Last NZ report by Satan – part 2

Moment kdy se ti zhmotní sny

Matesův Condor na GR trails

Satanův table na GR trails

Poslední fotka před tripem

MILFORD SOUND
Cestu lemujou obří skalnatý hory, jejíchž tvary jsou ostrý, výhružný a vysoko na vrcholcích se třipí křišťálově čistý ledovce a sníh. Jako myší škvíra vypadá malinký tunel, kam nás vede silnice, po který jedeme. Jakmile do myší škvíry vjedeme, všímáme si ostře vykopanýho tunelu a dřevěnýho pažení. Vypadá to, jako by si cestu vykopali jen tak o víkendech místňáci a ani se s tim moc nesrali. Ale pohled, kterej se nám naskytnul po projetí kilometrový díry zvaný Homer tunel, na ten nikdo z naší čtyřčlenný posádky nezapomene. Z ničeho nic se před náma rozevřelo obrovský údolí lemující hory a my zjistili, že hora, do který jsme vjížděli, byla poloviční oproti straně, ze které jsme nyní vyjížděli. Klikatá silnice nás začla táhnout k jednomu z nejznámějších míst, a my na sebe z otevřených okýnek řvali. Nevěřili jsme vlastním očím. Kuba na nás začal mávat rukou a zastavil na prvním místě, kde to bylo možný. Jen co zastavili, začal tahat z auta kolo a mně ihned došlo, o co jde. Vytáhnul jsem Matesovo kolo, hodili jsme na sebe dvě mikiny, jednu Gopro na hlavu, jednu na nárazník auta jedoucího těsně za náma. Rychlost z toho srázu směrem k moři byla šílená, stačil malej nejistej pohyb a letěl si držkou na nic neodpouštějící asfalt, kterej na NZ připomíná spíš ten nejhrubší šmirglpapír. Proto jsme se zuby nehty křečovitě drželi řídítka a se skloněnejma hlavama jsme se řítili střemhlav dolů.
Po několika minutách, zrovna když kopec nabíral normálního sklonu, nás Mates s Okyšem předjeli a my u nich jen tak tak dobrzdili na odpočívadlo pod horou. Můj a Kubův příjezd doprovázel náš nadšenej řev a napumpovaný žíly adrenalinem, protože jsme nikdy nejeli po takových úžasných serpentýnach mezi panenskou přírodou, natož tak rychle na dětskejch kolech.

Po pár kilometrech jsme přijeli do přístavu Milford Sound a s úžasem a vyraženým dechem jsme se procházeli po okolí a nasávali ten nejčerstvější vzduch. Přírody tady se nedá dost nasytit.

My v kraťasech, zatímco nahoře by se dalo lyžovat.

Cesta do Milford Sound je úchvatná.

Časovej plán je neúprosnej a tak po pár hodinách vyrážíme směr další bod naší cesty. Ačkoli trip se tu těžko plánuje, když máte chuť zastavovat po každých deseti metrech. Mezi Milford Soundem a lake Te Anau jsme se rozhodli na přes noc využít camp přímo vedle pralesu. Mezi tím, co dnešní díl našeho malýho prostřena odsral Kuba, já se jdu projít s Okyšem skrze les. Hustým lesem po kratičkém tracku jsme došli přímo k dechberoucímu jezeru Gunn, který mělo břeh už pod houštím a korunama stromů,  a tak jezero olemováno pralesem bylo jakoby skryto před očima lidí, kteří jen projíždějí kolem a nenajdou si chvilku, aby spatřili čistou divočinu.

Kubíno si za dešní meny vysloužil 8 bodů.

Druhý den ráno nás po pár kilometrech čekalo nepřijemný překvapení. Na kluky v druhym autě vyskočilo hladový oko a nejbližší místo, kde můžeme natankovat je město Te Anau a co hůř, po zkontrolování oleje v našem motoru jsme zjistili, že tam žádnej není!
Začíná nám vystresovaná hodinka cesty, z toho většinu cesty jedeme kolem stejnojmenného jezera lake Te Anau.

