Řáholec by Tvrďas

Letos se Řáholec Jam reportu asi nedočká, tak mě napadlo oslovit Tvrďase, jestli nechce napsat aspoň pár řádků o tom, jak prožíval jeho nepříjemný crash, co se dělo před tím a co bezprostředně po tom a jak na tom aktuálně vůbec je. Lukáš souhlasil s tím, že se stejně hrozně nudí, a že mi tu pěkně hnusnou zlomeninu naservíruje se vším všudy. Se zlomeným stehnem má zkušenosti asi málokdo, tak jsem spíš čekal krutě podrobnou diagnózu a lékařský rozbor, jako jsem psal já o kolenech. Ale né nadarmo je Lukáš Tvrďas a svoje pocity z Řáholce popsal formou reportu, že se v L.E.S.e řáholci pilo, soutěžilo a bylo nám dobře. Vlastně úplná pohoda. Za takhle klidový přístup má můj nekonečný respekt.

Čau lidi,

spousta z Vás mi psala, jak se mám a jak jsem vlastně dopadl. Asi větší část lidí co byli na Řáholci vlastně neví jak to se mnou je. A vy, co jste tam nebyli a víte něco z vyprávění od kámošů když jste seděli nad pivem, nebo nevíte vůbec nic, máte možnost se dozvědět, co se vůbec stalo.

Bohužel, jak to už u tohoto sportu bývá, tak se jednou za čas přihodí nějaký nepříjemný pád. A mě to postihlo na této skvělé akci. Proto jsem se rozhodl napsat článek o pocitech z letošního Řáholce a hlavně o úrazu.

Je sobota 11. srpna, něco po poledni a já přijíždím do Lesa. Vstupuji na skoky a vidím, že už kluci jezdí horní lajny. Hudba hraje, pivo teče a já jdu pozdravit místní partu a ostatní kámoše. Vezmu kolo a přidávám se ke klukům, kteří už jezdí. Skoky jsou jako vždy v perfektním stavu a z kopce dolů se táhne staronová lajna jménem Dig. Přijíždí další a další lidi a okolo druhé hodiny se Jam rozjíždí v plném proudu.

Užívám si atmosféru jamu, hecujeme se s klukama na nové lajny. Bohužel, při nalítávání levé lajny spadl Milan Bolek a musela se přivolat záchranka. Milan utrpěl otřes mozku a zapadl mu jazyk. Naštěstí kluci věděli, jak se zachovat a Milana odváží sanitka do Jičínské nemocnice. Nepříjemná věc, ale po půl hodince se opět jezdí.

Nechyběli opět super soutěže. Letos jako novinka hod lopatou o strom. Docela sranda. He he. Postupně jsme se přesunuli na spodní dvě lajny, které vedou z kopce a ještě se kříží – Bordel a Dig. Hodně slušné skoky, které už nejsou jen tak pro každého. Vzniklo pár zajímavých snímků, kde se lajny kříží.

Mlaďák v průletu na jednom z největších skoků na Bordelu, Já za ním a Kudr na to vše dohlíží v kondoru na Dig lajně.

Po menší session je vyhlášená soutěž – skok do výšky. Na začátku nás bylo dost. Padali i nějaké srandy jako Duda 360, Pejdy frontflip, nebo mé a Valečka předjetí na skoku, kde jsem já jako první vyskočil co nejvýše a Mára, který jel hned za mnou, to potlumil a regulérně mě podskočil na skoku. Na konci byla páska opravdu vysoko a já se dělil o flek s Pejdou který pokořil výšku pásky frontflipem!!! A já normálně.

Nejvyšší pokořená výška

Po skoku do výšky byla vyhlášená legendární akce, na kterou čekala většina diváků, a to Jégr za 10Kč!!! Po chvilce byla vyhlášená další soutěž, má osudná – skok do dálky…

Přesunuli jsme se ke skoku. Byl to malý odraz, který Vás vyslal přes cestu jedné lajny až na dopadovou plochu, za kterou Vás čekal strom a pařez. Začaly první zkušební jízdy a během chvíle se dupalo od silnice, dolů z kopce až k odrazu. Mohlo se lítat kolem osmi metrů, ale věděli jsme, že to půjde ještě více. S Márou Valečkem jsme dobří kamarádi a vždy se navzájem hecujeme. A jeden z nás řekl: „Jdeme to rozdupat až ze silnice.“ Mára to rozdupal a skočil. Vedl asi o dvacet čísel. A já si řekl: „Musím ho přeskočit!“

