Trip to NZ by Satan

Satan se hlásí poprvé od odletu na Nový Zéland. Ještě než odletěl, tak jsme se dohodli, že bude psát reporty, které budou exkluzivně pouze na našem webu (pokud nám je někdo nezčoří). Chtěl jsem vám přinést informace z cestování a ježdění Satana a Matese Sedláka, protože je všichni dobře známe a v současné době není web, na který by se to hodilo víc. I když jsme docela nedávno přinášeli reporty z NZ od Jirky Zouhara tak stejně zastávám názor, že cestovatelské reporty od kamarádů se jen tak neokoukají. Takže si užíjte první díl jejich vyprávění a super fotky.

Sobota v noci. Budík ve 3.50 ráno mě řeže do uší a bije do srdce, který se během chvíle rozpumpuje a bouchá jako zvon. Vstávám a přikrejvám svojí slečnu, oba víme, že tohle je na dlouhou dobu naposledy, nikoli však navždy. Půlrok co jsme dostali víza a koupili letenky nám protekl mezi prsty, kor poslední dny který byli pro nás nejtěžší.

Se slzama v očích opouštim byt, na zádech mám 17kilovou krosnu, na břiše 7kilovej příruční batoh a v ruce zabalený kolo v TBB travelbagu. Náš rodinný přítel Lukáš už na nás čeká s autem pod barákem, nasedáme a vyrážíme směr Letiště Václava Havla. Noční Prahou letíme jak střela, je tma, poprchává a nám je strašně smutno. Přeci jenom to tu miluju, ale tenhle trip jsem si vysnil. Až moc dlouho jsem o něm jen mluvil, a až moc to všechno do sebe zapadlo, než aby to byla jen náhoda.

Přijíždíme na letiště a přímo do cesty nám skočí problém číslo jedna. Náš limit na odbavení zavazadla není 40kilo jak si původně Mates myslel, ale 30. Díky bohu jsem se do limitu vešel, ale Mates je 5 kilo navíc. Otevíráme jeho krosnu a bleskurychle přemejšlíme co můžem vyhodit. Zubní pasta? tu mám já mikina? tuhle budeš muset oželet brácho, deštník k hovnu, ale jedno co nás sralo je, že musela letět i jedna flaška slivovice. Holt jsme si z ní clvakli (je 6.30 ráno) a vyhazujem jí do koše.

Běžíme na letadlo, první přestup nás čekal v Amsterdamu, další let už bude horší.

První přestup v Amsterodamu

Leteckej shit, aneb hlad je nejlepši kuchař

Po hezky zařízenym Evropskym letišti, kde jsme se furt cítili jako doma nás čekalo 12 hodin do Bangkoku, šílenýho a špinavýho.

Strávit v letadle den neni rozhodně nic příjemnýho, oba sme letěli naposled maximálně tak s mámou na dovolenou (já zhruba před 12 lety do řecka) a my dva spolu jsme přesně ty dva kreténi, vedle kterejch sedět nechcete. Neustálí komentování a dělání si prdel z uplně všeho zaháníme dlouhou chvíli i smutek. Do Bangkoku přilítáme v 6.30 místního času, ačkoli náš evropskej mood hlásí 1.30 ráno.

Velikost letiště nebylo to jediný co mě ohromilo. 35°C a 80% vlhkost bylo na dva čecháčky v zimních bundách velkej šok. Tlačí mě na plicích, už 29hodin jsem nespal, je mi vedro a tady chaos. Nemáme booklej hotel, nemáme plán, známe jen název ulice, kde se nejvíc chlastá a hrubou představu o tom co chceme vidět a zažít.

Hned před letištěm bereme tágo a jedeme dál, kam? Rovnou na Khaosan road. To je jedinej název ulice, kterej nám uvíznul v hlavě. Hned v taxiku si všímáme prvních pro nás divnejch věcí. Thaicum neni divný jezdit na motorkách bez helmy, stejně jako jim neni blbý jezdit na červenou nebo srát na stopky. Cestu šestiproudovkou lemuje skytrain a obří stavby, obří paneláky u každýho okna je klimatizace.

Taxikář nás vyhazuje na věhlasný Khaosan road. Tak tohle je jako ono? Prázdná, špinavá a smradlavá ulice je turistickej střed Bangkoku?  Projdeme jí a za rohem si sedáme na patník. Jsme vyčerpaní, leje z nás pot a přesně nadešla ta chvíle, kdy jsme se na sebe podívali a řekli “no tyvole? a co teď?” Asi sme tak nějak podvědomě toužili po tom zažít tuhle chvilku neznáma a strachu.

Zapadáme do prvního hotelu, kterej vidíme, potřebujeme si odpočinout, po odpočinku zapnout mozek a popřemejšlet co dál. Krosny s kolama hodíme do našeho pokoje, kterej je asi 3×5 metrů velkej za 240THB na noc, což každýho z nás vyjde na zhruba 88kč. No zkus si vedle Václaváku sehnat bydlení za takovou cenu!