Krajina kolem jezera má zvláštní odstín a já místo jakštakš poznávám. Ano, tady se točily mrtvé močály před Mordorem. Depresivní hodinka skončila samozřejmě oslavnou výměnou oleje a natankováním benzínu až po víčko.

Naše cesty vedou skrze hory a pralesy, tak že když jednou denně přijedeme do města, naše telefony začnou zběsile zvonit, blikat a oznamovat, co všechno nám kdo poslal či volal mezi tím, co my jsme neustále bez signálu.

Cesta nás zase tahá skrze vnitrozemí, přes který nás Mates vede sám, bez mapy. Díky jeho práci si už párkrát tyhle cesty najel a my si užíváme zastávky a pohledy, o kterejch on ví a zná je.

WEST COAST
Po několika dnech zase nabíráme zásoby ve městě Wanaka, hlavně hodně piva a dáváme si všichni spolu zábavnou session v místním skateparku. Po exkurzi místních, bohužel zamčených trailsů, vyrážíme konečně směr West Coast! a jeho Tasmánovo moře. West Coast je pověstný hlavně pro svoje četný deštivý srážky a deštný pralesy. Další z úkazů toho, jak se dokáže Zeland z kilometru na kilometr změnit a nás při vjezdu na West Coast chytá prudký déšť.

Míjíme nespočet vodopádů a tak prudce rozvodněných řek, jaký jsem nikdy předtím nepotkal. Cestu lemující moře a prales, z kterýho se ozýva všemožný zvláštní tokání a skřeky, jsme zapíchli jen co jsme předjeli prudkej déšť. Někdo z nás si všimnul hromady popsanýho kamení a zvědaví jsme k hromadě všichni přiběhli. Lidi sem psali svoje přání a pokládali mezi ostatní, a mě do očí uhodil jeden vyjimečný vzkaz, z kterýho se mi svíralo srdce.

Uvědomil jsem si, že nejen já si tu v sobě snažím touhle cestou řesit svoje osobní věci a po dočtení toho vzkazu se mi stejskalo o mnoho víc, nakonec jsem byl i rád, že se za pár dnů vracím domů.

Jako po téměř celý cestě i za soumraku prší a my jedeme už bůhvíkolikátej kilometr po cestě vyskládaný panelovejma deskama skrze džungli. Začíná mě popadat lehká nervozita, která nakonec upadne ve chvíli, co vjedeme do téměř plnýho freecampu, kterej z jedný strany lemoval obří val chránící camp před obříma vlnama Tasmanova moře, z druhý divoký hustý a rozsáhlý prales, za nimž několik desítek kilometrů v dáli výhružně trčí vrcholek Mt. Cook, nejvyšší bod Nového Zelandu a Franz Josef ledovec, jenž se táhne téměř až do středu stejnojmenného města.

Nepřespříliš pohostinný počasí nám nezabrání v pokračování našeho věhlasnýho pořadu Prostřeno: bezdomovec edition, který jsem na parkovišti mezi autama za soumraku i děště vodsral já.

Kluci mi pomáhají s prostřením naší každodenní sváteční tabule a ja smažim burgery. I to nejlevnější zelandský hovězí tu chutná jako u nás to nejlepší od řezníka, a tak si kluci za popíjení piva pochutnali a později mě prohlásili za vítěze.

Probuzení v deštivym West Coast nás příliš nemotivuje k jakýkoli činnosti, a tak poleháváme a vymejšlíme, co a jak se bude dál dít. Kluci, nažhavení, chtějí protáhnout svoje pruty, takže se vrháme najít nějaký soutok řeky s mořem. No co čert nechtěl, Kubíno hned na druhej nához chytnul velkou krásnou rybu! Přitomnej závistivej Germánec mu vysvětluje, že jsme Lucky bastards, páč tuhle rybu sem jezdí lovit každej a ne moc lidem se to povede.

