyplácí, a tak díky jedný takový jsme druhej den dopoledne zabloudili k místu zvaný Tunnel Beach. Už z dáli jsme viděli vodou vymletý obrovský převys a tunel, který ukrýval odřízlou a skrytou pláž. Až z vysokýho převysu nad mořem někdo ručně vytesal chodbu se schodama až k malý soukromý plážičce. To je přesně místo, na kterym si přeješ být se svou holkou. SÁM!

Tunnel Beach

Tunnel Beach

Cesta po východním pobřeží není až tak rozmanitá jako cesta po Západním, ale skrývá jedno místo, který toužím spatřit už spoustu let, a to Nugget Point.
Když jsem maják konečně spatřil, neubránil jsem se tý vtipný myšlence a hlavou mi probliklo “tak a teď už konečně můžeš spokojeně zemřít”. Jenže pravda je taková, že jsem se cítil živější víc, než kdy předtím. Ani nevím, proč jsem si od těch třinácti let tolik googlil a vyhledával tohle místo. Pravdou však zůstává, že je magický a zvlášntí.

Často si tu přijdu jako dítě. Místa a zážitky, který jsou pro místní lidi téměř normální, se já snažim vstřebávat co nejhlouběji to hlavně teď a tady. Zírám na Nugget Point a cítím to dítě v sobě, který projíždělo krásný fotky z tohohle místa a prohlídnout si ho na živo mu přišlo stejně neuvěřitelný, jako odletět na měsíc.
A podle všeho se naše zážitky a prožitky měly stupňovat. Zítra už konečně spatříme legendární Queenstown.

Jeden z mých životních odškrtů- Nugget Point.

QUEENSTOWN
Další pomyslnej bod v našem seznamu poznání druhýho konce světa. Jak to jen vyjádřit. Jestli jsme se někdy na první pohled zamilovali, pak to určitě bylo do Queenstownu. Po dlouhé cestě lemující jezero Wakatipu na jedný straně a vysoko trčících hor na druhé, jsme přijeli do překrásnýho malýho městečka uprostřed hor.

Průzračně čistý až tyrkysově modrý jezero nám blištilo do očí, za jezerem se tyčily ostrý vysoký hory. Navzdory tomu že bylo léto, jsme na některých vrcholcích stále nacházeli stopy sněhu.

Po krátký procházce malym centrem jsme zaznamenali zásadní změnu oproti zbytku Zelandu, který jsme zatím projeli. Ano, je tomu tak. V Queenu jsou hezký holky!
Každej z nás určitě viděl nějakej ten americkej teenage film, kde parta vysokoškoláků jede na tejdenní mejdan o jarních prázdninách někam mimo město, nebo blízko k pláži. Tak přesně tohle si vybavim, když si vzpomenu na Queenstown. Jen to není film, ale skutečně prožitý léto. Jen mejdan netrvá tejden, ale klidně celý léto. Neustále, pokud chceš.

Křišťálový Wakatipu lake lemující jako had vlnící se silnice přímo do středu ráje- Cesta do Queenstownu.

Ačkoliv byla tahle vyhlídka dobrá hodinka do hodně ztrmýho kopce, lezl jsem na ní často.

První místo kam jsme se co nejrychleji jeli podívat, byly samozřejmě světoznámý Gorge Rd Trails a první pohled na ně nás zaskočil. Ani jeden z nás neviděl a nejspíš neuvidí tolik skoků. A tak nádherně našejpovaných! Ty lidi tu snad choděj s lopatou v jedný ruce a luxem v druhý.

QBox, camp který ležel přímo vedle skoků nás přívětivě přijal natolik, že nás místní backpackeři začli zvát ke stolu na jídlo, a ačkoliv my jsme byli poměrně zamlklí a stydliví chlapci, lidi si s náma i přes naší hroznou angličinu rádi povídali a vyzvídali, jaký je to v Čechách.