Rozšlapal sem to už na silnici a nepřestal šlapat až k odrazu. Kořeny nekořeny, šlapal jsem furt. Odrážím se a po první vteřině vím, že letím blbě. Odhazuji kolo v domnění, že to nějak odběhnu, nebo dopadnu nějak na nohy a skutálím se.  Natahuji jednu nohu, ale druhá zůstává pokrčená. Dopadám přímo na levé koleno a najednou uslyším prasknutí. Hned vím, že je něco špatně. Hodím parakotoul a chci se zvednout. Nejde to. Strašně mě bolí levá noha a chytám si jí oběma rukama pod stehnem. V tu chvíli přibíhají kamarádi a ptají se mě, co mi je. Křičím: „Noha!“

Nějaký kluk mi přidržuje zbytek visící nohy a já vím, že to není sranda. Během chvíle jsem měl stehno dvakrát takové a kluci zavolali záchranku. To čekání bylo vážně dlouhé. Ležel jsem uprostřed lesa a přemýšlel na tím, co mi vlastně je. Bolelo to jako prase!!! Mihnu okem na nohu a vidím, jak je noha vytočená doleva. A už mi v hlavě šrotuje: „Sakra mám vyhozené koleno. To budou přetrhaný vazy. To bude sakra na dlouho. Co budu jako dělat?“

To čekání na sanitku bylo fakt dlouhé nejen pro Lukáše, ale i pro ostatní, kteří to prožívali s ním a chtěli, ať už je po všem

Neustále se ptám, jestli je už záchranka tady, že to fakt bolí. Asi po dvaceti minutách se objevuje záchranka. Vidím záchranáře a říkám: „Potřebuji něco na bolest!!“ Týpek mi vpichuje první dávku a mně se začne motat hlava. Po chvilce to přestane a vyžaduji si další dávku. Kluci ze sanitky nevěděli, jak moc je to vážné, takže zavolali doktora, který jel od nějaké bouračky. Další čekání a další dávky proti bolesti. Přijíždí doktor. Jeho verdikt byl, že to není tak vážné a schvaluje převoz sanitkou do Jičínské nemocnice. Plán číslo dva byl vrtulník a Hradec, nebo Liberec. Škoda, mohl jsem se proletět. He he. Před naložením do sanitky mě museli dostat do nafukovačky, což nebyl zas takový problém, ale noha se musela trochu narovnat a dát do dlahy. No to bylo něco…

Tvrďas konečně v péči záchranářů a pěkně zfetovaný

Ležím v sanitce a píšu rodině co se mnou je. Týpek v sanitce se vyptává, kde může vidět fotky z akce. Nadiktoval jsem mu checktrails.com tak doufám že si přečte článek. He he.

Konečně jsem v nemocnici. Přebírá si mě doktor, na pohotovosti kouká na nohu a říká: „Musíme jí narovnat“. A já: ,,Kurva cože??“ Chytl mě za nárt a natáhl nohu k sobě. Takovou bolest jsem snad ještě nezažil a ve chvilce přichází uvolnění. Bylo to mnohem lepší než před tím. Posílá mě na RTG.

Vracím se zpět na pohotovost a vidím doktora prohlížející si snímek. Je mi jasné, že to nebude jen na sádru. Mají mě operovat asi za 30 minut. Doktor zvedá telefon a objednává nějaké šrouby a hřeb. Asi Baumax, nebo Obi. He he.

Převážejí mě na sesternu, kde si mě přebírají dvě sestřičky, z toho jedna mladší Hana, kterou Jičínská parta určitě zná. Přenášejí mě na mycí lehátko vystříhávají z oblečení a musejí mě umýt, jelikož jsem byl celý od listí a hlíny. Při mytí proběhne i nějaký ten vtípek a vezou mě na pokoj. Ptám se mladší sestřičky Hany, jestli je tu někde kluk, kterého přivezli odpoledne s otřesem mozku. Ona odpovídá, že je vedle a ještě nespí, tak ho zavolá. Za minutku přijde Milan Bolek, který vypadá jako by vyšel po pátém kole z boxerského ringu. He he. Kecáme o tom, co se stalo a smějeme se. Uběhlo deset minut a vezou mě na sál. Přesouvám se na další lehátko už po šesté. Každý přesun byl dost bolestivý, zvlášť, když vám spadne noha a nemůžete nic. Jen křičíte, jestli mohou tu nohu narovnat.