Naše koše na špinavý prádlo a smrádeček v autě hlásí, že další přespání by bylo vhodný naplánovat v blízkosti sprchy a pračky, takže po vykličkování z džungle k civilizaci lezeme hned do prvního backpackeru na kterej narazíme. Teplá sprcha po tolika dnech mytí se v ledový řece, či nemytí se vůbec, je pro každýho z nás větší euforie než orgasmus s kozatou teenage asiatkou, to mi věřte. A co je víc! Tihle čtyři Lucky Bastards si udělali báječnou a jen tu nejčerstvější rybišku na grilu.

Sprcha, pivo a nejčerstvější ryba ulovená před pár hodinama. Co je víc?

Po večeři se k nám jedna taková asiatka s flaškou vína v ruce a francouzskou kamarádkou po boku přidávají a my příjemnej anglickej rozhovor prokládáme kasickejma českejma kecama o tom, co kam a jak bysme jí strkali, samozřejmě ze srandy.

Příští den nás po pár hodinách v autě zavedl až do Greymouth a jeho obřího Bowlu, kterej nás všechny opět přesvědčuje o tom, že místní bowly jsou absolutní výsměch těm Českejm parkům. Je to jako srovnávat sexy jízdu na šíleně rozjetý Taylor Raine a nudný holce, která byla jak prkno. Podzimní deštík nás z parku vyhání a my přespáváme poslední noc před poslední etapou a největší divočinou našeho tripu.

ARTHUR`S PASS
Před sebou máme osamělý a divoký Arthur`s Pass, horský průsmyk klikatící se mezi horama Jižních Alp, který vede ze západního na východní pobřeží. Po okraj tankujeme na poslední benzince, než se na cestu vydáme. Neradi bysme si zopakovali stres u Lake Te Anau, kde jsme sotva dojeli k benzince.

Po pár desítkách kilometrů, hladný zastavujeme na odpočívadle a děláme si snídani. Kdo by to byl řekl, ale dáváme si fazole a pivo. Přes dvě kaluže si hážeme žabky, přičemž přiběhne vysmátej Mates a přímo vedle mě hodí kamenem velikosti dětský hlavičky přímo do kaluže, která mi báječně ohodí oblečení. Všichni se samozřemě můžou smíchy roztrhat. Deštný pralesy teď vysřídaly vysoký hory, obrovský údolí a neuvěřitelně široký koryta řek, přes který vedou pouze střídavě jednosměrný mosty, jelikož dopravy si tu místní komunikace příliš neužijou.

Přibržďujeme, abysme si s klukama v druhym autě něco řekli, ale namísto toho oni jen prosvištěli kolem nás s Okyšem napůl vylezlym z okýnka. Ten pitomec nám plnou plechovkou mléčný rejže ohodil celý přední sklo. Klasicky všichni vyflusávaj plíce smíchy. Naše hovězí nápady gradujou, takže jsme se rozhodli jednu z místních divokých řek sjet. Místo kajaku máme napůl nafouklý lehátko a namísto pádel prkýnka na krájení jídla, což nemohlo dopadnout jinak, než že jsme byli rádi, že jsme z tý ledový vody, jejíž proud nás strhnul pod hladinu, dostali dřív, než jsme prochladli.

Ten večer nás čekala nejjasnější a nejtemnější noc, jakou jsem kdy zažil. Široko daleko nebylo žádný město, který by svými světly rušilo dokonalý barvy vesmíru, kterej pozorujeme z odlehlý pláně za korytem řeky daleko od silnice.

Horský průsmyk Arthur Pass

Springfield. Ne teď nekoukáme na Simpsonovy, Springfield je první městečko na silnici vedoucí do Christchurch s obřím růžovým donutem u benzinky. Jen co jsme do ChCh dorazili, první místo, na kterým jsme se zastavili, byl pochopitelně místní bowl. Po chvilce surfování v obrovský fulpipe jsme se rozhodli si odškrtnout poslední věc na poslední chvíli. Smontovali jsme kola a házejíc je do auta se už na sebe smějeme od ucha k uchu. Téměř nostalgicky si razíme cestu městem až k pláži a vzpomínáme, co všechno jsme v ulicích zažili a kde všude jsme byli.