První procházka okolo končí brzo a otrávení ze všech lidí co nám chtějí cokoli prodat, protože pro každýho Thaice tu jste jen zdroj peněz kterej chtějí utrhnout, si kupujeme ovoce a mizíme na pokoj, aspoň na chvilku zavřít oči.

Náš prezidentký apartmán v centru Bangkoku

 

Po dvou hodinách spánku mě probudil šepot mojí slečny, bohužel jen snovej. Taková chvilka a tolik se mi stejská. Oblíkáme se a vyrážíme do ulic Bangkoku, do centra turistickejch cest, na Khaosan road, která je od našeho hotelu zhruba minutu cesty. Je až neuvěřitelný jak rychle se tahle ulice mění. Když nás tu dopoledne vyhodil taxikář, nechtěl sem uvěřit že tady se cokoli může dít, jenže hodinu od hodiny do noci to tu houstne, pro silniční provoz se ulice uzavře a cestu zaplní tržnice s čímkoli, pojízdný bistra, pojízdný krámky s chlastem nebo různejma lahůdkama jako jsou štíři na špejli a jiný hovadiny.

Zapadneme do vedlejší uličky kde je o 100% hluku míň a ochutnáváme pivo Chang, který je k našemu překvapení dost dobrý. Samozřejmě Braník to není! Povídáme si a vtipně zjišťujeme, jak naše osudy si jsou podobný, v podstatě se neznáme, ale ty pravý lidi si tak nějak do života přitáhneš podvědomě. Matese trápila nějaká lehčí virózka ze zimy z letadla, takže posilněni medovou slivovicí vidim, že nám stačilo pivko, který ve flašce není klasickej půlitřík ale 625ml, šílenej hluk nám přestal vadit a z klidný uličky jdeme prozkoumat, jak to tady chodí.

Výborný pivo Chang, který sme podstivě lili každej den

 

Zkrze šílený partyulice plný usměvavejch thaiek a turistů jdeme k temnějším a tižším zákoutím, až nás z ničehonic mejdan vyflusne před obřím krásným chrámem Wat Pho, což je jeden z nejstarších chrámů a druhý nejvýznamější chrám v Bangkoku. Ukrývá 46 metrů dlouhou sochu Budhy, kterej tu je téměř na každým rohu, stejně jako před každou motlitebnou, i tady jsou jakýsi květináče plný písku s dřevěnou miniaturou chrámu. Místo svíček se tu zapalují vonné tyčinky a tak jakýkoli významný místo projdu, zapíchnu a zapálim tři tyčinky.

Zapalujeme vonné tyčinky

15 metrů vysoký a 46 metrů dlouhý Budha v chrámu Wat Pho.

 

36 metrů vysokej Budha

 

Cestou zpět potkáváme zajímavej pub, ve kterym hraje dobrá cover kapela. Po poslechnutí Masters of Pupets a Chop Suey uznáváme, že Bangkok je šíleně proměnlivý a zajímavý místo, že Thaici jsou mistři v kopírování nejen vansek a jinejch značek, ale taky muziky a všeho ostatního co Vám můžou jakkoli prodat, nebo na čem trhnout nějaký prachy.

Dáváme si pravý Thaiský Pad Thai, po tom co jsem je v česku jedl pomalu obden, konečně zjišťuju, jak opravdu chutnaj. V klidu se pereme s hůlkama a vychutnáváme si tyhle skvělý nudle, načež z ničeho nic přiběhne jakási žena, která začne na Matese řvát a rukou mu jídlo vyhodí do vzduchu. Oba překvapení z toho co to kurva je, jdeme za nima zjistit o co jde a dochází nám, že sedící ženy vlastně ženský nejsou.

Opravdový holky tu nosej kraťásky tak zařízlí, abys pochopil, že péro tam neschovaj. Po chvilce vyhrocený diskuse jdeme opodál, kde nás odchytne týpek, kterej nás před chvilkou tahal do bordelu, což je obživa většiny chlapů na těhlech ulicích a radí nám, že říkat slovo Ladyboy nahlas není moudrý, že sem tam to může bejt taky dost nebezpečný a taky se může stát, že od party takovejch “roštěnek” můžem dostat solidně do držky.

Slovo Laydyboy je tady asi něco jako nahlas říct Voldemort, všichni ví o co se jedná, nikdo to radši nahlas neřekne a jako Voldemortovi chybí nos, těmhle holkám chybí něco podstatnýho, co byste u ženský čekali. Nadruhou stranu od místního Britskýho učitele Angličtiny sme se dozvěděli, že jakmile na tebe Ladyboy sáhne, máš mu okamžitě napráskat pár ran do xichtu. Představa že potkám svýho učitele Ájiny v takovym stavu na ulici se třema lahváčema v igelitce, o kterejch tvrdí že absolutně neví kde je vzal, mě fakt rozesmála.

Thai udělané přímo před váma

Je libo štír, smaženej pavouk nebo jinej humus?