Konečně přichází uspání a já se těším až se probudím na pokoji a bude vše za mnou. Nicméně doktoři mysleli, že to zabere cca dvě hodiny, ale teprve po třech a půl hodinách se probouzím a vidím, že jsem pořád na sále. Přede mnou nějaká plachta, okolo sestřičky a doktor, který mi škube s nohou. Říkám: „Sestři, můžete mi dát něco na uspání?“ Sestřička: ,,To už nemá cenu, pan doktor už to skoro má.“ Naštěstí jsem ještě usnul a probudil se až na pokoji.

U téhle fotky měl Tvrďas komentář, že jde o fotku RTG po narovnání. Kurva nevím jestli se spletl on nebo doktoři.

Den po operaci byl v pohodě, hodně návštěv, co se probudili ze včerejší after patry a stavili se za mnou po cestě domů. Druhý den přišla paní z rehabilitace a muselo se cvičit, aby neztuhlo koleno. Po čtyřech dnech jsem se postavil na berle. Chtěl jsem, jelikož berle byly propustka domů.

V nemocnici jsem strávil šest dnů a už jsem se opravdu těšil domů na měkkou matraci. Poslední dny byly už terno. Mohl jsem ležet jen na zádech a už jsem nevěděl, jak si mám nastavit postel, aby mě ty záda nebolely.

Předposlední den, co mě měli pustit domů, jsem zkolaboval ve sprše. Naštěstí tam byla sestřička Domča, která mě chytla a nespadl jsem na zem. Díky ní se mi nic nestalo. Po probuzení na židli s rukou v umyvadle a okolo mě pět sestřiček, které mě oplachovaly studenou vodou, abych se probral, jsem se vrátil zpět do postele.

Druhý den jedu konečně domů. Vyfasoval jsem třicet injekcí na ředění krve a každý den si dávám jednu včelku do břicha. Žádná sláva. Lepší se sám tetovat. He he. Prvních pár dní jsem byl závislý na mé mamce. Sám se nedostanu z postele abych si mohl dojít na záchod, umýt se, najíst atd.

Teď to jsou asi 4 týdny po operaci a je to mnohem lepší. S nohou už mohu tak nějak hýbat, sám si vylezu z postele, jezdím na rotopedu a snažím se postupně došlapovat na nohu. Nevím, jak dlouho to ještě potrvá, ale snad se příští rok potkáme někde na skokách.

Na závěr bych chtěl poděkovat Jičínské partě, že udržují tento legendární spot a dělají tuto skvělou akci. Také za to, že mě chodili navštěvovat do nemocnice. Lidem, kteří mi dělali podporu, než přijela sanitka. Márovi a Adamovi za vyřízení mých věcí, které jsem nechal v lese, týpkovi ze sanitky, který byl dost v pohodě a pořád se ptal kde najde fotky z akce. Velké dík patří sestřičkám Haně a Domče, že se o mně hezky staraly a hlavně, že mě Domča chytla ve sprše. Jinak jsem mohl skončit znova na sále. Nesmím zapomenout na rodinu, která se o mně stará a teď mi se vším pomáhá. Díky všem!!!

Skoro aktuální fotky, co mi poslal Tvrďas po měsíci “srůstání”. Vlevo fotka se šroubama dole, které by mu měli vyndat koncem září. Uprostřed fotka s horníma šroubama, které tam prej budou cca rok. Tu štanglu na fotce vpravo by mu měli prej taky vyndat po roce s horníma šroubama. Nic by tam pak nemělo zůstat.

Na závěr přidávám necenzurované videa. Je to docela síla. Byla to fakt pecka a prasknutí kosti jde slyšet zřetelněj než jsem čekal, i když jsem u toho byl.

Zlomenina stehna – Tvrďas na Řáholci a hlasité křupnutí

Uploaded by HCfrenk on 2018-09-20.

Zlomenina stehna – Tvrďas na Řáholci slow mo

Uploaded by HCfrenk on 2018-09-20.

zlomenina stehna – Tvrďas na Řáholci

Uploaded by HCfrenk on 2018-09-20.