Rozrušení z novýho vzrušení div že z aut rovnou neběžíme ke kontejneru dvou místních surfařů si pujčit prkna. Usměvaví mladí kluci jak vystřižení z Legend z Dogtownu nám s přáním dobrýho pojezdu podávají surfy a my se běžíme převlíknout. Nasoukaní v neoprenech nadšeně skáčeme do oceánu, který je o poznání snesitelnější, než když jsme se v něm koupali krátce po příletu.

Každej z nás slyšel příběh o tom, jak si sjet vlnu není prdel a nikdo z nás nečekal, že to půjde raz dva, ale i přesto jsme byli všichni zaskočení tím, jaká zasraná dřina to je! Přísahám bohu, že po hodině a půl, co mě nespočetněkrát ztrhla vlna do barelu a já si spoustukrát dutinu břišní propláchnul slanou vodou, jsem myslel, že mi od pádlování ruce upadnou.

Vzpomněl jsem si na sebe, když jsem se před lety učil skákat dirty u nás v Nehvizdech. Vzpomněl jsem si, jak šíleně vyčerpanej jsem bejval a kolik mě to tenkrát stálo síly a přesvědčení, že jednou to půjde a jak moc se mi všechna dřina vyplatila, protože na konci dne, kdy jsem poprvý naskákal celou lajnu trailsů, jsem do postele ulehával šťastnější, jako nikdy předtím. Snažím se nevnímat bolestivý křeče ve svalech a se stejnou vášní a přesvědčením jsem se nenechal odradit od nezdařených pokusů a stejně jako tenkrát, když mi bylo 13, jsem i teď nadšeně jásal a řval. Zvládl jsem to!

Vlna mě chytla za flígr a rychle mě vystřelila kupředu k pláži, na který vidím svoje kluky jásat, skákat do vzduchu a řevem mě povzbuzovat. To jsou ty momenty, pro který děláme to, co děláme s lidma, který si vybíráme.

Natěšení běžíme vstříc vlnám

POSLEDNÍ NOC
Je to tu. Po posledním den, poslední noc na NZ. Zalejzám na svý místo do postele za místem spolujezdce, ležim a přemejšlim. Moje sbalená krosna s kolem včetně mě čekáme jen na brzký ranní vstávání. Ani já, ani Mates nedokážem spát. Myslim si, že jak já tak i on přemejšlí nad tím, co bude dál. Celou noc nespíme.
Vstáváme za těžký tmy a my vyrážíme směr divnejm zítřkům.

Jsme tu. Poslední den našeho tripu končí na letišti v Christchurch, kde se jako první z naší rodinky odpojuje moje maličkost. Mám strach a neustále dumám nad tím, co se bude dít dál, každej z nás si od týhle chvilky půjde vlastní cestou. Snažíme si užít naše poslední společný chvíle ale všichni cejtíme, že nám v žilách pumpuje adrenalin. Jíme letištní jídlo a přemítáme to všechno neuvěřitelný, co sme spolu prožili a už vymejšlíme, co spolu provedeme příště. Minuta za minutou pálí čas jako doutnák k dynamitu a já musím odejít k letadlu.

Nastoupit do něj je zvláštně podobně težký jako před měsíci v Praze, strach mi pulzuje v žilách jako na začátku našeho příběhu. Opouštim svoje vysněný místo, opouštim svýho parťáka. Loučíme se, naposled se obejmeme a podáme si ruku, musim se rychle otočit a odejít, protože se mi z očí drásají slzy. “Splnil sis sen, splnil sis největší sen” si neustále opakuju.