Snažili jsme se co nejrychleji si najít práci, a tak jsme se s místníma novinama procházeli po QT a koukali po výlohách a cedulích, jestli někde náhodou neberou nějakou pomocnou sílu. Hned druhá procházka po krásném centru se pro mě stala úspěšnou a já začal pracovat v Arnolds Dinner jako Kitchenhand.

Arnold Dinner byla hezká restaurace v Americkym stylu. Cejtil jsem se jako ve fimu o emigrantovi, kterej si přijel do země zaslíbený splnit sny a začínal jako hadra v kuchyni. Ale ke mně se tu lidi chovali víc, než hezky. Filipínský kuchař Carl mi furt něco cpal do pusy a chodil mi pro pivo, druhá kuchařka Dee mi na plný koule pouštěla Slipknot a vařila mi luxusní pancakes s pečenym banánem, pro hezčí ráno. Chichotající se servírky mi dělaly kafe kdykoli jsem o něj požádal a nejednou jsem se s nima suprově nalil.

Vlastně nejen já. Když jsme s Matesem v pátek večer chtěli vyrazit do víru města, přišel mě vyzvednou do práce. Po otázce jestli můj kamarád chce taky pivo mi bylo jasný, že holky z restaurace budou chtít vidět jak se leje v Čechách a po nevim kolika panácích a pivech jsme zamkli restauraci a posunuli se o pár ulic dál.

Tyvole, jenže 10$ za pivo?? To je pro chudýho backpackera hodně. Díky bohu v zemi na druhym konci světa jsme byli my ti exotičtí kluci z daleka, a tak jsme mohli pít až do rána. Zadarmo.
Chudák holka za nás v tom klubu nechala aspoň 200$.

Mates chodil do starý známý jistotky, firmy AWF, pod kterou jsme pracovali v Christchurch a pracování jsme prokládali jak jinak než felením na božích trailsech na kopci nad QT. Místní parta nás poprvý zaregistrovala na štědrej den, kdy jsme jezdili, potloukali se kolem a po pár prohozených slovech nám každýmu podali pár piv a popřali šťastný Vánoce. Proboha, to tu jsou vážně všichni tak milí?

Jako všichni, i my jsme si koupili santovský čepice a s úsměvem na rtech se po session projížděli po městě. Celá pláž byla plná lidí v červených čepicích nebo santovských oblecích, všichni pili a všichni se bavili. Ve frontě na záchod si se byl schopnej seznámit s celou frontou holek. Kurva, já umřel, tohle musí bejt ráj.

Podruhý, co si nás parta místních trailsáku začla všímat bylo, když se jeden den všichni vytratili dřív, než bylo zvykem. Všimli jsme si nedoházenýho dopadu a řekli jsme si, že aspoň uviděj, že i v Čechách umíme hezky šejpovat.

No a bylo! Druhej den nás přivítala chvála a vděk. Kluci si hned všimli krásně doházenýho a našejpovanýho dopadu a od tý doby jsme už felili společně. Pamatuju si, jak jsem poprvý slyšel Alfreda po session zařvat “Let`s go on the beach, drinking beer and watching naked ladies!” A tak to začlo bejt zvykem.

Půlhodinová šejpovačka po ježdění a vyražení za západem slunce přímo na pláž. Přímo za blištícím se Wakatipu lake. Každej den se nám před očima otevírala krajina a hory nad jezerem, kam jsme každej den na kolech vyrazili v partě pít pivo, házet po sobě kamínky a kecat.

Silvestr k nám přišel o 12 hodin dřív a i když místní jezero je ledovcovýho původu a i přes teplý léto je poměrně studený, neubránili jsme se tomu se nevykoupat. Už tehdy jsem se těšil až budu vyprávět, jak jsem se o vánočních svátcích válel v plavkách na pláži.