 

Po tejdnu procházení chrámů a chlastání nastává posední večer. Odpoledne jedeme na hotel k Mrávovi a jeho slečně Domče, kde mají třídenní přestup směrem domů. Už od rána mi je jasný, že večer s nima bude zlejší a divočejší než jakýkoli večer předtím. Odpoledne se snažíme být rozumní a tvrdíme, že do postele zaběhnem už kolem 12 večer, protože v 7 ráno vyrážíme směr na letišté. Jenže se zvyšujícím se promile v krvi jsou naše hlavy klasicky povolnější k ještě většímu promile.

Naše první zastávka je u pojízdnýho krámku se štírama a jak šíleně večer začíná, tak šíleně zkončí. Osmahlej štír chutná jako hnusný brambůrky, nic nějak zvláštního. Vsadim se, že všichni co to prodávaj si o turistech říkaj jaký to jsou hovada, protože sami by to do huby nestrčili, ale co, zkusit se má všechno.  Po procházení nás odchytává jeden z tisíce taxikářů, kterej nás odveze na proslulou Bangkokskou Ping Pong show. Chudák měl asi chvilku strach, když jsme vylejzali z okýnek skoro až na střechu a mezi sebou ožralecky řvali. Pravidla jsou přísný a tak se nesmí fotit ani natáčet, ještě že máme GoPro! GoPro který nám samozřejmě zabavili…

Od týhle show jsme teda všichni čekali něco víc. Vesměs jsme se dívali na vytahování různejch lan z pipin, jedna si dokonce vytáhla světýlka, který vypadali přesně jako ty, kterýma jsem v dětství zdobil náš Vánoční stromeček. Rozhořčenej Mráwa si šel stěžovat, protože to, že frajerka vyvrhnutej míček z kundy do misky trefila pouze jednou ze šesti pokusů, je prostě amaterismus. Show zakončují dva milenci, kteří si to evidentně rádi rozdávaj před lidma, a tak před náma na pódiu v různejch polohách souloží.

Věřte mi, bylo to kurva nechutný.

GoPro nám díky vostrýmu jazyku Domči vracej a my jedem zpátky, s trochou větší psychickou újmou, než kterou jsme dosud ze života měli. Zapadli jsme do jakýhosi baru, ve kterym hráli starý známý metalácký pecky a já se chvilku cejtil jako na Rockotéce ve Vagónu v Praze. Večer se zvolna mění v ráno a my zjišťujeme, že jít spát je asi kravina. Rychle běžíme pro věci, rychle se balíme a dáváme Bangkoku sbohem. Khaosan road je perfektně uklizená a připravená na další večer šílenýho mejdanu, díky bohu že už odsud mizíme. Já po tolika pivech a rumu pomalu nevidim na cestu, berem první tágo a jedem.

Na letišti klasicky zmatkujem, nějakym zázrakem všechno zvládáme, nějakym zázrakem už sedíme v letadle, připraveni na cestu do Taipei na Taiwan a následné na Zeland. V letadle jsem použil ožraleckej teleport, takže si absolutně nepamatuju nic do okamžiku, kdy mě Mates budí s tím, že už přistáváme. Z Taipei letíme do Sydney, ze Sydney KONEČNĚ, po tolika dnech a tolika přestupech do Aucklandu na Novym Zelandu.

Častokrát mě na to upozorňovali a do Aucklandu jsem přiletěl s vědomím, že tohle není Zéland, kterej chci poznat a o kterym jsem snil, i přesto mě to dost zarazilo…..

Mrawovci měli o chlup lepši bydlení, než naše místnost 3x 4 haha

 

Thaici se toho prostě kurva nebojej! Starbucks coffee nebo Star Back cafe?

Jedno z moderních nákupních center, prostě tržnice

Jedna z x krásnejch Bangkokskejch zahrad

Jedna ze spousty nadhernejch staveb

Monument of Democracy díky kterýmu jsme se spoustukrat vratili domů a nebloudili

Tuktuk, je sranda v něm jet, ale řidiči jsou sebevrazi a pěkný sráčove. Po bangkoku jedině taxikem se zaplým taxametrem! Všichni vás budou chtít usmnlouvat a spousta z nich nechce zapínat taxa metr, jednoduše prostě vystupte a vemte si jiný tágo, bude to 100% levnejší.

This entry was posted in Czech stuff and tagged . Bookmark the permalink.

2 Responses to Trip to NZ by Satan

  1. hout says:

    Boží, prostě boží. Sice se asi od Satana nedozvíme nic o technice štětek z druhý strany zeměkoule, případně nějaká ta exhibice ala Ruben a jeho blacklady nebude, ale stejně to žeru. Tleskám a prosím znovu, často a vydatně. Dobře vy.
    A chci slyšet druhou stranu mince z PMP, jestli to jsou fakt buzíci, nebo měl Jirka Z. jenom smůlu.

  2. Onys says:

    Hustý příběhy! Tak to má být! Těšim se na recenze v PMP. Užívejte Ještěři.

Leave a Reply to hout Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Calculate *