Po mým odletu se Mates rozloučil i s klukama, kteří jeli směr Severní ostrov a vrátil se kupředu svýmu životu zpět do Queenstownu.
Mezitím já po dvou a půl hodinách v letadle se probouzim nad Austrálií a na mojí posmutnělou náladu dopadá tvrdá rána ranního rozzářenýho úsvitu nad Sydney.
Po rychlym vykopání se z letiště hledám wifi a hned volám klukům, že jsem v pořádku přiletěl a vyprávím jim první dojmy. V životě bych byl neřekl, že se bez svýho parťáka budu cejtit jako bez nohy.

A v životě bych byl neřekl, že se podívám do Austrálie! Stačí mi jízda vlakem z letiště přímo do centra na Circular Quay a moje tělo pohlcuje euforie, úsměv mi prořezává tváře, moje oči vytřeštěně září a já v sobě cejtim proudit tok pozitivní energie, jako už dlouho ne. Tak strašně jsem se na ní těšil a po X měsících jsem odpočítával hodiny.
Je tu nádhernej slunnej den a já se bosej procházím, jím a piju. Všechno kolem mě září, budovy, moře i lidi.

Po tomhle strašně silnym dnu se procházím směrem na vlak, přičemž si bosou nohou všimnu, že místo dlažby stojím na nečem kovovym. Podívam se pod nohy a tělem mi proběhne mráz. Zase cejtim to spojení s životem a v ten moment vím, že jdu správnou cestou, vstříc něčemu stojíc na kusu kovu, kterej mi dodal odvahy.
Stojím na pamatníku Jacka Londona, kterej mi byl inspirací a jeden z autorů, kterej mě přiměl k tomu rozhodnutí opustit svů svět a splnit si sen.

Využívám poslední možnosti před letem do Evropy se osprchovat a nastupuju do letadla. Mám před sebou 15 hodin v letadle do Abu Dhabi, dvou hodinovou pauzu a dalších 8 hodin do Londýna. Kupuju si v Australii menší flašku Jacka Danielse abych nechcípnul, ale stejně chcípám…

Po úmornejch 15 hodinách přestupujeme a u mě pan celník nachází flašku chlastu v batohu. Marnou snahou jsem se snažil vysvětlit mu, že byla koupená v bezcelní zóně v Aussie ale marná snaha, chce mi flašku vyhodit. No nic, říkám si.

Vezmu flašku, stoupnu si na konec fronty a začnu do sebe Jacka klopit jako nikdy. Přiběhne vystrašenej celník a začne na mě řvát, co že to jako sakra dělám?! Říkám mu, že mi flašku chtěli vyhodit, tak si jí snad kurva vypiju, no ne?! Jenže… tady se nejspíš pít nesmí a nejspíš vůbec když přestupuju v Muslimský zemi..

Jen tak tak do sebe kopnu pár posledních hltů, už mi hajzl bere pas i s letenkou a vede mě na prohlídku kde mě prošacujou. Jack po chvilce začíná pracovat a já jsem tak nějak v klidu, holt si trip možná prodloužim. Po nevim jak dlouhý době přichází usměvavej pán, plácne mi pas s letenkou na hrudník a řekne, ať tu proboha už nepiju. Poslusně poslouchám, páč jsem stejně už vyndanej jak sáňky ze sklepa.

Po dalších úmornejch 8 hodinách vystupuju v Evropě, v Londýně, dál letenku už nemám. Připadá mi to až neuvěřitelný, bejt takhle blízko domova, bejt takhle blízko osobě, nad kterou jsem dnem i nocí celou tu dobu přemýšlel. Vyčerpanej a hladovej se snažim najít autobus směr Brighton, beru svoji obrovsky těžkou krosnu a jdu.

Nemůžu moc dýchat ani přemejšlet, mám pocit že mi v žílách proudí písek, končetiny mi mravenčí a já cítím, jak se mi s každým ujetým kilometrem směrem k pobřežnímu Brightonu do krve vlejvá víc a víc adrenalinu.