S příchozím večerem jsme se snažili se aspoň přes facebook spojit s našima nejbližšíma a myslím, že nejen mě málem utrápil stesk. Přeze všechno krásný a pozitivní jsme stále byli přes 18 000 kilometrů od domova, daleko od rodičů a nejbližších důležitých přátel, po kterých se nám stýskalo.

Po čtyřech měsících v autě jsme se rozhodli si alespoň na chvilku najít nějaký bydlení a díky naší nový kamarádce jsme ho rychle našli. Po rozloučení v campu jsme se přestěhovali do velkýho baráku se zahradou, pingpongovym stolem a co hlavně, mezi dalších asi 20 lidí.

I po týdnu bydlení na Huff street ke mě občas někdo příjde a představí se, že tu bydlí taky. Koupelna byla po 10. večer věčně obsazená, protože v ní neustále někdo šukal a ranní procházky barákem směrem do práce se staly velmi zábavný po tom, co obden ráno vidíte všude možně (jak pod pergolou venku nebo v obýváku na gauči) polonahý dvojice, který si to spolu minulej večer určitě skvěle užily. Jediný klasický pravidlo je: odpoledne dělej jakože nic.

Cruizin na Wakatipu lake s Ben Lomond horou v pozadí.

Každodenní felení s trailsáckou partou, tolik lidí se u nás sejde sotva dvakrát do roka.

Štědrej večer

Jednoho odpoledne Mates vyrazil z našeho dvoupatrovýho squatu nejdřív pro Kubu Vodičku a hned záhy pro Okiše. Kluky musel vyzvednout po jednom, protože v naší sexy káře je jen jedna sedačka pro spolujezdce. Mezitím co já seděl v gauči na zahradě, přemýšlel nad dalším tripem a popíjel pivo. Bylo skvělý vidět svoje starý kamarády, známý tváře. Byl to další dotyk reality, kterých tady bylo pramálo.

Měli jsme před sebou posledních pár dnů v letním Queenstownu. My byli rozhodnutí si všechno do mrtě užít a klukům předat co nejvíc zkušeností, kterých jsme za posledních pár měsíců nasbírali my samotní. S Matesem jsme v práci řekli, že končíme, což bylo pro šéfa naší agentury překvapující. No a co, stejně jsem měl každý ráno chuť dát jemu i jeho uřvaný asistentce ránu mezi oči.

Matesovi ale v práci, kam ho agentura dohodila, nabídli pokračování a lepší peníze v supr kolektivu. Zpráva jeho i mě potěšila, a tak aspoň tohle pro něj bylo povznesení nad tím, že z tohodle tripu, kterej nám už klepal na nádrž auta, vrátí úplně sám.

Na konci nejbožejší cesty se Kuba s Okišem rozjedou směr Severní ostrov, já směrem domů na druhej konec světa za mou rodinou, za mou láskou a Mates zpátky do Queenu.
Ach Christchurch a poslední bod našeho tripu nás všechny děsil. Co bude dál? Bez Matese jsem se posledních X měsíců pomalu nešel ani vyčůrat.

Ach Christchurch, místo námi nenáviděné i milované, první místo na Zelandu, kde jsme začali žít, bude i pohřebištěm našeho posledního Zelandskýho tripu a co víc, strávím v něm svůj poslední den ve svym snu a poslední pofel s Matesem.

Není čas na smutek. Poslední nejprožitější a nejlepší dny tady máme s klukama teprve před sebou!

LAST TRIP – To be continued …

Nemakáš_ Nefelíš!!!!! Jen v Česku maj lidi problem to pochopit.

Po session jsme vždycky obsadili pláž.

Pláž a tílko v lednu.

This entry was posted in English stuff and tagged , , . Bookmark the permalink.

2 Responses to Last NZ report by Satan – part 1

  1. Fish says:

    Super report, kdy bude pokračování? :)

  2. zase za půl roku :D
    Dočkej času … Nebo myslíš pokračování Satanového cestování?

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*


7 × = 28

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>