Sedim v autobusu a nedokážu tomu uvěřit. Přejel jsem kvuli tomuhle pohedu celej svět a teď se na tebe dívám skrze sklo. Jako by se svět v tý vteřině zastavil, ty se díváš do dveří a čekáš kdy vystoupim. Já sedím a sbírám všechnu odvahu se postavit, přijít k tobě a obejmout tak pevně, jako jsem tě ještě nikdy neobejmul.

Sedíme spolu na kamenitý pláži a zíráme do nikde nekončícího moře. Oba odklepáváme z cigarety popel a letmo po sobě pokukujeme. Příjde mi to jako věčnost, co jsem tě naposledy spatřil vycházejíc z tvýho bytu s krosnou směr Nový Zeland, a přesto je to jako včera, co jsem tě naposledy pohladil. Vykouřil jsem hned dvě cigarety. Vždycky hodně kouřim když jsem nervózní.

Po pár dnech a po pár lahvích vína oba odjíždíme z Londýna do Čech. Po měsíci na tripu mi čím dál tím rychleji dochází peníze, takže cestu domů musím jet autobusem.
Navzdory tomu všemu krásnýmu a neuvěřitelnýmu, co jsem v Anglii bezpochyby prožil, pro mě už ale asi navždy Británie zůstane taková, jaká moje poslední vzpomínka na ni. Je sépiová, krásně voní a je uplakaně smutná. Sbohem.

Brighton a přešílený pocity v mojí hlavě

Jsem docela vtipálek, víte proč?
Protože o mym návratu věděli jenom a pouze Zelandská parta, Leni a Káťa. Nikdo víc, ani můj táta, ani moje máma.

Když už jsem jel na zkušenou, musim si návrat domů pořádně užít a jelikož je můj kamarád Lukáš našim rodinným přítelem, nebylo divný, aby se s tátou domluvili na tom, že se u nich se svou přítelkyní staví na kafe.

Ve tmě schovávajíc se za autem poslouchám a vyčkávám na tu správnou chvilku. Luky otevře, vítá se s Tátou jeho ženou i mým bráchou. Slyším někoho se ptát, kde že má svou milou. Moje chvilka přišla a já vyběhnul. Rozrazil jsem dveře a zařval “Místo Terez jsem přijel já!”

Páni to byla kásná chvilka. Všichni se na mě sesypali, objímali mě a smáli se. Tady jsem doma a jsem šťastný, že Vás mám. Z nevěřícnejch obličejů se na mě hrnou první otázky a my si u horkýho čaje povídáme.

Druhý den byla na řadě moje mamka, kterou jsme jeli překvapit s bráchou. Protože máma zrovna odešla na nákup, mihnul jsem se do bytu a schoval se v obýváku. Přícházející mámu zaskočila bratrova připomínka, že si domů vzal někoho na návštěvu. Máma protočí oči a zeptá se, kdo že je u ní doma? Vyjdu zpoza rohu a mile jí pozdravim. Nevěří vlastním očím, dá ruce do dlaní a začne plakat. Rychle k ní přiběhnu a pevně jí obejmu. Jsem zpátky, živej, zdravej a silnější než předtím.

Závěrem bych rád ze srdce poděkoval všem mým přátelům, kteří mi zbyli a ktěří viděli, jak moc jsem potřeboval vypadnout, mojí rodině která mě celou dobu podporovala, tátovy a jeho ženě Terce kteří byli schopní mi pomoct se postavit zase na moje pevný nohy, který už nejsou tak rozlámaný, jak před odjezdem bejvaly. Svojí bývalý přítelkyni Leni, která byla můj hnací motor k tomu proč jsem si přál některý věci na sobě změnit a vždy, když jsem to potřeboval, byla oporou. Matesovi za to, že byl ten nejlepší parťák jakýho jsem si mohl přát a nikdy mi nedal pár facek ikdyž by to občas bylo vhodný.

A nakonec Vám. Všem, kteří věnovali byť jen malou pozornost mým článkům, protože díky Vám jsem si splnil svůj poslední sen týhle cesty a stal se tak jakýmsi malým spisovatelem zážitků neobyčený cesty dvou bláznů.
Příště nashledanou, snad u něčeho většího než jen u článku.

-Petr Mihalik

Rutina každýho backpackera

Auto, pro nás domov

Chvilku jsi v poušti, za moment v pralese.

I přes vodopády řeky plynou dál a svět se točí!

Nový Zeland je naprosým unikátem, tady najdeš skutečně všechno.

Včetně Hobbitů

 

This entry was posted in Czech stuff and tagged , , . Bookmark the permalink.

5 Responses to Last NZ report by Satan – part 2

  1. Fenny says:

    S velkym nadsenim jsem cetl vsechny clanky a uz jsem se zacinal bat ze se nedockam toho, jak to vlastne skoncilo. Diky Satane! Je v tom vsem obri motivace.

  2. Jakub vodicka says:

    Pekny poctenicko ;) ) zasnil jsem se… Snad se podari dat dohromady nejake to video:) byl to nejlepsi trip meho zivota zatim hahah…zrovna davame chalku a chill nekde na odpocivadle dve hodky od wellingtonu… Pozitri ferryna a zpatky na jizak a vanoce v Queenu s Matyskem.!!”…

  3. hout says:

    Pěkný počtení, díky Satane.
    Akorát mě mrzí, že jsi nám toho nepověděl víc o tom bmx, jaký jsou ty skoky, kolik lokálů, na jaký jsou úrovni, jak často vjede bagr (George Road není ručně dělaný), kdo to platí, co sessions, jamy.. A co další spoty, zmínil jsi tam další trailsy někde, ale byly pod zámkem.. Jaký, fotka, něco?
    Obecně já bych nemohl dát NZ, aniž bych viděl PMP.. Ale tak každý to máme jinak.

  4. Jirka Z. says:

    Taky jsem čekal víc spotů a docela sem byl zvědavý jak by dopadla další výprava na PMP. Já se tehdy sice projel, ale po týdnu jsem to tam zabalil. Myslím v Aucklandu. Ono tam není zrovna dvakrát hezky a co se žití týče porovnávat Queen a Auckland snad ani nejde :-D (ale zaleží co chceš a jak máš nastaveno) Na druhou stranu Gorge road mě po měsíci moc nebavila. Jako super sesh každy den a komu vyhovujou spíš dirty tak je to tam pro něj ráj, ale nadlouho to tam není. Tehdy se taky šuškalo o tom, že kluci postaví něco v lese, protože jsem na nich už kolikrát viděl, že je taky sere to množství lidí co se jen vozí. Ví se o tom něco? Nicméně když vzpomínám na NZ nejlíp bylo určitě v Queenu o tom žádná.
    Vidím fotky ze severu (hobitín) a co Pacth trails? O kus dál Rotoz dirt jump park? Kdyby ožil Summer Hill v Tauranga to by byla pecka ( podle mě ještě hezčí místo pro skoky než PMP) chtělo to tam něco dát. Stejně jedeš většinou okolo když cestuješ.
    Tak třeba příště. J¨á se chci rozhodně ještě jednou vrátit a projet si to co jsem tehdy nedal.
    Už 7.12. vyrážím trošku do né úplně trails zmapované oblasti do Cape Townu. Tak třeba taky něco nahodím :-)

  5. Adam says:

    Jack Daniels na letišti v UAE mě dost pobavil, haha. Nedokážu si představit co si parta konzervativních muslimů o tobě myslela. Já přiletěl v žabkách a kraťasech do Teheranu a parta mě tam málem sežrala.
    Asi první český report z NZ, který mě neodrazuje se tam jet podívat. Asi to nebude tak brutální s těmi turisty.
    Díky

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

*


− 2 = 5

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>